ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.843.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 843/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. srpna 2007 o dovolání obviněného F. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 10 To 5/2007, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 159/2005, takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání obviněného F. S. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 2 T 159/2005, byl obviněný F. S. uznán vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle §250a odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na tři roky.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. dopustil tím, že dne 26. 3. 2003 v řízení před ČSOB P., a. s., M., P., při uplatnění nároku z pojistné smlouvy č. 8005983… ve formuláři „H. p. u.“ uvedl, že dne 23. 3. 2003 došlo k pojistné události spočívající v uvolnění ucpávky vodovodního potrubí ve sklepní kóji domu v ulici P. v. v P., následkem čehož došlo k úniku vody a poškození zásob obchodního zboží – sběratelských kartiček v počtu 600.000 ks v hodnotě 1.800.000,- Kč, ačkoliv věděl, že uvedené kartičky jsou v podstatě bez hodnoty a na trhu neprodejné a jejich hodnota činila maximálně 1.200.000,- Kč, a tyto kartičky si obstaral na základě nepravdivých účetních dokladů vystavených Z. B., který je stíhán odděleně, a navýšil tak hodnotu pojistného plnění o částku 600.000,- Kč, přičemž k vyplacení pojistného plnění nedošlo.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, směřujícím proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 10 To 5/2007, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Dlužno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, kterým Krajský soud v Praze o odvolání obviněného v projednávané věci rozhodl. V prvním případě k odvolání obviněného usnesením ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 10 To 242/2006, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 2 T 159/2005, a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto soudu.
Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 10 To 5/2007, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Vytkl, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, rozhodnutí je nepřezkoumatelné ve vztahu k jeho subjektivní stránce, vadně jsou posouzeny otázky vývojového stadia trestného činu, posouzení hodnoty kartiček i jejich nabytí. Upozornil, že po zrušení předchozího odsuzujícího rozsudku soud prvního stupně pouze formálně zopakoval dokazování a v novém rozsudku se subjektivní stránkou trestného činu opět nezabýval, čímž nerespektoval právní názor odvolacího soudu. Odvolací soud však na tuto vadu nereagoval a ani z odůvodnění jeho rozhodnutí nevyplývá, jak se vypořádal s otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu. Obviněný opakoval, že v době, kdy hlášení pojišťovně vyplnil, neměl jediný důvod uvádět jinou hodnotu než 3,- Kč za kus, neboť ta vyplývá ze všech dokladů, odpovídá hodnotě jejich nákupu a je nižší než cena, za kterou byly prodávány. Nesouhlasil se závěry soudů, jež se týkaly údajně nepravdivě vystavených dokladů, a poznamenal, že soud zamítl jako nepotřebný jeho návrh doplnit dokazování o jeho účetnictví. Měl za to, že naprosto bezpředmětná je skutečnost, jakým způsobem nabyl kartičky Z. B., který byl v samostatném trestním řízení obžaloby zproštěn, a dodal, že otázku nabytí kartiček od Z. B. soud posoudil v rozporu s obchodním právem, neboť podle §446 obchodního zákoníku lze nabýt vlastnictví i od nevlastníka a pro případný opačný závěr soud neuvedl žádný argument. Zopakoval i své výhrady vůči závěrům znaleckého posudku, jímž byla stanovena hodnota kartiček, znalec podle něj nerespektoval charakter kartiček jako soubor mnoha druhů, určoval jakousi průměrnou cenu průměrné kartičky, a to na základě neznalosti druhů obsažených v souboru. Poukázal na nesprávné právní posouzení skutku též v tom smyslu, že je-li trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. považován za předčasně dokonaný, pak by v konkrétním případě muselo dojít k jeho dokonání již vědomě nepravdivým vyplněním formuláře o hlášení pojistné události a nemohlo by se jednat o trestný čin ve stadiu pokusu. Závěrem obviněný protestoval proti přípustnosti svého trestního stíhání, jehož účelem byla snaha pojišťovny zneužít orgány činné v trestním řízení ke svému prospěchu ve sporu a vyhnout se tak plnění. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu vyvozoval, že bylo nepřípustně užito prostředků trestní represe k uspokojování subjektivních práv soukromé povahy. P., která sama shledala neobvyklým pouze druh komodity, jež byla poničena, nikoliv další okolnosti, mohla sama zajistit odborníky ke stanovení hodnoty pojistného plnění a ponechat záležitost v úrovni občanskoprávního sporu; místo toho však věc přenechala k řešení orgánům činným v trestním řízení. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nevyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitky týkající se absence subjektivní stránky souzeného pokusu trestného činu lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. V této souvislosti poznamenal, že v tzv. skutkové větě nemusí být výslovně uvedeno, že pachatel jednal úmyslně, postačuje, jsou-li zde uvedeny takové objektivní okolnosti, ze kterých úmyslné zavinění vyplývá. Skutková zjištění uvedená ve výroku rozsudku v souvislosti s okolnostmi rozvedenými v rozhodnutích soudů obou stupňů jsou podle něj dostatečným podkladem pro závěr o úmyslném zavinění obviněného. Za relevantní označil i námitku týkající se vývojového stadia trestné činnosti, ale považoval ji za zcela nedůvodnou. Připomněl, že trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. by byl dokonán až vznikem těžšího následku spočívajícího ve způsobení značné škody; k výplatě pojistného nedošlo, podání hlášení pojistné události obsahující nepravdivé údaje však již ke vzniku tohoto následku bezprostředně směřovalo. Skutek byl proto správně posouzen jako pokus uvedeného trestného činu. Protože v případě obviněného nešlo o běžný závazkový, resp. občanskoprávní vztah, neboť jeho čin naplnil všechny znaky pokusu označeného trestného činu, označil za bezpředmětné i odkazy obviněného na zneužití prostředků trestního práva k řešení standardních civilních vztahů. Zbývající námitky pokládal za námitky skutkové, neodpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu. Navrhl, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného není důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutek, jak byl zjištěn a popsán soudem prvního stupně, naplňuje znaky právě pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1, §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., zda je dána úmyslná forma zavinění a zda byla naplněna okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, tj. hrozící značná škoda (byť s notnou dávkou benevolence).
Trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Značnou škodou se ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.
Pokusem trestného činu je podle §8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Obecně je vhodné předeslat, že uplatněním nároku na plnění z pojistné smlouvy se ve smyslu §250a odst. 1 tr. zák. rozumí jednání osoby, která je účastníkem pojištění vzniklého na základě pojistné smlouvy (soukromého pojištění). Uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy tak představuje úkon pojistníka jakožto smluvní strany, popř. pojištěného a každé další osoby, které ze soukromého pojištění vzniklo právo nebo povinnost, jímž tato osoba projevuje vůli směřující k tomu, aby jí bylo plnění poskytnuto, přičemž jde o úkon adresovaný pojišťovně. Dále platí, že za nepravdivé údaje se považují takové údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti rozhodné pro plnění z pojistné smlouvy ze strany pojistitele. Za hrubě zkreslené údaje pak lze považovat takové údaje, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech pro uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy, což může pak vést k zásadně nesprávným závěrům o skutečnostech rozhodných pro plnění z pojistné smlouvy. Důležité je přitom uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů pachatelem, a proto není třeba prokazovat, že druhá strana jednala v omylu, tedy že uvedené skutečnosti jí nebyly známé.
Z právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu pojistného podvodu, které spočívají v tom, že obviněný „při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvedl nepravdivé údaje v úmyslu způsobit takovým činem na cizím majetku značnou škodu, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo“. Jakkoliv takto formulovaná právní věta pregnantně formálně nevystihuje všechny zákonné znaky pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. (chybí kupř. vyjádření pokusu jako jednání pro společnost nebezpečného), skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě výroku o vině zákonné znaky pokusu uvedeného trestného činu vyjadřují.
Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že v řízení před ČSOB P., a. s., při uplatnění nároku z pojistné smlouvy č. 8005983… ve formuláři „H. p. u.“ uvedl, že dne 23. 3. 2003 došlo k pojistné události spočívající v uvolnění ucpávky vodovodního potrubí ve sklepní kóji domu v ulici P. v. v P., následkem čehož došlo k úniku vody a poškození sběratelských kartiček v počtu 600.000 ks v hodnotě 1.800.000,- Kč, ačkoliv věděl, že uvedené kartičky jsou v podstatě bez hodnoty a na trhu neprodejné a jejich hodnota činila maximálně 1.200.000,- Kč, a tyto kartičky si obstaral na základě nepravdivých účetních dokladů vystavených Z. B., čímž navýšil hodnotu pojistného plnění o částku 600.000,- Kč, přičemž k vyplacení pojistného plnění nedošlo.
Namítl-li obviněný, že z popisu skutku nelze jednoznačně určit, jaké jednání je mu vlastně kladeno za vinu, přičemž takový závěr činil se zřetelem na popis skutku prezentovaný v obžalobě, nutno připomenout, že popis skutku, jak jej zjistil soud prvního stupně, vykazuje jisté změny.
Obviněný vytkl, že není zřejmé, měl-li údajně uvést nepravdivé údaje o tom, zda došlo k pojistné události, nebo pouze ve vztahu k výši uplatněného nároku na pojistné plnění. Je-li tvrzeno, že nepravdivým údajem je již tvrzení o tom, že k pojistné události došlo, je podle něj nadbytečné a rozporné tvrdit, že došlo k navýšení hodnoty kartiček. Tvrdí-li obžaloba, že k pojistné události nedošlo a byl přitom uplatněn nárok na pojistné plnění, připadá v úvahu jako potencionální škoda celá částka požadovaného pojistného plnění. Uvedením částky 1.392.000,- Kč obžaloba de facto uznala, že část vzniklé škody byla uplatněna oprávněně. Byla-li alespoň část škody uplatněna právem, musela i z pohledu obžaloby pojistná událost nastat. Za této situace pak podle obviněného nelze zároveň tvrdit, že nenastala. Pokud je tvrzeno, že pojistná událost nenastala, avšak zároveň je za relevantní považována hodnota nárokovaného pojistného plnění a fakticky je zjištěno poškození majetku, pak bylo na místě v obžalobě hovořit o úmyslném vyvolání pojistné události ve smyslu §250a odst. 2 tr. zák., avšak o úmyslném vyvolání pojistné události nebylo vedeno dokazování.
K těmto výhradám je třeba uvést, že z popisu skutku ve výroku o vině ale i z odpovídající části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jasně vyplývá, že soud, aplikuje důsledně zásadu in dubio pro reo, jednak nevyloučil, že k pojistné události dne 23. 3. 2003 skutečně došlo, a dále též, že obviněný nebyl uznán vinným ani tím, že to byl právě on, kdo pojistnou událost úmyslně vyvolal (viz strana 4 rozsudku). Těžiště protiprávního jednání obviněného spočívalo v tom, že při uplatnění nároku na pojistné plnění z pojistné smlouvy pojišťovně v rozporu se skutečností prezentoval, že 600.000 kusů hracích kartiček nakoupil za celkovou částku 1.800.000,- Kč, ač ve skutečnosti se tak nestalo, a nákup kartiček doložil fingovanými doklady. Za takových okolností soudy správně stanovily hrozící výši škody jako částku, která se rovná rozdílu mezi požadovaným a fingovanými doklady doloženým pojistným plněním (tj. 1.800.000,- Kč) na straně jedné a pojistným plněním, které by náleželo, kdyby pachatel neuvedl nepravdivé údaje při uplatnění nároku na pojistné plnění (tj. 1.200.000,- Kč), na straně druhé. Je-li zřejmé, že k pojistné události došlo a že nárok na pojistné plnění vznikl, byť v nižší částce, než jakou pachatel vylákal, nelze bez dalšího považovat celou výši požadovaného pojistného plnění za škodu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 580/2002, publikované též pod č. 29/2003 Sb. rozh. tr.).
Obviněný vytkl, že z výroku ani z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplývá, jakým způsobem se soudy vypořádaly s otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu.
Soud prvního stupně v daných souvislostech opakovaně zdůraznil, že obviněný nabytí a hodnotu kartiček, získaných neobjasněným způsobem, dokládal fingovanými doklady, ač věděl, že ve skutečnosti jde v podstatě o sběr, o zboží neprodejné. Pokud uplatnil nárok na pojistné plnění ve výši 1.800.000,- Kč, směřoval jeho úmysl jednoznačně k tomu, aby se na úkor pojišťovny obohatil nejméně o částku 600.000,- Kč (strana 4 rozsudku). Odvolací soud úvahy soudu prvního stupně akceptoval a sám upozornil na to, že kartičky, které byly skladovány zcela nestandardně se zřetelem k zamýšlenému prodeji, měl obviněný údajně zakoupit od Z. B., který je měl nabýt od J. B., ovšem ten jako svědek vypověděl, že na žádost Z. B. pouze vystavil falešnou fakturu. Ve vztahu k dokladům o prodeji kartiček poznamenal, že obviněný byl schopen předložit pouze předávací protokoly a paragony potvrzené pouze jím a jeho obchodním zástupcem D. T., ačkoliv v případě, že by kartičky byly skutečně prodávány do obchodní sítě, jednotliví odběratelé by na jejich nákup museli vystavit a prodejci vydat příslušná potvrzení, jež by zahrnuli do svého účetnictví. Navíc D. T., slyšen jako svědek, nebyl schopen uvést jedinou konkrétní prodejnu, do které kartičky dodal. Proto označil výhrady obviněného vůči závěrům o autenticitě účetních dokladů a prodejnosti kartiček za nedůvodné (strany 3, 4 usnesení).
S těmito závěry se lze ztotožnit a přesvědčivé jsou i právní úvahy soudů o úmyslné formě zavinění opírající se o vyložená skutková zjištění.
Závěr o formě zavinění (§4, §5 tr. zák.) je sice závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování. To znamená, že v tzv. skutkové větě není nezbytně nutné výslovně uvést, že čin byl spáchán úmyslně; takový závěr coby závěr právní však musí mít ve skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku oporu. V posuzovaném případě soudy učinily ve vztahu k zavinění taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu přímého evidentně naplňují.
Z uplatněných námitek však vyplynulo, že obviněný především nesouhlasil se způsobem, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, zvláště uplatnil výhrady vůči závěrům o věrohodnosti účetních dokladů osvědčujících hodnotu sběratelských kartiček, vůči hodnocení odborného vyjádření a znaleckého posudku k posouzení jejich ceny i významu výpovědi svědka Z. B. Jak již bylo uvedeno, námitky směřující proti způsobu hodnocení provedených důkazů, event. úplnosti dokazování, stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Relevantní by mohly být toliko tenkrát, byl-li mezi výsledky provedeného dokazování a učiněnými skutkovými zjištěními shledán extrémní rozpor. Taková situace ale v posuzovaném případě zjevně nenastala; při hodnocení důkazů postupovaly soudy důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinily skutková zjištění, která lze akceptovat; evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu. Otázkou věrohodnosti účetních dokladů se soudy obou stupňů zevrubně zabývaly a přesvědčivě vyložily, proč doklady předložené obviněným pojišťovně pokládaly za fingované a tedy nepravdivé. V této souvislosti důvodně vycházely z výpovědi svědka J. B. a neuvěřily naopak výpovědi svědka Z. B., který měl údajně transakci mezi obviněným a svědkem J. B. zprostředkovat za odměnu 20.000,- Kč. Svědek J. B. vyloučil, že kartičky vlastnil, že s nimi obchodoval, a vysvětlil, za jakých okolností Z. B. v rozporu se skutečností potvrdil, že fakturu na ně vystavil a převzal za ně peníze (č. l. 337, 367). Jde-li o svědka Z. B., nebylo zjištěno a netvrdí to ani tento svědek, že byl vlastníkem kartiček, a pro posouzení věci to skutečně není významné, jak ostatně uvádí i obviněný. Významné pro posouzení jeho viny však není ani to, že tento svědek byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byla spatřována pomoc k trestnému činu pojistného podvodu ve stadiu pokusu podle §10 odst. 1 písm. c), §8 odst. 1, §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. Z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 2 T 30/2005, se totiž podává, že soud vzal za prokázané, že vystavil nepravdivé účetní doklady, na základě kterých se obviněný F. S. domáhal vyplacení plnění z titulu pojistné smlouvy, že mezi těmito osobami k žádné obchodní transakci nedošlo a že předmětné kartičky nebyly předmětem jejich obchodněprávního závazkového vztahu. Zproštěn obžaloby byl proto, že nebylo prokázáno spojení mezi těmito osobami a následnou pojistnou událostí ohlašovanou F. S., jinými slovy, že nebyla prokázána vědomost Z. B. o účelu, k jakému měly jím vystavené nepravdivé doklady sloužit. Přijmout nelze ani výhrady obviněného vůči postupu soudu prvního stupně při stanovení výše škody, opřel-li ho o znalecký posudek znalce JUDr. J. B. a nikoliv odborné vyjádření M. V. Z obsahu tohoto odborného vyjádření jakož i výpovědi svědkyně M. V. je zjevné, že zpracovatelka si neopatřila potřebné podklady, zaměřila se pouze na „kvalitu provedení“, neověřila si prodejnost kartiček, která je s ohledem na sledovaní nových trendů zboží tohoto druhu temporálně omezená, apod. (č. l. 69, 236). Těmito nedostatky znalecký posudek JUDr. J. B. (č. l. 330-332, 364-376) netrpí a stanovil-li soud cenu 1 kusu kartičky na částku 2,- Kč, pak beze zbytku dostál požadavkům zásady in dubio pro reo. Lze připustit, že skutková zjištění soudů jsou zatížena jistým logickým rozporem, jsou-li na straně jedné kartičky označeny za věci „v podstatě bez hodnoty, na trhu neprodejné“, na druhé straně je cena jedné kartičky stanovena na částku 2,- Kč, jak upozorňuje i státní zástupce, avšak jakýkoliv zásah ve smyslu odstranění tohoto nedostatku by byl v neprospěch obviněného a v rozporu se zákazem reformace in peius.
S obviněným nutno souhlasit, upozorňuje-li, že trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. je považován (ve srovnání s trestným činem podvodu podle §250 tr. zák.) za trestný čin tzv. předčasně dokonaný, jehož zákonné znaky jsou naplněny již tím, že pachatel v oznámení pojistné události uvede nepravdivý nebo hrubě zkreslený údaj nebo podstatný údaj zamlčí. Není třeba vznik škody, a to jak majetkové, tak případně nemajetkové povahy. Obviněný však pomíjí, že byl uznán vinným trestným činem pojistného podvodu v jeho kvalifikované podstatě podle §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., jehož zákonným znakem je způsobení značné škody. Tento trestný čin, jak připomíná i státní zástupce, by byl dokonán až způsobením značné škody v okamžiku výplaty pojistného. K výplatě pojistného ale nedošlo, podání hlášení pojistné události obsahujícího nepravdivé údaje však již ke vzniku tohoto následku bezprostředně směřovalo, proto bylo jeho jednání posouzeno jako stadium pokusu trestného činu podle §8 odst. 1, §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. Vyvozuje-li obviněný, že jeho čin byl dokonán co do naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. a neměl být tedy kvalifikován jako trestný čin ve stadiu pokusu, čímž nejspíše naznačuje, že měl být posouzen jako trestný čin pojistného podvodu dílem dokonaný podle §250a odst. 1 tr. zák., dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250a odst. 4 písm. b) tr. zák., nelze nepoznamenat, že ve svých důsledcích se domáhá právního posouzení nepříznivějšího, čemuž brání zákaz reformace in peius. Tuto námitku proto nebylo možné akceptovat a s ohledem na právní posouzení skutku není ani účelné zabývat se otázkou, zda vůbec bylo možné skutek posoudit jako trestný čin pojistného podvodu dílem dokonaný podle §250a odst. 1 tr. zák. a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250a odst. 4 písm. b) tr. zák. (viz kupř. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 302/2000).
Odmítnout bylo nutno i tu výhradu obviněného, jejímž prostřednictvím s odkazem na princip subsidiarity trestní represe naznačil, že prostředků trestní represe nemělo být užito.
Skutečností je, že Nejvyšší soud (ve shodě s řadou nálezů Ústavního soudu) opakovaně připomněl, že trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má ve své podstatě soukromoprávní základ, jako trestného činu je třeba považovat za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot stanovených v trestním zákoně a vymezených v jednotlivých skutkových podstatách trestných činů, nikoliv ochrana konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře, a které nechrání trestní právo (př. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 897/2005, 5 Tdo 1038/2006 aj.).
Na druhé straně je třeba říci, že z uvedených zásad nevyplývá, že by za situace, kdy došlo porušením norem občanského práva, obchodního práva či jiného odvětví práva upravujícího soukromoprávní vztahy k současnému porušení norem práva trestního, byl trestněprávní postih vyloučen. Zásada subsidiarity trestní represe v podstatě znamená, že trestní právo poskytuje ochranu jednotlivých zájmů pouze a právě tam, kde by byla ochrana poskytovaná prostředky jiných právních odvětví či prostředky mimoprávními nedostatečnou. Právě o takovou situaci se v posuzovaném případě zjevně jedná a čin obviněného byl důvodně kvalifikován jako pokus trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1, §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. V této souvislosti nelze nezmínit nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 21, str. 273, a též pod č. 127/2001 Sbírky zákonů, podle něhož „ohrožení majetku, či jeho porucha, způsobené pojistným podvodem jsou ve svém reálném důsledku typicky závažnější než poruchy vyvolané podvodem obecným (§250 tr. zák.), kde provázanost různých subjektů pojištění chybí. Proto je trestněpoliticky žádoucí a nutné, aby byla existující objektivní nerovnost v dopadech obecného a pojistného podvodu vyrovnávána trestněprávní úpravou. Ta se uvedeného úkolu zhostila tak, že kriminalizovala ne pouhé vyvolání majetkových poruch, jako v případě podvodu obecného, nýbrž také jejich ‚předpolí‘, tedy i činy, hrozící takovýmito poruchami. Takto odůvodněná širší a v tomto smyslu trestněprávně funkční \"nerovnost\" je nezbytná k tomu, aby se celková ochrana před podvody různých typů stala podle práva vyrovnanou.“ Trestněprávní postih obviněného nelze považovat za nepřiměřený či nesprávný; nelze souhlasit s názorem dovolatele, že pojišťovna zneužila orgány činné v trestním řízení ku svému prospěchu a že při sledování takového záměru je jeho trestní stíhání nepřípustné.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného není důvodné, a proto je podle §265j tr. ř. zamítl. Učinil tak v neveřejném zasedání, poněvadž s projednáním v neveřejném zasedání souhlasili státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství i obviněný [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. srpna 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková