ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.913.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 913/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. srpna 2007 o dovolání obviněného Š. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 55 To 649/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 66/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Š. K. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Š. K. podal v zákonné lhůtě prostřednictvím svého obhájce dovolání proti usnesení Krajského soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 55 To 649/2006, jímž bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 21. 9. 2006, sp. zn. 4 T 66/2004. Tímto rozsudkem byl uznán vinným dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., §8 odst. 1, §250 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle §250 odst. 2, §35 odst. 2 tr. zák. souhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 2. 8. 2004, sp. zn. 3 T 80/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně s již odsouzenou S. K. poškozeným J. P. škodu ve výši 70.000,- Kč a L. K. škodu ve výši 52.100,- Kč. Tímtéž rozsudkem byl obviněný zproštěn obžaloby podle 226 písm. a) tr. ř. pro skutky popsané pod body 5), 9) obžaloby a podle §226 písm. b) tr. ř. pro skutek popsaný pod bodem 7) obžaloby, jimiž měl spáchat dílčí útoky pokračování v trestném činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný Š. K. dopustil trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu spolu s již odsouzenou S. K. tím, že
1) dne 15. 4. 2002 v R. vylákali pod záminkou převodu leasingové smlouvy mezi J. P. a společností GE C. L., a. s., ze dne 19. 10. 2000, jejímž předmětem bylo osobní vozidlo Opel Vectra, od D. T. a K. T. finanční částku ve výši 49.000,- Kč jako odstupné, převod leasingu neuskutečnili a peníze použili pro vlastní potřebu,
2) dne 9. 8. 2002 v H. vylákali pod záminkou převodu leasingové smlouvy mezi společností CCB L. P. a nájemcem P. B. ze dne 25. 10. 2001, jejímž předmětem byl osobní automobil Škoda Octavia 1.6, který dne 12. 8. 2002 předali k užívání B. K., částku nejméně 50.000,- Kč jako odstupné, převod leasingu neprovedli a peníze použili pro vlastní potřebu,
3) dne 2. 12. 2002 v P. se pokusili pod záminkou převodu leasingové smlouvy mezi společností G., a. s., Š., P. a R. T. ze dne 7. 8. 2002 na osobní motorové vozidlo zn. Ford Mondeo, na jmenovaném vylákat částku 10.000,- Kč ze převod předmětu leasingové smlouvy s tím, že budou splácet leasingové splátky, peníze však nedostali,
4) dne 24. 1. 2003 v R. pod záminkou převodu leasingové smlouvy mezi MUDr. V. Ch. a společností CAC L. P., a. s., ze dne 13. 8. 2002, jejímž předmětem byl osobní automobil zn. Volkswagen Passat, vylákali od J. P. finanční částku 70.000,- Kč jako odstupné, přičemž převod leasingu neuskutečnili a peníze použili pro vlastní potřebu,
5) dne 5. 6. 2003 v R. vylákali pod záminkou převodu leasingové smlouvy mezi D. H. a společností CAC L. P., a. s., ze dne 21. 2. 2002, jejímž předmětem byl osobní automobil zn. Seat Cordoba, od I. N. finanční částku ve výši 23.000,- Kč jako odstupné, převod leasingu neuskutečnili a peníze použili pro vlastní potřebu,
6) dne 23. 6. 2003 v R. vylákali pod záminkou převodu leasingové smlouvy mezi S. H. a GE C. L., a. s., ze dne 7. 11. 2001, jejímž předmětem byl osobní automobil zn. Ford Mondeo, od L. K. finanční částku ve výši nejméně 24.000,- Kč jako odstupné a dalších 5 splátek v úhrnné výši 28.100,- Kč, převod leasingu neuskutečnili, splátky na leasingovou společnost nepřevedli,
7) dne 3. 11. 2003 v O. vylákali pod záminkou převodu leasingové smlouvy mezi M. H. a GE C. L., a. s., ze dne 3. 4. 2003, jejímž předmětem byl osobní automobil zn. Renault Scenic, od K. T. finanční částku ve výši 19.000,- Kč jako odstupné a další měsíční splátku ve výši 10.400,- Kč, peníze použili pro vlastní potřebu.
Obviněný Š. K. v dovolání podaném v rozsahu odpovídajícím odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. a namítl, že neměl po celou dobu řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný vytkl, že poté, co byl zadržen, bylo usnesením Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 21. 10. 2006 rozhodnuto o jeho vzetí do vazby, přičemž toto vzetí do vazby a sepsaní příslušného protokolu proběhlo v nepřítomnosti obhájce, který nebyl o tomto úkonu ani vyrozuměn. Vyjádřil přesvědčení, že pro tuto fázi řízení měl být zastoupen obhájcem, a nestalo-li se tak, pak je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval v tom, že nebyl prokázán podvodný úmysl jeho jednání. Tvrdil, že se jednalo o občanskoprávní vztah, a nelze proto dovozovat trestněprávní odpovědnost. Soudy podle něho přehlédly smlouvy, které podepsali odběratelé aut. Nevzaly v úvahu, že leasingové smlouvy nemohly být převedeny, neboť odběratelé (noví budoucí nájemci) neplnili závazky vyplývající ze smluv; neplatili splátky, nebo nedodali potřebné dokumenty. Odmítl závěry soudů, kterými jako amatérsky vyrobené hodnotily formuláře, a namítl, že ty jsou volně stažitelné z internetu a jsou totožné s originály. Nesouhlasil s tím, že měli přebírat finanční částky za převedení smlouvy, ty měli přebírat za to, že zájemcům zprostředkovali nákup auta, na kterém je už určitá částka z původní ceny zaplacena; částka nebyla placena za převod auta, ale představovala odstupné od smlouvy. Protože se jednalo o odstupné, polemizoval se zjištěním, že jednali se spoluobviněnou pod záminkou převodu smlouvy. Namítl, že převody smluv provádí leasingová společnost, oni toliko připravovali podklady a vypisovali formuláře k převodům, které požadovala leasingová společnost, přičemž v bodech 1), 2), 3), 7) rozsudku soudu prvního stupně klienti potřebné dokumenty nedodali. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného a námitkám vztahujícím se k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. po zevrubné rekapitulaci podstatných údajů ze spisu uvedla, že postup soudu prvního stupně, konal-li výslech obviněného v rámci rozhodování o jeho vzetí do vazby bez toho, aby o tomto úkonu vyrozuměl a zajistil účast obhájce, nebyl nezákonný. Obviněný nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody a neexistoval u něj ani jiný důvod nutné obhajoby. Tím, že se stal dostupným pro orgány činné v trestním řízení, odpadl i důvod ustanovení obhájce v režimu řízení podle §302 a násl. tr. ř. Obviněný byl náležitě poučen ve smyslu §33 odst. 1, §92 odst. 2, §95 odst. 2 tr. ř., obhájce si nezvolil a ani nepožádal o zajištění jeho účasti. Soudu proto nebránila žádná překážka, aby provedl jeho výslech bez přítomnosti obhájce. Připomněla, že nepřítomnost obhájce nemohla ovlivnit kvalitu důkazního stavu věci, ani samotný rozhodovací proces o vazbě. Námitky dovolatele proto shledala zjevně neopodstatněnými. Jako neopodstatněné shledala i ty námitky, jejichž prostřednictvím obviněný zdůrazňoval, že se činu nedopustil v podvodném úmyslu a že jeho jednání nevybočilo z mezí občanskoprávního vztahu. Upozornila především na to, že úmysl obviněných nesměřoval k serioznímu jednání s leasingovými společnostmi, které jediné byly vlastníky předmětných vozidel, ale k tomu, aby se v rámci machinace s předmětnými vozidly obohatili, a to tím, že od osob, jimž dávali převzatá vozidla do užívání, inkasovali finanční prostředky pod příslibem zajištění převodu na jiné osoby u leasingové společnosti s tím, že tyto osoby budou samy platit leasing. V omyl byli uvedeni jak legální leasingový nájemci, tak osoby, kterým byla vozidla předávána. Úmysl obviněných je podle ní zřejmý z toho, že obvinění nevešli dobrovolně do kontaktu se žádnou leasingovou společností a žádnou leasingovou společností nebyli ani pověřeni k tomu, aby záležitosti převodu práv na jiné leasingové nájemce z již uzavřených leasingových smluv převáděli. Poškození hradili obviněným finanční částky za přislíbenou službu, která nejenže nebyla, ale ani neměla být provedena, přičemž oba obvinění spoléhali na to, že v případě řádného hrazení leasingových splátek ze strany nových uživatelů leasingových vozidel nebude jejich trestná činnost odhalena. Uzavřela proto, že v daném případě nešlo jen o nedodržení smluvně dohodnutého závazku, ale přímo o páchání trestné činnosti. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Tento dovolací důvod postihuje typicky především situace, kdy došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě. Zahrnuje však i případy, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného či ustanoveného soudem, má, ale orgány činné v trestním řízení neplní jim zákonem uložené povinnosti a neumožní obhájci, aby realizoval svá zákonná oprávnění a povinnosti. Současně je vhodné uvést, že podle praxe soudů citovaný dovolací důvod nenaplní jakékoliv porušení práva na obhajobu, nýbrž pouze takové, které je ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Jestliže např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikováno též pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.).
Z hlediska obsahu dovolání je s poukazem na uvedený dovolací důvod významná otázka, zda obviněný musel být dne 21. 10. 2006 při rozhodování o vzetí do vazby před soudcem Okresního soudu ve Vsetíně zastoupen obhájcem a zda bylo nutné o tomto úkonu obhájce vyrozumět.
Z obsahu spisu se podává, že obviněný Š. K. byl usnesením soudce Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 8. 4. 2004, sp. zn. Nt 58/2004, vzat do vazby (č. l. 27 až 29) a dne 21. 4. 2004 byl obviněnému ustanoven obhájce JUDr. J. W. (č. l. 38). Dne 27. 4. 2004 byl obhájce JUDr. J. W. podle §40 tr. ř. zproštěn obhajoby a následně byl ustanoven obhájce Mgr. J. K. Dne 2. 6. 2004 byl i tento obhájce zproštěn obhajoby a nově byl ustanoven obhájce JUDr. V. H. (č. l. 40). Již po podání obžaloby Okresní soud ve Vsetíně usnesením ze dne 9. 7. 2004, sp. zn. 4 T 66/2004, rozhodl o propuštění obviněného z vazby a o jeho převedení do výkonu trestu odnětí svobody v jiné trestní věci, což bylo realizováno dne 19. 7. 2004. Dne 2. 9. 2004 zvolil otec obviněného S. K. obviněnému obhájce Mgr. L. H. (č. l. 547) a 13. 9. 2004 před hlavním líčením byla soudu předložena plná moc Mgr. L. H. podepsaná i obviněným Š. K. (č. l. 550). Převzetím obhajoby zvoleným obhájcem skončila povinnost ustanoveného obhájce JUDr. V. H. obhajovat obviněného. Dne 4. 4. 2005 vypověděl obviněný obhájci Mgr. L. H. plnou moc pro zastupování v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 66/2004, tj. v této trestní věci, a obhájce vypovězení přijal. (č. l. 703, 704). Dne 7. 4. 2005 byl proto obviněnému soudem ustanoven obhájce Dr. F. N. (č. l. 710) z důvodu uvedeného v §36 odst. 1 písm. a) tr. ř., poněvadž obviněný se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody. Poté byl obviněný 21. 7. 2005 usnesením Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 2 PP 552/2005 podmíněně propuštěn na svobodu (č. l. 809), pročež bylo podle §39 tr. ř. zrušeno ustanovení JUDr. F. N. obhájcem obviněného (č. l. 782). Žádný z důvodů nutné obhajoby v té době neexistoval a obviněný si obhájce nezvolil; hlavní líčení dne 8. 8. 2005 bylo proto konáno bez obhájce. Obviněný se však posléze k hlavnímu líčení opakovaně nedostavil a dne 7. 3. 2006 byl podle §69 odst 1 tr. ř. z důvodů vazby uvedeného v §67 písm. a), c) tr. ř. vydán příkaz k jeho zatčení (č. l. 866). Dne 3. 8. 2006 rozhodla samosoudkyně Okresního soudu ve Vsetíně usnesením tak, že řízení proti obviněnému Š. K. bude nadále konáno jako řízení proti uprchlému, a obviněnému byl z důvodu uvedeného v §36 odst. 1 písm. c) tr. ř. ustanoven obhájce Mgr. J. K. (č. l. 879, 880). Dne 21. 9. 2006 vyhlásil Okresní soud ve Vsetíně rozsudek.
Po vyhlášení rozsudku byl obviněný zadržen a dne 21. 10. 2006 předveden k soudu k rozhodnutí o vazbě. Z protokolu sepsaného u Okresního soudu ve Vsetíně dne 21. 10. 2006 (č. l. 903) se podává, že před výslechem byl obviněný soudcem poučen o jeho právech uvedených v §33 odst. 1, §92 odst. 2 a §95 odst. 2 tr. ř. Obviněný uvedl, že se k trestné činnosti nechce vyjadřovat, nechce se vyjadřovat ani ke svému pobytu, případně místu, kde se zdržoval, ani ke své další trestné činnosti či jiným skutečnostem. Po ukončení výslechu soudce vyhlásil usnesení, jímž byl obviněný vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř. Proti tomuto usnesení obviněný podal stížnost, jejíž odůvodnění ponechal na obhájci. Téhož dne byl obviněnému z důvodu uvedeného v §36 odst. 1 písm. a) tr. ř. znovu ustanoven obhájce Mgr. J. K.
Z této rekapitulace podstatné části spisového materiálu je zjevné, že námitka obviněného nemůže obstát.
Podle §36 odst. 1 tr. ř. (který jediný přichází v úvahu) obviněný musí mít obhájce už v přípravném řízení, a) je-li ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo na pozorování v zdravotnickém ústavu (§116 odst. 2 tr. ř.), b) je-li zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena, nebo c) jde li o řízení proti uprchlému. Jestliže obviněný nemá obhájce v případě, kdy ho musí mít (§36 a §36a tr. ř.), určí se mu lhůta ke zvolení obhájce. Pokud v této lhůtě nebude obhájce zvolen, bude mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody nutné obhajoby, neprodleně ustanoven.
Zadržením a předvedením obviněného k úkonu soudu dne 21. 10. 2006 pominuly důvody řízení proti uprchlému a tím i důvod nutné obhajoby uvedený v §36 odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť obviněný se stal pro soud dosažitelným. Protože bylo na místě pokračovat v řízení podle obecných ustanovení (§306a odst. 1 věta první tr. ř.), nebyl nezákonným postup soudu, nevyrozuměl-li o úkonu obhájce, který byl obviněnému ustanoven v řízení proti uprchlému z důvodu uvedeného v §36 odst. 1 písm. c) tr. ř., a nic na tom nemění ani poznatek, že ustanovení tohoto obhájce nebylo formálně zrušeno. Striktně vzato, obviněný nemusel mít obhájce ani z důvodu uvedeného v §36 odst. 1 písm. a) tr. ř., jak naznačuje v dovolání. V případě vazby, o který se zde jedná, totiž povinnost mít obhájce vzniká až vzetím do vazby, čímž se rozumí realizace usnesení o vzetí do vazby. Z toho vyplývá, že obviněný v době rozhodování o vzetí do vazby, nejsou-li dány jiné důvody nutné obhajoby a obviněný si obhájce nezvolil, nemusí být zastoupen. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že v době rozhodování o vzetí do vazby obviněný obhájce neměl a mít ho nemusel, neboť nebyl dán žádný důvod nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř. ani §36a tr. ř.
Navíc nelze nepřipomenout, že z protokolu sepsaného dne 21. 10. 2006 vyplývá, že obviněný nežádal, aby byl jeho výslech konán za účasti jeho obhájce, a on sám ani k předmětu výslechu, ani k projednávané trestné činnosti nic relevantního neuvedl. S ohledem na povahu tohoto úkonu lze proto spolehlivě uzavřít, že ani nepřítomnost obhájce obviněného (byl-li by tímto nedostatkem skutečně výslech obviněného zatížen) nemohla mít žádný vliv na meritorní rozhodnutí soudů.
Dovolání obviněného je proto v části, v níž odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., zjevně neopodstatněné.
K důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání obviněného je významná otázka, zda skutkem, jak byl zjištěn soudy, byly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., zejména jeho subjektivní stránka.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že dílem ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou (pod body 1, 2, 4 7), dílem se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, že ke škodě cizího majetku sebe obohatí tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou, přičemž jednal v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo (bod 3). Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky právě tohoto trestného činu evidentně naplňují.
Tato zjištění vyjadřují vedle následku - škody převyšující 25.000,- Kč, tj. škody nikoli malé (§89 odst. 11 tr. zák.) na majetku jmenovaných poškozených, především podvodné jednání obviněného vůči poškozeným, kterým se obohatil či které k takovému obohacení směřovalo. Podvodné jednání je v podstatě vymezeno tak, že obviněný spolu s již pravomocně odsouzenou S. K. vylákali pod záminkou převodu leasingové smlouvy mezi leasingovými nájemci a leasingovými společnostmi, jejichž předmětem byla osobní vozidla různých továrních značek, od poškozených finanční částky jako odstupné, převod leasingu neuskutečnili a peníze použili pro vlastní potřebu.
Soud prvního stupně se zabýval i subjektivní stránkou trestného činu podvodu a ve vztahu k existenci podvodného úmyslu obviněného zmínil, že od samého počátku si obviněný společně s již odsouzenou S. K. počínali rafinovaně, promyšleně, měli k tomu připravené i své formuláře, vystupovali profesionálně a v některých případech až arogantně. Nejméně v popsaných sedmi případech vylákali pod záminkou uskutečnění převodu leasingových smluv na motorová vozidla a zajištění nových nájemců od jiných osob finanční částky významně převyšující 25.000,- Kč, v jednom případě se jim finanční částku nepodařilo získat, ač jejich jednání k tomuto následku rovněž směřovalo. Připomněl, že do rámce tohoto hodnocení zapadá i osoba obviněného, který byl v rozhodné době bez pracovního poměru, bez finančních prostředků; nápad s předstíranými převody leasingových smluv byl jeho a také on hrál v jednáních větší a aktivnější roli (strana 15 rozsudku).
Odvolací soud se s argumenty soudu prvního stupně ztotožnil a sám poukázal na další významná zjištění plynoucí z dokazování. Upozornil, že obviněný s již odsouzenou S. K. využili toho, že poškození se náležitým způsobem neobeznámili coby nájemci leasingového vozidla s podmínkami, za nichž je možno provést převod předmětu leasingu na jinou osobu. Poškození, uvažující o ukončení leasingu, reagovali na inzeráty nabízející převzetí leasingu na auto, vyřízení veškerých formalit a při jednání s obviněnými nepostřehli, že jim nejsou předkládány skutečné tiskopisy leasingových společností. Obviněným se podařilo poškozené přesvědčit, že podepsáním plné moci k převodu vozidla bude vozidlo převedeno na jinou osobu. Poškození se domnívali, že takovým jednoduchým způsobem se vyhnou složité proceduře převodu leasingového vozidla prostřednictvím leasingové společnosti na jinou osobu, a až za situace, kdy jim začali chodit upomínky z leasingových společností si uvědomili, že svá vozidla předali osobám, kterým tzv. naletěli, a sami si tak způsobili nemalé potíže, neboť fakticky přestali plnit své závazky vůči leasingovým společnostem (strany 3, 4 usnesení).
Dovolací soud se závěry soudů obou stupňů souhlasí, jsou správné a přesvědčivě vystihují podstatu jednání obviněného i již odsouzené S. K. Jak přiléhavě shrnula státní zástupkyně, úmysl obviněných evidentně nesměřoval k serioznímu jednání s leasingovými společnostmi, které jediné byly vlastníky předmětných vozidel, ale k tomu, aby se machinací s uvedenými vozidly obohatili, a to tím, že od osob, jímž dávali převzatá vozidla do užívání, inkasovali finanční prostředky pod příslibem zajištění převodu na jimi vyhledané osoby s tím, že tyto osoby budou dále samy platit leasing. V omyl byli uváděni jak legální nájemci, tedy ti, kteří si na leasing pořídili osobní vozidla a byli vázáni leasingovými smlouvami a jejich podmínkami, tak ti, kterým byla vozidla fyzicky předána s tím, že bude zajištěn převod práv z leasingu na jiné leasingové nájemce. Podvodný úmysl obviněných, datující se od samého počátku jednání s poškozenými, je dokládán tím, že s žádnou leasingovou společností nevešli dobrovolně do kontaktu a žádnou leasingovou společností nebyli ani pověřeni k tomu, aby záležitosti převodu práv na jiné leasingové nájemce z již uzavřených leasingových smluv převáděli. Poškození hradili obviněným finanční částku za přislíbenou službu, která nebyla a ani neměla být provedena, přičemž obvinění spoléhali na to, že v případě řádného hrazení leasingových splátek ze strany nových uživatelů leasingových vozidel nebude jejich trestná činnost odhalena. V daných souvislostech není významné, zda již odsouzená S. K. uvedeným způsobem jednala v rámci povolené živnosti či mimo rozsah povoleného podnikání. Stejně tak není významné, zda částka, již obvinění inkasovali, byla placena za převod smlouvy či představovala odstupné od smlouvy, jak namítá obviněný, protože i odstupné od smlouvy v sobě logicky musí zahrnovat ukončení smluvního vztahu, k čemuž jednání obviněných od samého počátku nesměřovalo.
V posuzovaném případě se nelze dovolávat znění čl. 8 odst. 2 věty druhé Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Obviněný nebyl odsouzen proto, že takovému závazku nemohl dostát (o to v jeho případě evidentně nešlo), ale proto, že svým jednáním naplnil znaky trestného činu podvodu. Za situace, kdy soudy zjistily, že úmysl převést leasing na jiné nájemce obviněný pouze předstíral, aby tak dosáhl toho, že poškození mu vyplatili peněžní prostředky, což bylo primárně prostředkem pro jeho obohacení, je vyloučeno posuzovat věc jen jako nesplnění závazku z občanskoprávního vztahu, jak naznačuje obviněný.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného Š. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. srpna 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková