ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.924.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 924/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 12. září 2007 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a JUDr. Jana Bláhy dovolání obviněného M. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 2 To 33/2007, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 8/2006 a rozhodl takto:
Z podnětu dovolání obviněného M. D. se podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 2 To 33/2007, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2007, sp. zn. 39 T 8/2006, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se ve věci rozhoduje tak, že obviněný
M. D.,
j e v i n e n ,
ž e
dne 7. 8. 2006, poté co v 09.00 hod. v době přestávky opustil pracoviště ve V. J. v M. a vozidlem zn. Opel odjel do bydliště v obci N. P. pro svou manželku A. D., se kterou byl domluven, že ji vezme vozidlem ke svému pracovišti, kde jí vozidlo předá, aby mohla jet do nemocnice v B., všechno tak, aby se stihl vrátit do práce do skončení přestávky v 09.30 hod., protože nebyla připravena na cestu, tak jí to vytkl, načež se A. D. vyjádřila znevažujícím způsobem vůči jeho práci, na což reagoval fyzickým útokem, při kterém ho A. D. vulgárně oslovila, obviněný pak v afektu zlosti A. D. napadl do oblasti hlavy, srazil ji na zem, kde jí opakovaně bouchal levou polovinou hlavy a obličeje o zem pokrytou keramickými dlaždicemi, čímž jí způsobil zevně vícečetné rány převážně tržně zhmožděného charakteru v oblasti levé poloviny hlavy včetně vlasaté části, celkem 4 rány převážně povrchní a nerovných okrajů v oblasti levého obočí a horního víčka levého oka, tržně zhmožděnou ránu v levé spánkové krajině, tržně zhmožděnou ránu uprostřed čelně temenní krajiny, splývající krevní výron na levé polovině hlavy, příčnou oděrku na hřbetu nosu s krevním výronem v okolí, menší krevní výrony a drobné ranky na sliznici dutiny ústní v rozsahu obou rtů vlevo, vnitřně plošné prokrvácení měkkých pokrývek lebních na levé straně hlavy s jejich narušením v místech tržně zhmožděných defektů, prokrvácení v pravé spánkovětemenní krajině, prokrvácení spánkových svalů oboustranně, vícečetné pukliny spodiny lební s převahou v levé a střední jámě, s přestupem na klenbu lební vlevo, krvácení pod měkké pleny mozkové a do komor mozkových, otok mozku, vícečetná drobná zhmoždění mozku, slabší prokrvení vnitřních orgánů; poškozená A. D. po převozu do nemocnice zemřela ve 14.37 hod., přičemž bezprostřední příčinou její smrti bylo zhmoždění a otok mozku, krvácení pod měkké pleny mozkové a do komor mozkových při zlomeninách kostí lebky,
t e d y
jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví a takovým činem způsobil smrt,
č í m ž s p á c h a l
trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění účinném do 31. 8. 2006
a o d s u z u j e s e
podle §222 odst. 3 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 8. 2006) k trestu odnětí svobody na o s m (8) let.
Podle §39a odst. 3 tr. zák. se pro výkon trestu zařazuje do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. se obviněnému ukládá povinnost zaplatit poškozenému M. K. ve V., bytem K., částku 19.968,- Kč.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2007, sp. zn. 39 T 8/2006, byl obviněný M. D. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtrnáct a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit M. K. škodu ve výši 19.968,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu vraždy dopustil tím, že dne 7. 8. 2006, poté co v 09.00 hod. v době přestávky opustil pracoviště ve V. J. v M. a vozidlem zn. Opel odjel do bydliště v obci N. P. pro svou manželku A. D., se kterou byl domluven, že ji vezme vozidlem ke svému pracovišti, kde jí vozidlo předá, aby mohla jet do nemocnice v B., všechno tak, aby se stihl vrátit do práce do skončení přestávky v 09.30 hod., protože nebyla připravena na cestu, tak jí to vytkl, načež se A. D. vyjádřila devalvujícím způsobem vůči práci M. D., na což reagoval fyzickým útokem, při kterém A. D. vulgárně oslovila M. D., který v afektu zlosti A. D. napadl do oblasti hlavy, srazil ji na zem, kde jí v úmyslu usmrtit opakovaně bouchal hlavou o zem pokrytou keramickými dlaždicemi, čímž jí způsobil zevně vícečetné rány převážně tržně zhmožděného charakteru v oblasti levé poloviny hlavy včetně vlasaté části, celkem 4 rány převážně povrchní a nerovných okrajů v oblasti levého obočí a horního víčka levého oka, tržně zhmožděnou ránu v levé spánkové krajině, tržně zhmožděnou ránu uprostřed čelně temenní krajiny, splývající krevní výron na levé polovině hlavy, příčnou oděrku na hřbetu nosu s krevním výronem v okolí, menší krevní výrony a drobné ranky na sliznici dutiny ústní v rozsahu obou rtů vlevo, vnitřně plošné prokrvácení měkkých pokrývek lebních na levé straně hlavy s jejich narušením v místech tržně zhmožděných defektů, prokrvácení v pravé spánkovětemenní krajině, prokrvácení spánkových svalů oboustranně, vícečetné pukliny spodiny lební s převahou v levé a střední jámě, s přestupem na klenbu lební vlevo, krvácení pod měkké pleny mozkové a do komor mozkových, otok mozku, vícečetná drobná zhmoždění mozku, slabší prokrvení vnitřních orgánů, takto jednal až do doby, kdy A. D. přestala jevit známky života, po převozu do nemocnice zemřela ve 14.37 hod., bezprostřední příčinou její smrti bylo zhmoždění a otok mozku, krvácení pod měkké pleny mozkové a do komor mozkových při zlomeninách kostí lebky.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti výroku o vině i trestu. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 2 To 33/2007, byl podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jedenáct let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák zařazen do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině, trestu i náhradě škody. Odkázal v něm na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel nesouhlasil se závěry o naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a měl za to, že jeho jednání mělo být kvalifikováno nikoliv jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., ale jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. Při zkoumání subjektivní stránky trestného činu je podstatné, jaký měl vztah k následku svého jednání. Upozornil na skutečnosti, které útoku bezprostředně předcházely, a vyjádřil přesvědčení, že pro závěry o úmyslu usmrtit manželku nepostačuje pouhé zjištění, že jí třikrát bouchl hlavou o zem, čímž měl být srozuměn s možností jejího usmrcení. Připomněl, že je třeba vycházet ze všech okolností, za nichž k útoku došlo, jakým způsobem, co bylo jeho motivem, co útoku přecházelo, jak byl proveden, jakého nástroje bylo užito, zda záměrně útočil právě na určitou část těla, a teprve pak je možné uznat jej vinným trestným činem vraždy. Zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by byl s usmrcením manželky srozuměn; připustil, že pokud ve vztahu k následku smrti jednal zaviněně, pak pouze ve formě nedbalostní, a proto nemohl být uznán vinným úmyslným trestným činem vraždy. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a poté aby ve věci sám rozhodl tak, že obviněného uzná vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. a uloží mu podle §222 odst. 3 tr. zák. ve znění účinném do 31. 8. 2006 přiměřený trest.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se ve vyjádření k dovolání obviněného ve veřejném zasedání dovolacího soudu ve shodě s písemným vyjádřením ztotožnila se závěry soudů obou stupňů a právní kvalifikaci skutku jako trestného činu vraždy shledala správnou. Uvedla, že obviněný se dopustil razantního, agresivního útoku vůči ženě z malicherné příčiny. Opakovanými, nejméně třemi údery bouchl hlavu, v níž jsou umístěny pro život důležité orgány, o tvrdou podložku, přičemž útok trval až do doby, kdy poškozená přestala jevit známky života. Obviněný si proto musel být vědom fatálního následku a pro případ, že nastane, byl s tím srozuměn. Přestože nešlo o dlouhý časový úsek vlastního útoku, musel být srozuměn s tím, že tímto způsobem i v tak krátkém čase může obviněné způsobit smrt. Trestného činu vraždy se proto podle ní dopustil v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák. Dodala, že podle znalců měl obviněný možnost afekt, v němž se činu dopustil, zastavit a korigovat jej, nešlo tedy o afekt patický. Měla za to, že nedbalostnímu následku smrti neodpovídá ani chování obviněného po činu, a v této souvislosti poukázala na časovou prodlevu, než byla přivolána pomoc, jakož i na předstírání obviněného, že se činu dopustila třetí osoba. Navrhla, aby bylo dovolání obviněného podle §265j tr. ř. zamítnuto, poněvadž je nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je v těchto souvislostech významná otázka, zda skutkem obviněného, jak byl zjištěn soudy, byly naplněny znaky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. po stránce subjektivní. Obviněný namítl, že skutek měl být posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák.
Trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo úmyslně usmrtí jiného. Proti tomu trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví a způsobí takovým činem smrt.
Z hlediska posouzení, zda jde o trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., nebo o trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění pachatele je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace.
Trestný čin vraždy je trestným činem úmyslným. To znamená, že pachatel chtěl svým jednáním způsobit jinému smrt (úmysl přímý). Postačí však, že pachatel věděl o možnosti způsobení smrti, a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Jak přímý, tak i nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o vražedném úmyslu lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (k tomu např. č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. se skládá jednak z tzv. základní skutkové podstaty ve smyslu §222 odst. 1 tr. zák., která spočívá v úmyslném způsobení těžké újmy na zdraví, a jednak z tzv. kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §222 odst. 3 tr. zák., spočívající ve způsobení smrti. Způsobení smrti není znakem tzv. základní skutkové podstaty, ale okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. to znamená, že spočívá-li útok pachatele ve fyzickém napadení poškozeného, je uvedená právní kvalifikace možná, jestliže tímto útokem byly na zdraví poškozeného způsobeny dva různé následky, z nichž každý sám o sobě má jinou povahu po objektivní stránce (prvním z následků je těžká újma na zdraví, druhým následkem smrt) a každý je zahrnut jinou formou zavinění (těžká újma na zdraví je zaviněna úmyslně a smrt je zaviněna z nedbalosti). Trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. má sice v následku smrti totožný zákonný znak s trestným činem vraždy podle §219 tr. zák. Rozdíl mezi nimi tkví však ve formě zavinění; u trestného činu vraždy musí být následek smrti způsoben úmyslně, kdežto u trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 , 3 tr. zák. z nedbalosti.
Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu.
Lze předeslat, že najít jasnou hranici mezi zaviněním v podobě úmyslu nepřímého a nedbalostí vědomou nebývá vždy jednoduchou záležitostí. Nelze totiž pominout, že eventuální úmysl podle §4 písm. b) tr. zák. se shoduje s vědomou nedbalostí podle §5 písm. a) tr. zák. v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu u vědomé nedbalosti chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Pokud tedy pachatel jedná v úmyslu nepřímém, srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Způsobení takového následku ale není jeho přímým cílem, ani jeho nevyhnutelným prostředkem, poněvadž pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i nezávadným. Přitom je však vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení, byť vedlejšího, následku významného pro trestní právo. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
Naopak vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn.
Při posuzování mezí vědomé nedbalosti na straně jedné a nepřímého úmyslu na straně druhé je třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů; za ty je možno považovat jen takové důvody, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit následku relevantnímu z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek k tomu mohly být reálně způsobilé.
Soudy obou stupňů vyloučily, že by bylo lze čin obviněného kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., poněvadž shledaly, že úmysl obviněného směřoval k usmrcení poškozené.
Soud prvního stupně v daných souvislostech uvedl, že obviněný v momentu nástupu prudkého afektu zlosti, který mohl zastavit a korigovat, jednal právě tak, jak jednat chtěl. Vzhledem k průměrnému intelektu obviněného, který je bez známek patologie, věděl, že boucháním hlavou o zem způsobí smrt. V hlavě jsou obsaženy pro život důležité orgány. Tupé násilí vedené do hlavy poškozené bylo nejméně střední až velké intenzity, což svědčí o prudké agresi obviněného. Podle soudu nelze proto dospět k závěru, že „obviněný byl pouze srozuměn s tím, že může způsobit těžkou újmu na zdraví, že ji ale způsobit nechce, a dokonce že bez přiměřených důvodů spoléhá na to, že nenastane smrt poškozené. Jednal tak, jak jednat chtěl, protože mohl plně ovládnout své jednání a také zcela rozpoznával jeho společenskou nebezpečnost. To, že čin neměl předem naplánovaný, ještě neznamená, že ho nechtěl spáchat“ (strany 11, 12 rozsudku).
Odvolací soud se s právní kvalifikací skutku jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. ztotožnil. Zdůraznil, že obviněný při svém intelektu i vzdělání musel vědět, že pokud opakovaně bouchá hlavou poškozené o keramickou dlažbu střední až velkou intenzitou, přičemž v hlavě se nachází životně důležité orgány, může jí způsobit i smrt. Sám pak výslovně shledal ve vztahu k následku smrti poškozené zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. Odvolací soud proto odmítl skutek kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. Srozumění obviněného způsobit poškozené smrt dokládal zjištěním, že …„se jednalo o nečekaný útok, při kterém obviněný v rámci normálního afektu zlosti silou střední až velké intenzity bouchal hlavou poškozené opakovaně (nejméně čtyřikrát na různé části hlavy), když podle znalců nelze stanovit přesný počet tupých nárazů do jednotlivých částí hlavy, neboť tyto byly splývající a opakované do stejného místa. Spouštěcím mechanismem tohoto útoku byla v podstatě malicherná záležitost spočívající v tom, že poškozená nebyla ještě připravena k odjezdu s obviněným tak, aby se tento stihl vrátit do zaměstnání do konce jeho půlhodinové přestávky. Obviněný si musel být vědom následků, které v důsledku jeho jednání mohou nastat (usmrcení poškozené), a pro případ, že tento fatální následek nastane, byl s tímto srozuměn. Je zřejmé, že obviněný tento úmysl (srozumění s možným smrtelným následkem) nepojal již na počátku samotné hádky, která útoku předcházela, ale v době, kdy za daných okolností již bouchal hlavou poškozené o dlažbu. Přestože nešlo o dlouhý časový úsek vlastního útoku, musel být srozuměn s tím, že tímto způsobem i v tak krátkém čase jí smrt způsobit může“ (strana 7 rozsudku).
Závěry soudů nelze bezvýhradně přijmout a pochybnosti o jejich správnosti, jež vycházejí ze skutkových zjištění, na nichž je právní závěr o úmyslném zavinění obviněného postaven, nebyly rozptýleny ani doplněním výpovědi obviněného ve veřejném zasedání dovolacího soudu. Přetrvávající pochybnosti je třeba vyřešit ve prospěch obviněného jakožto důsledek aplikace zásady in dubio pro reo.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je evidentní, že přesvědčivě a správně zjistily vědomí obviněného o možnosti, že jeho čin bude mít za následek smrt. Odvolací soud při odůvodnění zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. vyšel z celkové vyspělosti obviněného, z úrovně jeho intelektových schopností, z povahy jeho útoku ve spojení s tím, na kterou část těla poškozené a s jakou intenzitou byl útok veden, tj. opakované údery hlavou, v níž se nacházejí pro život důležité orgány, silou střední až velké intenzity o keramickou dlažbu.
Se stejnou pečlivostí se však nevypořádal s prokázáním volní složky této formy zavinění, tedy srozuměním obviněného s následkem smrti pro případ, že by následek nastal. Ačkoliv podle něj obviněný úmysl - srozumění s možným smrtelným následkem - nepojal již na počátku samotné hádky, která útoku předcházela, dovozoval, že se tak ale stalo „v době, kdy za daných okolností již bouchal hlavou poškozené o zem“. Podle jeho závěru „přestože nešlo o dlouhý časový úsek vlastního útoku, musel být srozuměn s tím, že i v tak krátkém čase jí smrt může způsobit“, aniž by však přesvědčivě tento závěr a nutnost srozumění obviněného s následkem smrti blíže odůvodnil.
Jak je zřejmé z provedených důkazů - obviněný popřel úmysl poškozenou usmrtit. V daném kontextu mimo jiné uvedl, že poškozenou usmrtit nechtěl, v době útoku si vůbec nepřipustil a ani ho nenapadlo, že by tento následek mohl způsobit. K vlastnímu průběhu útoku, který vedl po sražení poškozené na zem, vypověděl, že byl v té chvíli v podřepu, poškozenou držel za vlasy a bouchal jí hlavou obrácenou obličejem dolů o zem. Nedokázal uvést, jakou silou a kolikrát se tak stalo. V hlavním líčení (č. l. 476) jakož i veřejném zasedání dovolacího soudu vypověděl, že když přestal, zjistil, že se nehýbá, a teprve pak též uviděl krev na zemi. Je pravdou, že ve výpovědi obviněného z přípravného řízení (č. l. 386) bylo uvedeno „…byl jsem v takovém stavu, tak jsem jí tou hlavou začal bouchat o zem. Nevím, jak moc jsem bouchal, vím jen, že jsem přestal, až se ona přestala hýbat. V téhle části mám zatmění a nepamatuji si, jak se to odehrálo“. Nelze nevidět, že obviněný sám hned vysvětlil, že si tuto část děje nepamatuje, a proto odpovídající spornou část výpovědi dovolací soud vyhodnotil tak, že je třeba vycházet z údajů pro obviněného příznivějších, tj. že když v útoku přestal, zjistil, že se poškozená nehýbá.
Úmysl způsobit uvedený následek je tedy třeba v takových případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů. Na úmysl usmrtit jiného pak lze usuzovat, jak již bylo uvedeno, z objektivních skutečností, zejména z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozené, kam útok směřoval, z okolností subjektivních, např. pohnutky činu, ale i osobních vlastností obviněného, z jeho chování po útoku apod.
Soudy obou stupňů konstatovaly, že čin obviněného nebyl předem připravován ani plánován. Manželství obviněného s poškozenou, přes ekonomické potíže, s nimiž se muselo vyrovnávat a jejichž řešení bylo v kritické době odvislé na pracovních aktivitách obviněného, nebylo konfliktní, zpochybněn nebyl ani pozitivní citový vztah obviněného k poškozené. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, psychologie, jenž byl zevrubně rozveden v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, se podává, že obviněný jednal v prostém afektu zlosti, ve struktuře jeho osobnosti agresivita není hypertrofovaná, objevuje se v normální míře, agresivní impulsy jsou za normálních okolností dostatečně vyváženy jinými osobnostními charakteristikami. Jakkoliv se vlastní útok rozložený do krátkého časového intervalu zjevně vyznačuje fyzickou agresí vyvíjenou silou střední až velké intenzity, jež nabyla svého rozhodujícího výrazu v opakovaných, nejméně třech úderech hlavou poškozené o keramickou dlažbu, přece jenom nutno připomenout, že údery byly vedeny levou polovinou hlavy a obličeje o zem, nikoliv např. týlní oblastí hlavy, což nutnost srozumění obviněného s následkem smrti relativizuje a nevyvrací jeho tvrzení, že její smrt způsobit nechtěl, že ho to ani nenapadlo a že nemohl uvěřit, že je poškozená mrtvá. V neprospěch obviněného nelze hodnotit ani jinak neracionální chování po činu (přetažení igelitové tašky přes obličej poškozené) a ani to, že blízkým osobám neřekl, že čin spáchal on. Znalci – psychiatr a především psycholožka vyložili, že posledně uvedené bylo jakýmsi obranným mechanismem, aby mohl prožít smutek nad ztrátou manželky, jejíž smrtí byl otřesen. Přetažení igelitové tašky nebylo obranným mechanismem, ale bylo typicky dětinským chováním, obviněný se tak bránil pohledu na obličej poškozené. Přeceňovat nelze ani časovou prodlevu mezi dobou spáchání činu a přivoláním lékařské pomoci; jisto je, že obviněný lékařskou pomoc přivolal, údajná časová prodleva nebyla nikterak objektivizována a ve skutečnosti není z hlediska subjektivní stránky činu určující.
Z rekapitulace souhrnu těchto okolností nelze spolehlivě uzavřít, že obviněný byl srozuměn se způsobením smrti poškozené v tom smyslu, že byl s tímto následkem v době útoku smířen. Naopak jím popisované a soudy zjištěné jeho chování bezprostředně po činu svědčí pro závěr, že na vznik takového následku nebyl připraven a že tuto realitu nebyl s to racionálně přijmout. Zákonné znaky zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. k následku smrti proto bez jakýchkoliv pochybností zjištěny nebyly.
Zákonné znaky zavinění ve formě úmyslu nepřímého však byly bez pochybností zjištěny k následku v podobě těžké újmy na zdraví, tedy vážné poruchy zdraví záležející v poškození důležitého orgánu ve smyslu §89 odst. 7 písm. e) tr. zák. Způsob provedení útoku, místo, kam útok směřoval, tj. proti hlavě poškozené, spolehlivě odůvodňují, že obviněný si musel být vědom, že v důsledku jeho útoku může dojít ke způsobení těžké újmy na zdraví, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Způsobil-li tímto činem smrt, není důvodných pochybností o tom, že ve vztahu k tomuto následku jsou dány znaky zavinění ve formě nedbalosti vědomé, tj. že věděl, že může zájem chráněný v ustanovení §219, tj. zájem na ochraně lidského života, porušit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že smrt poškozené nezpůsobí.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že obviněný svým jednáním úmyslně zavinil následek předpokládaný v základní skutkové podstatě trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., za následek smrti však byla shledána odpovědnost za zavinění z nedbalosti, a proto byl čin právně posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák.
Za splnění podmínek §265m odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud sám hned rozhodl ve věci tak, že při odpovídající úpravě skutkových zjištění původně vyjádřených v rozsudku soudu prvního stupně, z nichž vycházel v napadeném rozsudku i odvolací soud, uznal obviněného vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. Není pochyb o tom, že byly splněny i materiální předpoklady pro použití okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, tj. způsobení smrti, neboť pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost (§88 odst. 1 tr. zák.). Trestnost činu byla posouzena podle trestního zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, jelikož novela trestního zákona provedená zákonem č. 320/2006 Sb. (účinná od 1. září 2006) znamenala významné zpřísnění trestní sazby uvedené v §222 odst. 3 tr. zák. (deset až patnáct let nebo výjimečný trest) a pro obviněného není tedy příznivější.
V důsledku zrušení výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně bylo nutno zrušit celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly ve zrušené části výroku o vině svůj podklad, tj. výrok o náhradě škody poškozenému M. K., a o tomto rozsahu bylo třeba též nově rozhodnout.
Maje na zřeteli naplnění účelu trestu ve smyslu §23 odst. 1 tr. zák., přihlédl Nejvyšší soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry ke stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost, k možnosti nápravy a poměrům obviněného (§31 odst. 1 tr. zák.). Stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následkem, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je, vycházeje z těchto kritérií, značný a nic na jeho hodnocení jako činu agresivního, zavrženíhodného a neakceptovatelného neznamená ani změna jeho právního posouzení. Nejvyšší soud vzal, ve shodě se zevrubným a přiléhavým hodnocením odvolacího soudu, na straně jedné v úvahu, že obviněný, byť činem předem neplánovaným, nepřipraveným, porušil nejvýznamnější zájem chráněný trestním zákonem, tj. zájem na ochraně lidského života, že jednal v normálním afektu zlosti, který byl vyprovokován z malicherného důvodu, a nepřehlédnutelný byl i způsob provedení činu – nejméně tři údery silou střední až velké intenzity levou polovinou hlavy a obličeje o zem pokrytou keramickou dlažbou a další nejméně jedna rána směřující do pravé poloviny hlavy. Na straně druhé přihlédl k lítosti obviněného nad činem, k hodnocení osobnosti obviněného, pro niž takováto agrese jinak typická není; k obviněnému nebyly zjištěny žádné negativní poznatky z místa bydliště, zaměstnavatelem je hodnocen příznivě, dosud odsouzen nebyl a dobře je hodnocen i za dobu stávajícího výkonu trestu a jemu předcházející vazby. Za trest přiměřený a k dosažení účelu trestu též potřebný shledal trest odnětí svobody vyměřený mírně nad polovinou zákonné trestní sazby §222 odst. 3 tr. zák. a pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou z týchž důvodů, které zmínil v odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud. Nejvyšší soud sdílí jeho přesvědčení, že povaha a stupeň narušení obviněného nejsou přes závažnost spáchaného trestného činu tak zásadní, aby trest vykonával ve věznici se zvýšenou ostrahou, třebaže předpoklady aplikace ustanovení §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. formálně splněny byly. Má rovněž za to, že jeho náprava bude lépe zaručena ve věznici s ostrahou.
Ve shodě s již učiněnými závěry soudů rozhodl dovolací soud i o náhradě škody poškozenému M. K., správnost výroku o náhradě škody nebyla dovoláním zpochybněna a dovolací soud jej rovněž shledal zákonným.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. září 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková