ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.765.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 765/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. července 2007 o dovolání obviněného J. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 3 To 611/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, pod sp. zn. 2 T 30/2005, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 3 To 611/2006, a rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 17. 8. 2006, sp. zn. 2 T 30/2005.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný J. S. byl rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 17. 8. 2006, sp. zn. 2 T 30/2005, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že v blíže neupřesněné dny v období od ledna 2002 nejdéle do 28. června 2002, asi v deseti případech po částkách 250.000,- Kč a nižších podvodně vylákal od poškozeného Ing. L. M., celkovou částku ve výši 620.000,- Kč, o čemž byla dne 28. 6. 2002 dodatečně sepsána smlouva o půjčce s tím, že částka 150.000,- Kč bude splacena do 12. 7. 2002, částka 240.000,- Kč do 14. 8. 2002 a zbytek bude splacen do 30. 10. 2002, což přes urgence poškozeného nesplnil, takže poškozenému Ing. L. M. způsobil škodu ve výši 620.000,- Kč, přičemž z vypůjčených peněz částku 470.000,- Kč dne 28. 6. 2002 zaslal na účet společnosti E., s. r. o., která měla za společností E., s. r. o., jejímž jménem obviněný běžně jednal nebo ji zastupoval, pohledávku a která obviněnému po úhradě částky 470.000,- Kč vydala dvě vstřikovací formy, které obviněný obratem uložil jako zástavu – jištění půjčky 620.000,- Kč v objektu poškozeného Ing. L. M. odkud je dne 3. 11. 2003 bez vědomí a souhlasu poškozeného odvezl.
Za tento trestný čin a za sbíhající se trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., jimiž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 2 T 169/2005, který nabyl právní moci dne 6. 12. 2005, byl podle §250 odst. 3 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 10.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by tento peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu uložený trestním příkazem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 2 T 169/2005, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Uvedený rozsudek obviněný napadl odvoláním, které Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 3 To 611/2006, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný J. S. prostřednictvím obhájce JUDr. M. J. dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení, neboť jednáním, které mu je kladeno za vinu, nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. po objektivní i subjektivní stránce. Obviněný především namítl, že nejednal v úmyslu sebe nebo jiného na úkor poškozeného obohatit, v souvislosti s jeho jednáním nebyl poškozený uveden v omyl a nevznikla mu škoda. Obviněný v této souvislosti zdůraznil, že nepředstíral okolnosti, které by byly v rozporu se skutečným stavem věci, protože mu poškozený poskytoval finanční prostředky proto, že mu obviněný za E., s. r. o., (dále jen „společnost E.“) přenechá lukrativní zakázku na výrobu plastových komponentů, o niž poškozený již několik měsíců usiloval, čemuž obviněný v plném rozsahu dostál. Nebyla prokázána ani příčinná souvislost mezi údajným omylem poškozeného, vznikem škody a obohacením obviněného či jiného subjektu s ohledem na to, že finanční prostředky poskytnuté poškozeným byly použity k úhradě závazků, které měla společnost E. u E., s. r. o., (dále jen „společnost E.“) v souladu s účelem dohodnutým s poškozeným. Poškozeného neuvedl v omyl ani tím, že ačkoliv nebyl statutárním zástupcem společnosti E., podílel se na vyřizování obchodních záležitostí od roku 1999 až do roku 2006, neboť se jedná o rodinnou společnost, kde rodinní příslušníci jednají ve vzájemné shodě a důvěře, aniž by mezi nimi byla vyžadována písemná zmocnění či pověření. Poškozený věděl, že obviněný není jednatelem této společnosti, což nic nemění na tom, že celý obchodní vztah vycházel z požadavků poškozeného a probíhal v zájmu firmy otce obviněného. Za zcela sporné obviněný považoval, zda poškozenému vznikla v souvislosti s výše popsaným jednáním škoda, a pokud ano, v jaké výši, když poškozený neposkytl obviněnému ve prospěch společnosti E. částku 620.000, Kč, nýbrž pouze 480.000,- Kč. Dokazování zůstalo v tomto směru kusé, což se odrazilo i v neúplných skutkových zjištěních, když nebyla přesně specifikována výše jednotlivých částek, místo a způsob jejich poskytnutí, a doba, ve které měly být částky předávány, byla vymezena neurčitě šestiměsíčním obdobím od ledna 2002 do 28. června 2002. Obviněný rovněž namítl, že poškozenému nevznikla škoda jako majetková újma vyjádřitelná v penězích, protože zčásti byla zapůjčená částka vrácena úhradou prodavačce v prodejně poškozeného, a za část poskytnutých finančních prostředků poškozený jako zástavu obdržel z majetku společnosti E. dvě vstřikovací formy. Protože podle obviněného proto nebyla naplněna skutková podstata trestného činu, jímž byl uznán vinným, navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení (v dovolání chybně uveden rozsudek) Krajského soudu v Brně zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K uvedenému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Po stručném shrnutí obsahu dovolání a jemu předcházejícího řízení uvedl, že obviněný valnou část svých výhrad opřel o skutková tvrzení nekorespondujícími se zjištěními učiněnými soudem prvního stupně ohledně skutkového stavu věci. Za výtky formulované v souladu s uplatněným dovolacím důvodem považoval námitky ohledně podvodného úmyslu, který však soudy definovaly správně a na podkladě provedených důkazů. Za obohacení obviněného označil finanční částky, jimiž obviněný po jejich zapůjčení uhradil závazky firmy, za kterou jednal, učinil tak z peněz, které si zapůjčil, a tudíž je nemusel vynaložit ze svých prostředků. Za účelové označil i tvrzení dovolatele o zajištění závazku. Z uvedených důvodů shledal, že napadené usnesení není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 2 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil podle §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Obsah dovolání tudíž vyhovuje náležitostem formulovaným v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Při posuzování otázky, zda lze uplatněný dovolací důvod považovat za důvod uvedený v ustanovení §265b tr. ř., v souladu s dikcí ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a jehož prostřednictvím je možné namítat buď mylnou kvalifikaci skutku nebo vadnost jiného hmotně právního posouzení záležejícího v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, Nejvyšší soud shledal, že obviněný své námitky zčásti uplatnil v souladu s tímto dovolacím důvodem.
Za výhrady naplňující označený dovolací důvod Nejvyšší soud považoval výtky vůči subjektivní stránce a ty, které byly zaměřeny proti znaku „jiného uvedl v omyl“. Protože tyto námitky mají právní povahu, jak vyžaduje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., mohl ve vztahu k nim dovolací soud, když neshledal důvody pro odmítnutí dovolání, ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumat zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Se zřetelem na výhrady obviněného je vhodné uvést, že ve smyslu §3 odst. 1 tr. zák. jde o trestný čin tehdy, jde-li o čin pro společnost nebezpečný, který naplňuje formální znaky uvedené v trestním zákoně. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, aby byla nejprve učiněna potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech a na jejich podkladě, zda prokázané skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu s tím, že aby se jednalo o trestný čin, musí být všechny uvedené znaky dány.
Obviněný byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Omylem je podle právní teorie rozpor mezi představou a skutečností. Aby byl naplněn znak „uvede v omyl“, musí jít o jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci (srov. rozhodnutí č. 57/1978 a č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat též skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení.
Podle tzv. právní věty rozsudku soudu prvního stupně se obviněný tohoto trestného činu dopustil v alternativě, že ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že někoho uvedl v omyl a tak na cizím majetku způsobil značnou škodu.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že tento soud na 3. straně uvedl, že pro své závěry vycházel z výpovědi poškozeného Ing. L. M., z níž vzal za prokázané, že obviněný ve více případech vylákal od poškozeného částku 620.000,- Kč s tím, že mu peníze v dohodnutých termínech včas vrátí, „ačkoli s ohledem na svoji nepříznivou finanční situaci přinejmenším ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. musel vědět a být srozuměn, že svým slibům o řádném a především včasném vrácení peněz nebude moci dostát, k čemuž také došlo“.
Odvolací soud na straně 3 odůvodnění svého usnesení ve vztahu k otázce naplnění znaku „uvedení v omyl“ poukázal na to, že „obviněný si peníze od poškozeného půjčoval na to, aby je vložil do podnikání společnosti E., jejímž jednatelem ani společníkem nebyl, neboť patřila jeho otci, a poškozeného uváděl v omyl tím, že vystupoval jménem této společnosti. Tím vzbudil u poškozeného zdání, že je ve společnosti E. v takovém postavení, v němž může rozhodovat, což se také projevilo tím, že zastavil dvě formy, které náležely této společnosti a nikoli jemu osobně“.
Nejvyšší soud však na podkladě odůvodnění napadených rozhodnutí a spisového materiálu shledal, že soudy vyjádřené právní závěry nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování.
Lze totiž poukázat na výpověď poškozeného Ing. L. M. (č. l. 174 spisu), v níž jsou uváděny skutečnosti, které s úvahami soudů nekorespondují. Z výpovědi tohoto svědka se mimo jiné podává „že obviněného znal od roku 2001 jako zástupce společnosti E., byť se později ukázalo, že jednatelem této společnosti není“… „obviněnému půjčoval menší částky, které obviněný vracel, a od ledna do 28. 6. 2002 obviněnému půjčil asi v deseti případech celkem 620.000,- Kč. Částky si psal na lístečky, nebyl o nich však přehled, a proto dne 28. 6. 2002 o tom sepsali smlouvu o půjčce.“ Poškozený rovněž uvedl, že mu „obviněný možná v jednotlivých případech sděloval důvody půjčky, které však již zapomněl, ale pamatuje si, že tu větší částku měl obviněný na vyplacení forem od společnosti E.“.
Podle obsahu uvedené výpovědi je patrné, že poškozený sám nespojuje částky, které obviněnému postupně „půjčil“ s takovými okolnostmi, z nichž by bylo možné dovodit, že obviněný od něj peníze vylákal. Nevyplývá z ní ani to, že by obviněný od poškozeného peníze vylákal pod záminkou, že je jednatelem nebo společníkem společnosti E.
Obsah výpovědi poškozeného nedává rovněž podklad o tom, že by celá částka 620.000,- Kč byla vylákána podvodně.
Soudy obou stupňů totiž dostatečně na podkladě těchto okolností, které jsou prokázány i dalšími ve věci provedenými důkazy, nezvažovaly, že poškozený, jak sám vypověděl ve vztahu k dílčí zapůjčené částce ve výši 470.000,- Kč, byl obviněným informován, že tuto částku chce obviněný použít na uhrazení dluhu, který u společnosti E. měla společnost E., aby tím získal zpět její dvě vstřikovací formy. Tato tvrzení, na jejichž základě poškozený peněžní prostředky ve výši 470.000,- Kč obviněnému půjčil, nebylo možné považovat za nepravdivé, neboť k nim skutečně došlo, jak se odráží i v popisu skutku, podle něhož „obviněný z vypůjčených peněz částku 470.000,- Kč dne 28. 6. 2002 zaslal na účet společnosti E., která měla za společností E., jejímž jménem obviněný běžně jednal nebo ji zastupoval, pohledávku a která obviněnému po úhradě částky 470.000,- Kč vydala dvě vstřikovací formy, které obviněný obratem uložil jako zástavu – jištění půjčky 620.000,- Kč v objektu poškozeného Ing. L. M.…“. Vzbuzuje tudíž pochybnosti, zda byl poškozený ve vztahu k této sumě obviněným nepravdivě informován, a tedy, zda byl „uveden v omyl“.
Jestliže soudy podvodné jednání obviněného spatřovaly též v tom, že obviněný jednal jménem společnosti E., ani v této souvislosti nejsou úvahy jimi rozvedené zcela přesvědčivé. Zejména je nutné poukázat na to, že obviněný vycházel z toho, že jako syn majitele a jediného společníka této společnosti, za tuto společnost může jednat na základě rodinného vztahu. Kromě tohoto sdělení obviněného a neobsažné vyjádření poškozeného, zůstala tato otázka neobjasněna, a to i přesto, že některé důkazy svědčí o tom, že obviněný činil i v dalších případech úkony, při nichž i ve vztahu k jiným obchodním parterům jménem společnosti E. jednal a takto vzniklé závazky byly oběma stranami plně respektovány. V této souvislosti se prozatím jeví závěr soudu druhého stupně, že byl poškozený uveden v omyl tím, že se obviněný vydával za zástupce společnosti E., a tím vylákal částku 470.000,- Kč, jako nepřesvědčivá a důkazy nepodložená úvaha. Pochybnosti pro takový závěr vyplývají zejména z výpovědi poškozeného, který ve vztahu k půjčovaným částkám nespecifikoval dobu, kdy se dověděl, že obviněný není formálním jednatelem společnosti E. Z výsledků dosavadního dokazování není totiž jisté, zda se obviněný za osobu jednající za společnost E. jen vydával, anebo skutečně v jejím zájmu jednal i přesto, že takové faktické postavení neměl.
Nejvyšší soud, jak jeho shora naznačeno, shledal, že soudy dostatečně neuvážily, zda lze na podvodné jednání obviněného usuzovat z hlediska celé zjišťované částky 620.000,- Kč, a nezkoumaly okolnosti rozhodné k jednotlivým půjčkám, neboť z toho, co bylo shora uvedeno, nelze dovodit, že za stejných okolností, za nichž byla obviněnému zapůjčena částka 470.000,- Kč, byly obviněným od poškozeného získány i zbývající finanční prostředky.
Soudy se z tohoto hlediska předmětnou trestní věcí doposud vůbec nezabývaly, a proto nelze určit ohledně zbývající částky 150.000,- Kč, již si obviněný vypůjčoval postupně několika dílčími půjčkami, za jakých okolností tyto peníze od poškozeného získal, zda jednal s úmyslem poškozeného „uvést v omyl“ a pod jakou záminkou tak činil.
Dosavadní výsledky provedeného dokazování pro odpověď na tyto otázky nedávají dostatečný podklad. Prozatím nic nesvědčí o tom, že např. v době, kdy obviněný na poškozeném jednotlivé dílčí částky tvořící zbývající sumu 150.000,- Kč požadoval, věděl, že tyto peníze poškozenému nebude schopen vrátit, o takové skutečnosti poškozeného neinformoval a sliboval mu, že tak učiní v určité konkrétní době. Nebylo proto objasněno, zda se vydání těchto prostředků stalo za situace, kdy obviněný předstíral okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, tedy, zda poškozeného nepravdivě informoval.
Pro takový závěr nelze vycházet ani z obsahu smlouvy o půjčce sepsané mezi obviněným a poškozeným dne 28. 6. 2002, neboť tato smlouva neobsahuje okolnosti, za nichž byly jednotlivé dílčí částky obviněným vyžádány, ale jde o následně sepsanou dohodu iniciovanou poškozeným, proto, aby měl písemný doklad o tom, že předmětnou částku obviněnému předal.
S ohledem na všechny shora popsané nedostatky Nejvyšší soud s přihlédnutím k uvedeným skutečnostem a právním názorům dospěl k závěru, že dovolání obviněného J. S. je důvodné, a proto zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 3 To 611/2006, i rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 17. 8. 2006, sp. zn. 2 T 30/2005 a současně zrušil podle §265k odst. 2 tr. ř. všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněného J. S. vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně a povinností tohoto soudu bude se věcí znovu ze všech naznačených hledisek zabývat.
Nezbytným se jeví, aby soud prvního stupně pečlivě ve smyslu shora uvedených právních názorů důsledně objasnil všechny skutkové okolnosti, zejména posoudil, zda bylo prokázáno vše, z čeho lze usuzovat za naplnění znaku „jiného uvedl v omyl“, a tedy, zda je možné v jednání obviněného spatřovat trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Jak již bylo výše naznačeno, v této souvislosti se bude potřeba vypořádat s obsahem svědecké výpovědi Ing. L. M. učiněné v průběhu hlavního líčení (č. l. 174). Jako nezbytné se jeví odstranit rozpory o tom, za jakých okolností poškozený obviněnému předmětné částky půjčoval, i to, s jakými důvody je obviněný od poškozeného vyžadoval. Podle výsledku takto provedeného dokazování bude teprve možné stanovit, zda obviněný poškozeného „uvedl v omyl“ a přitom přesně určit, jakou částku podvodně od poškozeného vylákal.
Protože nebyla dostatečná pozornost věnována tomu, v jakém faktickém vztahu byl obviněný ke společnosti E., dokazování se neobejde bez toho, aniž by ve věci nebyl vyslechnut jako svědek J. S. starší, otec obviněného, který byl v době, kdy k činu došlo, jednatelem a jediným společníkem společnosti E. a vyjádřil se, jaká oprávnění ve vztahu k jednání za tuto společnost měl obviněný J. S. mladší, zda event. oprávnění vycházela z formálního postavení obviněného ve vztahu k této společnosti, zda jednal v jednotlivých konkrétních případech, jak jsou výše naznačeny, z pověření jejího jednatele, anebo zda obviněný jen toto své postavení předstíral, aby od poškozeného vylákal uvedené finanční prostředky.
Podle výsledku takto doplněného a provedeného dokazování, s ohledem na již shora naznačené názory, bude možné znovu zvažovat, zda v daném případě obviněný jednal tak, že poškozeného „uvedl v omyl“, a ohledně jaké částky tak činil. Podle zjištěných skutečností bude nutné zvažovat s ohledem na výši nově zjištěné škody, zda jsou naplněny i další znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a to nejen po stránce formální, ale i materiální (§3 odst. 2, 4 tr. zák.), event., či se nejedná o tento trestný čin méně společensky závažný (§88 odst. 1 tr. zák.).
Za situace, pokud soudy v jednání obviněného shledají naplnění znaků trestného činu podvodu, Nejvyšší soud též připomíná, že se v této věci právní posouzení neobejde bez toho, aniž by byl předmětný čin zkoumán i s ohledem na zásady vycházející z principu „ultima ratio“ jako krajního prostředku trestní represe, který je založen na subsidiaritě trestní represe, a který vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, především jen tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní (srov. např. unesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005, a nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01 atd).
Teprve poté, co bude doplněno dokazování v naznačeném směru a budou objasněny všechny skutečnosti shora rozvedené event. další, jejichž potřeba se v průběhu tohoto zjišťování objeví, bude možné o činu obviněného znovu spravedlivě a s přihlédnutím ke všem zákonným hlediskům, kritériím a principům, rozhodnout.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. července 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová