ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.992.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 992/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2007 o dovolání obviněné mladistvé Z. F., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 13. 3. 2007, sp. zn. 1 Tmo 35/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, soudu pro mládež, pod sp. zn. 51 T 17/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné mladistvé Z. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem jako soudu pro mládež ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 51 T 17/2003, byla obviněná mladistvá Z. F. (dále převážně jen „mladistvá“, příp. „obviněná“) uznána vinnou, že:
„společně s již odsouzeným J. K., I. K., P. K., a RSDr. M. Č., rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 51 T 5/2003, ve spojení s rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 9 To 85/2003, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 9 To 98/2003, z podnětu E. Z. po vzájemné dohodě na základě převodu vlastnických práv ze dne 28. 1. 2000 a. s. A.-T., z E. Z. na P. K., který se tak stal jediným akcionářem a předsedou představenstva A.-T. a. s., a poté na základě plných mocí ze dne 2. 3. 2000 a 26. 7. 2000 vystavených P. K. I. K. k zastupování A.-T. a. s. ke všem právním úkonům a zprostředkovatelské smlouvy uzavřené přesně nezjištěného dne v měsíci červnu 2000 mezi A.-T. a. s., zastoupenou I. K. a E. a. s., zastoupenou J. K., kterou vyhotovil pro J. K. M. Č., to vše v úmyslu podvodně vylákat zboží bez zaplacení, odebrali nebo se pokusili odebrat zboží v následujících případech:
1. obviněný E. Z. s mladistvou společně:
v době od konce měsíce července 2000 do 11. 8. 2000 zprostředkoval J. K. uzavření kupní smlouvy mezi společností Č., a. s., zastoupené vedoucím obchodního střediska S. V., a a. s. A.-T. o odběru pohonných látek, podepsanou I. K., J. K. dále v době od 11. 8. 2000 do 17. 8. 2000 objednal na základě pokynů od M. Č. 495 000 litrů motorové nafty a 98 000 litrů BA 95 Natural, a na základě padělaných výpisů z účtu společnosti A.-T. a. s., se kterým disponoval do doby zrušení účtu dne 29. 5. 2000 E. Z., který padělání výpisů rovněž zajistil, a které byly odfaxovány do obchodního střediska Č. a. s., bylo vydáno v osmnácti případech ve dnech 15. – 18. 8. 2000 celkem 506.587 litrů motorové nafty a 96.547 litrů BA 95 Natural v hodnotě 13.742.063,90 Kč ke škodě Č. a. s., přičemž další prodej odebraných látek organizoval M. Č. na základě objednávek na přepravu podepsaných I. K., pohonné látky byly přes různé překupníky rozprodány po území Č. r.; kdy účast P. K. spočívala v podepsání nejméně dvou objednávek na odběr pohonných látek v hodnotě 1.388.160,- Kč; a mladistvá Z. F., která byla na útěku z domova a pohybovala se od počátku července 2000 ve společnosti J. K., se účastnila jednání a následného uzavření kupní smlouvy odběru pohonných látek, a v noci ze dne 14. na 15. 8. 2000 se pokusila padělat výpis z účtu na částku nejméně 5.057.358,- Kč, a tak se postupně dozvěděla o podvodném záměru, čehož využila k navýšení původně přislíbené půjčky ve výši 60.000,- Kč tak, že jí bylo ve večerních hodinách dne 15. 8. 2000 při vyplácení podílů z rozhodnutí M. Č. předáno 250.000,- Kč, se kterými následně jako s půjčkou nenakládala.“
Takto zjištěné jednání mladistvé soud právně kvalifikoval jako provinění podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a uložil jí podle §250 odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 218/2003 Sb. za použití §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1 tr. zák., §31 odst. 1, §33 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. trestní opatření odnětí svobody v trvání patnácti měsíců za současného vyslovení dohledu nad ní. Podle §33 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. soud odložil výkon tohoto trestního opatření na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí soud uložil povinnost společně a nerozdílně s obviněným E. Z. uhradit poškozené společnosti Č., a. s., částku 5.057.358,- Kč, a to s úroky z prodlení z částky 13.742.063,90 Kč ve výši 2,5% počínaje od 10. 3. 2005 do zaplacení; ve zbytku rozhodl o náhradě škody podle §228 odst. 1, odst. 3 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
Tímto rozsudkem byl v bodech 1. a 2. výroku o vině rovněž uznán vinným a odsouzen obviněný E. Z.; ve vztahu k němu soud rovněž učinil zprošťující výrok a výrok o náhradě škody.
Proti citovanému rozsudku podali oba jmenovaní obvinění odvolání, o nichž Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2007, sp. zn. 1 Tmo 35/2006, rozhodl tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obou obviněných z důvodu uvedeného v §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. ve výroku o náhradě škody v části týkající se poškozené Č., a. s., a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil mladistvé povinnost zaplatit poškozené Č., a. s., na náhradě škody částku 5.057.358,- Kč, a to společně a nerozdílně s obviněným E. Z., a dále společně a nerozdílně s J. K. a I. K., kterým již tato povinnost byla uložena předchozími rozsudky. Odvolací soud zároveň uložil povinnost k náhradě škody obviněnému E. Z., ve zbytku pak odkázal poškozenou společnost Č., a. s., podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek odvolacího soudu napadla mladistvá prostřednictvím obhájce JUDr. Ing. J. T. dovoláním, jež opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a v rozhodnutí zcela chybí výrok týkající se viny a trestu.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. mladistvá uvedla, že podle ustanovení §254 odst. 1, 3 tr. ř. je odvolací soud povinen přezkoumat zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž bylo odvolání podáno, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Jestliže oprávněná osoba podá odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání. Přestože její odvolání směřovalo i do výroku o vině, odvolací soud o této části odvolání nerozhodl.
V dalším bodě dovolání se mladistvá vyjádřila k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a uvedla, že se odvolací soud nevypořádal s její argumentací obsaženou v odvolání, zejména s otázkou jejího zavinění, tedy zda jednala s úmyslem dosáhnout nastalých následků či nikoliv. Tvrdila, že jí nebyla známa podstata podvodu, že neměla v úmyslu se na něm podílet, a to především s ohledem na její zkušenosti, znalosti a vědomosti dané jejím věkem a dosaženým vzděláním. Soudy zvolenou právní kvalifikaci považovala za nesprávnou.
Mladistvá dále brojila proti výroku o náhradě škody a nesouhlasila s tím, že ačkoli její podíl na spáchané trestné činnosti byl okrajový, povolal ji odvolací soud k povinnosti k náhradě škody společně a nerozdílně s ostatními spoluobviněnými v celém rozsahu způsobené škody. Odvolávala se na ustanovení §438 odst. 1 obč. zák., kde je stanoveno, že způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně, avšak soud může v odůvodněných případech rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody (§438 odst. 2 obč. zák.). Domnívala se tak, že odvolací soud měl rozhodnout podle citovaného ustanovení.
Závěrem svého podání mladistvá navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, zrušil také rozsudek soudu prvního stupně a soudu prvního stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání mladistvé se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a poté, co stručně shrnula obsah podání, k námitce chybějícího výroku ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedla, že mladistvá přehlédla, že o jejím odvolání bylo rozhodnuto podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. a §259 odst. 3 tr. ř. I když odvolání obviněné směřovalo vůči všem výrokům, pak v rámci postupu odvolacího soudu podle §254 odst. 1 tr. ř. nebyly shledány námitky týkající se výroku o vině a trestu důvodnými, argumentace proti výroku o náhradě škody však obstála. Odmítavý či zamítavý výrok by byl na místě pouze tehdy, pokud by se splněné podmínky takového způsobu rozhodnutí týkaly celého uplatněného odvolání.
Státní zástupkyně dále k námitce nesprávného právního posouzení skutku konstatovala, že hodnocení jednání mladistvé bylo zcela přiléhavé její setrvalé obhajoby. Vzhledem ke skutkovým zjištěním prokazujícím cílené opatřování padělaných dokladů solventnosti odběratelské společnosti a s tím spojené míry informovanosti o pravé podstatě podvodných odběrů pohonných hmot není pochyb o tom, že mladistvá jednala v podvodném záměru.
Ve vztahu k dovolatelčině výhradě týkající se výroku o náhradě škody státní zástupkyně uvedla, že §438 odst. 2 obč. zák. není ustanovením obligatorní povahy, jeho použití je věcí fakultativního postupu soudu, proto porušení tohoto ustanovení občanského zákoníku nelze namítat. S ohledem na shora uvedené navrhla, aby dovolací soud dovolání mladistvé odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné; současně navrhla, aby takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud, soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Mladistvá v prvé řadě uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., na jehož základě lze dovolání podat tehdy, když v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Jestliže mladistvá za neúplný považovala rozsudek soudu druhého stupně v tom, že nebylo v jeho výroku též vyjádřeno, že ve vztahu k výroku o vině se její odvolání podle §256 tr. ř. zamítá, je třeba konstatovat, že tímto argumentem vyjádřila skutečnost, která s uvedeným dovolacím důvodem koresponduje. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda v tomto směru mladistvou podané dovolání je opodstatněné.
K tomu je nejprve vhodné připomenout, že uvedený dovolací důvod je dán tehdy, když v napadeném rozhodnutí nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím je takový výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona měl soud tento výrok do výrokové části pojmout. Neúplnost výroku rozhodnutí pak spočívá v absenci či neúplnosti obligatorních náležitostí výrokové části rozsudku a jeho jednotlivých výroků, uvedených zejména v ustanoveních §120 odst. 1 písm. c), odst. 3, §121 až §124 tr. ř. nebo ve výrokové části usnesení uvedené v §134 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Dále je zapotřebí poukázat na to, že mladistvá podala odvolání proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti výroku o vině, o trestu i náhradě škody. Z podnětu jejího odvolání soud druhého stupně podle §254 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek ve všech jeho výrocích, což také v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil na straně 5, kde rovněž konstatoval, že v řízení nalézacího soudu neshledal ani u jednoho z obou obviněných žádné vady, které by mohly mít vliv na správnost rozhodnutí soudu prvého stupně. Výrok o vině a trestu (resp. trestním opatření) tudíž shledal správným, a protože vady zjistil toliko v oddělitelném výroku o náhradě škody, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze v části, kde zjistil nedostatky (ve výroku o náhradě škody), o nichž sám znovu rozhodl.
Takový postup je zcela v souladu s ustanovením §258 odst. 2 tr. ř., podle něhož jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Protože odvolací soud zjistil vadu v dílčím, oddělitelném výroku o náhradě škody, zrušil správně pouze tuto oddělitelnou část napadeného rozsudku. To, že zbývající výroky shledal správnými, vyjádřil tím, že je ponechal beze změny, aniž by to musel vyjádřit zvláštním výrokem. Povinnost odvolacího soudu učinit součástí výroku rozhodnutí formulaci o tom, že jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn nebo formulaci jinou se shodným obsahem, nevyplývá z žádného ustanovení trestního řádu a její použití lze v podstatě považovat za nadbytečné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 17, T 417., a ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, publikované tamtéž, Svazek 20, T 486.).
Mladistvá dále opřela svůj mimořádný opravný prostředek o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na základě něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Mladistvá v dovolání namítla, že skutek, tak jak byl soudem zjištěn byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, poněvadž se soud řádně nevypořádal s otázkou zavinění, zda jednala s úmyslem dosáhnout nastalých následků nebo nikoliv. Takovou námitku sice lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní, jde však o námitku zjevně neopodstatněnou.
V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že provinění podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a zák č. 218/2003 Sb. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Po subjektivní stránce se u uvedeného trestného činu, resp. provinění vyžaduje úmysl, přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky toho kterého trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel: a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Posouzením subjektivní stránky trestné činnosti obviněné se zabýval již soud prvního stupně a uvedl, že „… mladistvá navštívila středisko Č. v R. n. L. poprvé při sjednání smlouvy s vedoucím V., kde byla po celou dobu jednání přítomna a musela tedy slyšet, že jde o odběr většího množství pohonných látek a že platba proběhne převodem na účet. Věděla, že se musí prokázat solventnost firmy, přesto sjednala telefonicky nafaxování padělku bankovního výpisu, jehož originál s K. na Č. dovezla a byla přítomna při kontrole aut. To za situace, kdy se sama pokoušela o padělek a byla přítomna i neúspěšnému pokusu o jeho naskenování. Postupně se tak dozvěděla skutečnou podstatu obchodu s naftou. Tomu nasvědčuje i zjištění stran finanční hotovosti, která ji byla vyplacena … ve skutečnosti dostala 250.000,- Kč, aby nemluvila, neboť byla přítomna při jednání a pokoušela se o padělání bankovního výpisu z účtu.“ Tato skutková zjištění pak byla potvrzena i soudem druhého stupně, který je považoval za zcela správná a logicky odůvodněná.
Vzhledem ke shora citovaným závěrům, které jednoznačně prokazují mladistvou cílené opatřování padělaných dokladů o solventnosti odběratelské společnosti a tedy i její vědomost a informovanost o pravé podstatě podvodných odběrů pohonných hmot, není pochyb o tom, že mladistvá věděla, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu způsobit, a pro případ, že je způsobí, byla s tím srozuměna [§4 písm. b) tr. zák.]. Jednala tak minimálně v úmyslu nepřímém.
Co se týká poslední námitky mladistvé, že soud měl při rozhodování o uložení povinnosti k náhradě škody rozhodovat v adhezním řízení podle ustanovení §438 odst. 2 obč. zák., ani této námitce nemohl Nejvyšší soud přisvědčit.
Shodně se státní zástupkyní je nutné poukázat na fakultativní povahu ustanovení §438 odst. 2 obč. zák., kde se praví, že v odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody. Solidární odpovědnost více škůdců je pravidlem a dílčí odpovědnost je pak výjimkou z tohoto pravidla. Zákon ji připouští pouze ve výjimečných případech, které má soud podrobně odůvodnit. Záleží tak na úvaze soudu, zda obviněné zaváže k povinnosti k náhradě škody solidární, či dílčí podle jejich účasti na způsobení škody.
Soud prvého stupně podíl obviněného E. Z. i mladistvé na vzniklé škodě hodnotil a zjistil, že na rozdíl od tohoto obviněného se zavinění mladistvé vztahovalo pouze k části z celkové zjištěné škody, a to k částce přesahující 5.000.000,- Kč, o níž se mladistvá prokazatelně dozvěděla při padělání bankovního výpisu z účtu.
Navíc je nutné doplnit, že odvolací soud se výrokem o náhradě škody podrobně zabýval, do jisté míry dal za pravdu argumentům obsaženým v odvolání mladistvé a napadajícím tento výrok a na podkladě správně zjištěného skutkového stavu soudem prvého stupně jí uložil solidární povinnost k náhradě škody nejen společně s E. Z., ale i s ostatními obviněnými, resp. odsouzenými J. K., I. K. a P. K., a tím v podstatě zvýhodnil její postavení.
Nejvyšší soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že výhrady mladistvé nemají opodstatnění, neboť rozsudek soudu prvního stupně ani rozsudek odvolacího soudu vytýkanými vadami netrpí. Oba soudy v souladu se zákonem vyložily a řádně odůvodnily všechny své závěry z hlediska jimi použité právní kvalifikace a existenci subjektivní stránky posuzované trestné činnosti a v jednání mladistvé správně shledaly naplnění skutkové podstaty provinění podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb.
Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání mladistvé jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. září 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a