ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.891.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 891/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. srpna 2007 o dovolání obviněného PhDr. M. L., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 10. 2006, sp. zn. 23 To 556/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 T 17/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného PhDr. M. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 31 T 17/2006, byl obviněný uznán vinným, že
„dne 11. 4. 2005 se záměrem získat pro společnost K. s. r. o., finanční prospěch uzavřel, jako jednatel jednající v zastoupení společnosti K. s. r. o., jako prodávající s J. M., jako kupujícím kupní smlouvu o prodeji bytu za kupní cenu ve výši 250.000,- Kč předanou v hotovosti kupujícím J. M. při podpisu kupní smlouvy a kupní smlouvu o prodeji bytu za kupní cenu ve výši 250.000,- Kč předanou v hotovosti kupujícím J. M. při podpisu kupní smlouvy vědom si skutečnosti, že bytové jednotky prodal jako jednatel jednající v zastoupení společnosti K. s. r. o., jako prodávající uzavřením smlouvy o převodu vlastnictví bytových jednotek uzavřené dne 4. 4. 2005 kupujícímu společnosti J. G. a. s., když zároveň dne 5. 4. 2005 byl podán u Katastrálního úřadu návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí vyplývající ze smlouvy o převodu vlastnictví bytových jednotek uzavřené dne 4. 4. 2005 mezi prodávajícím společností K. s. r. o. a kupujícím J. G. a. s., kde je veden na listu vlastnictví, takto získané finanční prostředky užil pro potřebu společnosti K. s. r. o., přičemž tímto jednáním způsobil J. M., celkovou škodu ve výši 500.000,- Kč.“
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a uložil mu podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dva roky, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost uhradit poškozenému J. M. na náhradě škody částku 500.000,- Kč s 9ti % úrokem z prodlení jdoucím od 11. 4. 2005, a dále v každém pololetí, v němž trvá prodlení obviněného v závislosti na výši REPO sazby stanovené ČNB, platné pro první den následujícího kalendářního pololetí, zvýšené o 7 % bodů.
Proti rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl rozsudkem ze dne 6. 10. 2006, sp. zn. 23 To 556/2006, tak, že napadené rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozenému J. M. na náhradě škody částku 500.000,- Kč včetně úroku z prodlení jdoucího od 1. 2. 2006 do zaplacení, jehož výše je stanovena §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozeného odkázal se zbytkem uplatněného a soudem nepřiznaného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Nakonec vyslovil, že jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Rozhodnutí odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájce JUDr. P. V. dovoláním, ve kterém uvedl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel se neztotožnil se závěry soudů obou stupňů, že jeho jednání mělo naplnit všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Po vymezení objektivní stránky tohoto trestného činu namítal nedostatek především subjektivní stránky, tedy úmyslného jednání. V této souvislosti poukázal na ustanovení §2 odst. 3 a §3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem (v platném znění), ze kterých vyplývá, že vklad je prováděn na základě rozhodnutí příslušného orgánu, a to zpětně ke dni podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Do rozhodnutí příslušného orgánu je vlastník stále vlastníkem předmětných nemovitostí a nic mu nebrání v provádění dispozic s nimi. V návaznosti na to uvedl, že prodávající pozbyl vlastnické právo až v důsledku rozhodnutí učiněného státním orgánem dne 5. 5. 2005, a to ke dni 5. 4. 2005; zdůraznil tak, že podle jeho názoru v den podpisu druhé smlouvy byla společnost K. s. r. o. jednoznačně vlastníkem obou nemovitostí, a to až do dne 5. 5. 2005. Subjektivní stránka ani ve formě úmyslu nepřímého tedy nemohla být podle jeho přesvědčení naplněna a právní posouzení skutku je proto nesprávné.
Dále obviněný vyslovil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že zpětvzetí návrhu původní smlouvy, která předcházela uzavření kupní smlouvy druhé ještě před rozhodnutím státního orgánu, bylo pouhým zastíracím manévrem; je totiž přesvědčen, že nebýt pochybení státního orgánu, bylo by jeho jednání považováno za řádné a bez škodlivého následku. Uzavřel, že nepovažuje za naplněné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť jeho jednání bylo zcela v souladu s katastrálním zákonem a nebylo protiprávní; nelze tudíž dovodit jeho zavinění ani ve formě úmyslu nepřímého.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený výrok rozsudku odvolacího soudu, jakož i výroky navazující, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která poté, co shrnula obsah podání obviněného, uvedla, že dovolatelovu názoru o nedostatku podvodného záměru při obchodní transakci s poškozeným nelze vzhledem k rozhodným skutkovým zjištěním přisvědčit. Jestliže se totiž obviněnému nepodařilo „dodatečně vyjmout“ dvě zájmové bytové jednotky z kupní smlouvy ze dne 4. 4. 2005, tak bylo na místě tuto kupní smlouvu respektovat, stejně jako její jednotlivá ustanovení, neboť svým podpisem vyjádřil souhlas se zněním smlouvy jako celku. Souhlasil tak i s tím ujednáním smlouvy, podle kterého se vznik vlastnického práva k předmětu kupní smlouvy sice váže na rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, avšak s právními účinky ke dni doručení předmětného návrhu na vklad katastrálnímu úřadu, stejně jako s ujednáním, že návrh na vklad bude na katastr nemovitostí podán bezprostředně po uzavření smlouvy.
Státní zástupkyně dodala, že obviněný s poškozeným uzavřel dne 11. 4. 2005 kupní smlouvu na předmětné nemovitosti a stvrdil svým podpisem, že je vlastníkem nemovitostí a že mu nejsou známy žádné okolnosti, které by poškozeného omezovaly ve výkonu jeho vlastnického práva, přestože věděl, že na nemovitostech je již vyznačena plomba. Vědom si jiného než tvrzeného skutkového stavu tak uvedl poškozeného v omyl a následně od něho k jeho škodě přijal dohodnutou kupní cenu. Na věci nemůže nic změnit ani námitka obviněného, že uzavřel ústní dohodu o zpětném odkoupení obou nemovitostí, pokud takové ujednání našlo svůj formální výraz až po dokonání trestného činu.
Protože podle státní zástupkyně je zřejmé, že za uvedených okolností byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl a aby takové rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Obviněný svůj mimořádný opravný prostředek opřel o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolatel ve svém podání uplatnil argumenty, které jsou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné. Namítl totiž, že svým jednáním nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (zejména namítl nedostatek subjektivní stránky). Takové námitky uplatnil v souladu s označeným dovolacím důvodem relevantně, a proto se jimi dovolací soud ve směru jejich opodstatněnosti mohl a současně i musel zabývat.
V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek (značnou škodou se ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč).
Jen ve stručnosti je třeba připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. (O využití omylu jiného, příp. o zamlčení podstatných skutečností není zapotřebí se zmiňovat, neboť podle právní věty odsuzujícího rozsudku trestný čin podvodu v některé z těchto alternativ neměl být obviněným spáchán.)
Dále je třeba zmínit, že objektem tohoto trestného činu je cizí majetek a po subjektivní stránce se u něho vyžaduje úmysl; úmyslné zavinění pachatele přitom musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.].
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu či nikoliv (v daném případě zejména subjektivní stránku), je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění.
Ze skutkové věty výrokové části rozsudku soudu prvního stupně (srov. shora) se podává, že obviněný jednal „… se záměrem získat pro společnost K. s. r. o. finanční prospěch …“, proto „… uzavřel jako jednatel této společnosti a jako prodávající s poškozeným kupní smlouvu o prodeji bytu za kupní cenu ve výši 250.000,- Kč předanou v hotovosti poškozeným J. M. při podpisu kupní smlouvy a kupní smlouvu o prodeji bytu za kupní cenu ve výši 250.000,- Kč předanou v hotovosti poškozeným při podpisu kupní smlouvy …“, přestože si byl „… vědom skutečnosti, že bytové jednotky prodal jako jednatel jednající v zastoupení společnosti K. s. r. o. jako prodávající uzavřením smlouvy o převodu vlastnictví bytových jednotek uzavřené dne 4. 4. 2005 v kupujícímu společnosti J. G. a. s.“, a že „… dne 5. 4. 2005 byl podán návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí vyplývající ze smlouvy o převodu vlastnictví bytových jednotek uzavřené dne 4. 4. 2005 mezi prodávajícím - společností K. s. r. o. a kupujícím J. G. a. s., kde je veden na listu vlastnictví, takto získané finanční prostředky užil pro potřebu společnosti K. s. r. o., přičemž tímto jednáním způsobil poškozenému celkovou škodu ve výši 500.000,- Kč.“
Z takto formulované skutkové věty je evidentní, že obviněný svým jednáním naplnil objektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Obviněný si byl vědom skutečnosti, že dne 4. 4. 2005 společnost K. s. r. o. převedla kupní smlouvou mimo jiné dvě předmětné bytové jednotky na společnost J. G. a. s., přičemž z obsahu této smlouvy jednoznačně vyplývalo, že bezprostředně po jejím uzavření bude podán návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí; přes tuto skutečnost uzavřel dne 11. 4. 2005 další kupní smlouvu s poškozeným J. M., jejímž předmětem byly znovu uvedené nemovitosti, a zároveň v této kupní smlouvě prohlásil, že společnost K. s. r. o. je výlučným vlastníkem zmiňovaných bytových jednotek. Poškozený byl přitom přesvědčen o tom, že vlastníkem obou nemovitostí je skutečně společnost K. s. r. o. a uhradil sjednanou kupní cenu ve výši 500.000,- Kč. Proto je třeba přisvědčit závěru soudů obou stupňů, že jednáním, kterým obviněný uvedl poškozeného v omyl, zatajil mu informace o tom, že uvedené nemovitosti jsou již předmětem kupní smlouvy ze dne 4. 4. 2005, nechal poškozeného uhradit kupní cenu a způsobil tak poškozenému značnou škodu, se dopustil trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Již tímto jednáním dovolatel uvedený trestný čin dokonal, proto na věci nemůže nic změnit ani jeho další jednání označené soudy nižších stupňů jako „zastírací“.
Dovolatel ve svém podání dále namítal, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. I touto otázkou se soudy nižších stupňů zabývaly a již okresní soud dovodil, že „… vzhledem k následnému jednání obžalovaného, kdy se snažil zmírnit následky svého trestného činu tím, že vstoupil znovu v jednání se společností J. G., a snažil se zmiňované dvě bytové jednotky vyjmout z uzavřené kupní smlouvy … později se snažil uzavřít tzv. souhlasné prohlášení, které bylo vloženo na katastr nemovitostí, nicméně nesplnil veškeré podmínky souhlasného prohlášení a společnost J. G. od tohoto odstoupila, lze předpokládat, že se trestného činu dopustil minimálně v úmyslu nepřímém, neboť věděl, že svým jednáním může porušit zákon … a byl s takovou možností zcela jistě srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.]“ (str. 9 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito úvahami se v zásadě ztotožnil i soud odvolací (srov. str. 5 odůvodnění jeho rozhodnutí).
Nejvyšší soud jinak správné úvahy soudů obou stupňů považuje za potřebné doplnit v tom směru, že obviněný věděl jak o existenci kupní smlouvy ze dne 4. 4. 2005, tak o dohodě zapracované do této smlouvy, že návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí bude proveden bezprostředně po uzavření smlouvy (návrh na vklad byl podán hned následujícího dne 5. 4. 2005). Jakkoliv je dovolateli možné přisvědčit v tom, že podle §2 odst. 3 a §3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších změn (dále jen „zákon č. 265/1992 Sb.“), je takový vklad prováděn na základě rozhodnutí příslušného orgánu, a to zpětně ke dni, kdy byl podán návrh na zahájení řízení o vkladu práva vlastnického, nic to na podstatě věci (a závěru soudů o jeho zavinění) nemění. Obviněný totiž podpisem pod text kupní smlouvy jednak vyjádřil souhlas s jejím celkovým zněním (tedy i s tím, kdy právní účinky vkladu nastanou), jednak utvrdil poškozeného v tom, že je vlastníkem tam uvedených nemovitostí a že mu současně nejsou známy okolnosti, které by kupujícího (tedy poškozeného) omezovaly ve výkonu jeho vlastnického práva.
Stejně tak je vhodné zmínit, že na ochranu dobré víry osob, které vycházejí ze zápisů v katastru nemovitostí, katastrální úřad podle §12 odst. 1 citovaného zákona vyznačí v katastru nemovitostí nejpozději následující pracovní den po doručení listiny, na jejímž podkladě se provádí zápis do katastru, že právní vztahy jsou dotčeny změnou (tzv. „plomba“). Ačkoliv tato skutečnost sama o sobě neznamená, že by byl vlastník nemovitosti omezen v nakládání s touto nemovitostí, má zásadní význam pro jeho případné smluvní partnery. Poškozenému však při uzavírání další kupní smlouvy na stejné nemovitosti nebylo známo, že právní vztahy k předmětným bytům jsou dotčeny změnou, neboť prodávající (obviněný) mu v tomto směru nic nesdělil, ani mu nepředložil aktuální výpis z katastru nemovitostí.
V neposlední řadě je potřebné uvést, že katastr nemovitostí existuje cca patnáct let a za tuto relativně dlouhou dobu se stalo působení tzv. intabulačního principu v českém právním řádu všeobecně známé. Nejen právnická veřejnost si osvojila pravidlo obsažené v ustanovení §133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších změn, že převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Tímto zvláštním předpisem je právě již shora citovaný zákon č. 265/1992 Sb., který mimo jiné stanoví, že k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí se zapisuje vlastnické právo (§1 odst. 1), že práva uvedená v §1 odst. 1 se zapisují do katastru nemovitostí zápisem vkladu práva (§2 odst. 1), že právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu (§2 odst. 3), a že vklad podle §2 lze provést jen na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu.
Stejně tak se vžilo, že katastrální úřad podle §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. zkoumá ke dni podání návrhu na vklad (srov. novelu citovaného zákona č. 90/1996 Sb.) jen skutečnosti uvedené pod písm. a) až g) tohoto ustanovení. Proto po podání návrhu na povolení vkladu nepřipadají v úvahu nejrůznější dodatky ke smlouvě, neboť k nim již v této době nelze přihlédnout; jinými slovy řečeno smlouvu o převodu nemovité věci nelze od okamžiku jejího doručení katastrálnímu úřadu žádným způsobem měnit. Z toho také vyplývá, že skutečnosti nastalé po dni podání návrhu na vklad nemají na probíhající vkladové řízení žádný vliv a katastrální úřad k nim nemůže a ani nesmí [až na výjimky (např. chyby v psaní a počtech), o něž se ale v této věci nejedná] přihlížet. (V podrobnostech lze odkázat např. na práci Barešová, E., Baudyš, P. Zákon o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, Komentář, 3. vydání, Praha : C. H . Beck, 2002, s. 78 a násl.)
Obviněnému proto nelze přisvědčit v jeho výše uvedené obhajobě, že nebýt pochybení státního orgánu (katastrálního úřadu), bylo by jeho jednání považováno za řádné a bez škodlivého následku. Z argumentace právě rozvedené je naopak zřejmé, že katastrální úřad postupoval zcela v souladu se zákonem a při rozhodování o návrhu na vklad přihlížel jen ke skutečnostem obsaženým v původní kupní smlouvě, nikoliv ke skutečnostem vypracovaným po podání návrhu na vklad. Bylo-li zmíněno, že shora citovaná pravidla a principy si osvojila poměrně široká veřejnost, tím spíš nemohla být neznámá obviněnému, který sice nemá právnické vzdělání, ale z jeho angažovanosti na trhu s nemovitostmi (jak se ze spisového materiálu podává) lze jeho vědomost i v tomto směru nepochybně dovodit.
Lze proto shrnout, že obviněný při vědomí jiného než tvrzeného stavu uvedl poškozeného (kupujícího) v omyl a následně jej poškodil, když od něho i přijal dohodnutou kupní cenu. Přestože by tyto skutečnosti mohly svědčit dokonce o jeho přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. podvést poškozeného, není důvodu zpochybňovat závěry soudů obou stupňů, že minimálně věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.]. Následné úkony již na posouzení jeho jednání jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. neměly vliv, protože k nim došlo až v období po dokonání trestného činu.
Nejvyšší soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že výhrady obviněného nemají opodstatnění, neboť rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek odvolacího soudu vytýkanými vadami netrpí. Zjevně neopodstatněné dovolání obviněného proto odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. srpna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a