ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.978.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 978/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. září 2007 o dovolání obviněného M. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 4 To 42/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 4 T 220/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 4 T 220/2002, byl obviněný M. P. uznán vinným, že:
„dne 24. 2. 2002 v době kolem 13:50 hod., před vypršením řádné výpovědní lhůty nájmu domu, který jako vlastník pronajal dne 30. 1. 2001 na dobu neurčitou svému otci O. P., nezjištěným způsobem překonal uzamčení a alarm u tohoto domu, vnikl dovnitř, vyměnil zámek vstupních dveří a tak zabránil nájemci O. P. nejen ve vstupu do domu, nýbrž i k disponování se svým majetkem v hodnotě 129.622,- Kč, který má zde uložen a který mu odmítl následně vydat, přičemž odvezl věci v hodnotě nejméně 75.000,- Kč.“
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně posoudil jako trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., za což mu podle §247 odst. 2 a §35 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Poškozený O. P. byl s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázán podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek soudu prvého stupně napadl obviněný odvoláním, o němž Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 4 To 42/2004, rozhodl tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. E. R. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l) a g) tr. ř.; napadeným rozhodnutím bylo totiž rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu prvého stupně ve výroku o vině spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný zejména namítl, že skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině, nevykazuje zákonné znaky trestných činů krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. V této souvislosti uvedl, že se rozhodně do domu nevloupal, protože jako majitel nemovitosti do domu vstoupil odemknutím dveří za účelem kontroly svého majetku na základě prevenční povinnosti, zjištění stavu majetku, který byl dlouhodobě neužíván. V žádném případě tak neučinil v úmyslu zmocnit se cizí věci. Dále zdůraznil, že nájemci neumožnil odvézt jeho věci z objektu, protože vůči němu uplatnil zadržovací právo, poněvadž nájemce po dobu dvou let neplatil nájem. Namítl rovněž, že z objektu žádné věci neodvezl a že v této věci bylo podáno poškozeným trestní oznámení na O. a M. P., trestní stíhání však bylo odloženo.
U trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák. obviněný nesouhlasil s tvrzením odvolacího soudu, že protiprávně obsadil nebytový prostor a nájemci bránil v jeho užívání, čímž v podstatě rušil výkon užívacího práva; tvrdil, že objekt nebyl dlouhodobě užíván, nájemce nereagoval na jeho výzvy a chtěl dům bez jeho souhlasu prodat prostřednictvím realitní kanceláře. V závěru svého podání navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení odvolacího soudu zrušil.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen “státní zástupce“), který poté, co zrekapituloval obsah podaného dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že dovolatel v podstatě opakuje výhrady známé z jeho dosavadní obhajoby, kterými se dostatečně zabýval již odvolací soud. Dále zmínil, že argumentace obviněného odporuje dalším důkazům provedeným v rámci trestního řízení a směřuje k odlišnému popisu skutkového děje, než k jakému dospěl soud prvního stupně. Pouze připomenul, že obviněný po uzavření nájemní smlouvy neměl právo bez přítomnosti nájemce vstupovat do pronajaté části nemovitosti, pokud akutně nehrozila škoda. Jestliže se dovolatel odvolával na §176 občanského zákoníku, pak toto ustanovení vylučuje zadržovací právo k věci, kterou má věřitel u sebe neprávem, zejména jestliže se jí zmocnil lstí. Ohledně ostatních námitek odkázal na závěry obou soudů nižších stupňů.
S ohledem na uvedené státní zástupce konstatoval, že rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možné odstranit dovoláním. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §256i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a souhlasil s tím, aby takové rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Obviněný svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle něhož je důvodem dovolání existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř. Uvedený dovolací důvod tedy dopadá na ty případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena práva přístupu ke druhé instanci (rozhodně se tedy nevztahuje na vydání rozsudku soudu prvního stupně, jak obviněný ve svém dovolání chybně uvedl). Smyslem tohoto dovolacího důvodu je naopak umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které nebylo provedeno, ačkoliv procesní podmínky pro tento postup byly splněny.
Jak vyplývá z obsahu spisu, odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného tedy nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“. Na tomto místě je vhodné dodat, že tento dovolací důvod nelze v žádném případě vykládat tak, že by snad v jeho rámci bylo možno namítat jakoukoli procesní vadu, ke které mělo dojít v průběhu celého řízení.
Dovolání by tedy v tomto případě bylo možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud dále řešil otázku, zda dovolání obviněného je z tohoto hlediska opodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na základě něho je proto možné ve vztahu ke zjištěnému skutku dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil argumenty, které by důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly zakládat. Vytkl totiž, že skutek popsaný ve výroku rozsudku prvního stupně nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., neboť když vstupoval do objektu, jednal jako vlastník nemovitosti s oprávněním kontroly, a k movitým věcem mu svědčilo zadržovací právo. Z hlediska napadeného rozsudku a podaného dovolání je tedy významná otázka, zda právní kvalifikace jednání obviněného jakožto zmíněných trestných činů je správná a zákonná.
Pro spolehlivé posouzení adekvátnosti právní kvalifikace je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části odsuzujícího rozsudku. Právě z ní vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívaly v tom, že obviněný si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil a činem způsobil škodu nikoli malou a čin spáchal vloupáním; a neoprávněně bránil oprávněné osobě v užívání domu. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění (a rovněž s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) obsahuje konkrétní skutková zjištění, která veškeré zákonné znaky trestných činů krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. evidentně naplňují. Proto nemohly námitky obviněného v tomto směru obstát.
V obecné rovině je však nejprve třeba uvést, že trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a čin spáchá vloupáním a způsobí-li činem škodu nikoli malou.
Podle ustanovení §89 odst. 14 tr. zák. se trestného činu krádeže spáchaného formou vloupání dopustí ten, kdo vnikne do uzavřeného prostoru lstí, nedovoleným překonáním uzamčení nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly. Základní podmínkou je přitom vniknutí do uzavřeného prostoru. Za vniknutí se považuje nejenom vstup do takového uzavřeného prostoru, ale i otevření nebo jiné narušení takového prostoru a sáhnutí do něj, třeba i za pomoci potřebného nástroje.
Trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. se pak dopustí osoba, která protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně nerušeného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou, přičemž za oprávněnou osobu je nutné kromě vlastníka považovat nájemce nebo podnájemce domu, bytu či nebytového prostoru. Neoprávněným bráněním v užívání bytu (domu, nebytového prostoru) se rozumí jakýkoli neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který jí znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem byt (dům, nebytový prostor) užívat.
Je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a který respektoval při svém rozhodování i odvolací soud, pak je třeba z hlediska správného právního posouzení jednání obviněného nezbytné připomenout podstatu jeho jednání, jež záležela v tom, že (obviněný) „před vypršením řádné výpovědní lhůty nájmu domu, který jako vlastník pronajal dne 30. 1. 2001 na dobu neurčitou svému otci O. P., nezjištěným způsobem překonal uzamčení a alarm u tohoto domu, vnikl dovnitř, vyměnil zámek vstupních dveří a tak zabránil nájemci O. P. nejen ve stupu do domu, nýbrž i k disponování se svým majetkem v hodnotě 129.622,- Kč, který má zde uložen a který mu odmítl následně vydat, přičemž odvezl věci v hodnotě nejméně 75.000,- Kč“.
Při takto vymezených skutkových okolnostech nemůže být pochyb o tom, že obviněný popsaným jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestných činů krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. po stránce formální i materiální.
Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně, nájemní vztah mezi obviněným M. P. (vlastníkem nemovitosti) a jeho otcem poškozeným O. P. byl upraven nájemní smlouvou o nájmu nebytových prostor, která byla uzavřena na dobu neurčitou s výpovědní lhůtou v trvání šesti měsíců. Pokud by nájemce užíval předmět nájmu v rozporu se smlouvou a pokud by byl v prodlení s placením nájemného více než tři měsíce, pak byl pronajímatel oprávněn vypovědět nájemní smlouvu s výpovědní lhůtou v trvání jednoho měsíce. Obviněný vypověděl svému otci O. P. nájemní smlouvu dne 22. 1. 2002 s tím, že požádal o vyklizení objektu do 28. 2. 2002. Smlouva o nájmu nebytových prostor přitom jednoznačně stanovovala práva a povinnosti obou stran, zejména oprávnění pronajímatele vstoupit do předmětu nájmu pouze v doprovodu nájemce nebo jím pověřené osoby.
Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu a soudu odvolacího dále plyne, že k naplnění znaků skutkových podstat posuzovaných trestných činů došlo jednáním obviněného, které spočívalo v tom, že jako pronajímatel ještě před koncem výpovědní lhůty vstoupil bez doprovodu nájemce nebo nějaké jiné pověřené osoby do objektu, výměnou zámků poškozenému zabránil ve vstupu do domu i v dispozici s jeho majetkem a navíc dal pokyn k odvozu jeho majetku. Nezjištěným způsobem tedy překonal zabezpečení objektu, do tohoto objektu vstoupil a dal pokyn k odvezení věcí v objektu se nacházejících, následně bránil poškozenému v užívání nebytového prostoru, protože v objektu vyměnil zámek vstupních dveří.
Namítá-li tedy obviněný, že mu jakožto majiteli nemovitosti svědčilo právo vstupu do objektu z důvodu kontroly, pak jde o tvrzení ničím nepodložené. Jestliže by se totiž chtěl řídit ustanoveními sjednané nájemní smlouvy, pak by do nemovitosti vstoupil za doprovodu nájemce, příp. další osoby, v provozních dnech a hodinách. Žádné akutní nebezpečí, které by jej opravňovalo ke vstupu do objektu v předmětný den a bez přítomnosti dalších osob však nehrozilo.
Obstát nemůže ani další výhrada obviněného, že vůči movitým věcem v objektu mu svědčilo zadržovací právo. V ustanovení §175 odst. 1 obč. zák. je upraveno, že kdo je povinen vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji zadržet k zajištění své splatné pohledávky, kterou má proti osobě, jíž by jinak byl povinen věc vydat. Zároveň je však v §176 odst. 1 obč. zák. stanoveno, že zadržovací právo nemá osoba, která má věc, k níž by mohlo toto právo vzniknout, u sebe neprávem, zejména jestliže se jí zmocnila svémocně nebo lstí. Právě na posuzovaný případ dopadá situace zmiňovaná občanským zákoníkem – obviněný se movitých věcí zmocnil svémocně, vloupáním do objektu a jejich odvezením, aniž by mu zadržovací právo vůbec vzniklo. Poškozený totiž zjevně uhradil nájem za rok 2001 při podpisu nájemní smlouvy v kanceláři JUDr. Z., nezakládá se tak na pravdě tvrzení obviněného, že mu nebyl nájem zaplacen po dobu dvou let.
Nejvyšší soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že výhrady obviněného nemají opodstatnění, neboť rozsudek soudu prvního stupně ani usnesení odvolacího soudu vytýkanými vadami netrpí. Oba soudy v souladu se zákonem vyložily a řádně odůvodnily všechny své závěry z hlediska jimi použité právní kvalifikace a v jednání obviněného zcela správně shledaly naplnění skutkových podstat trestných činů krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák.
Ze všech těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. září 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a