ECLI:CZ:NS:2008:11.TDO.1046.2008.1
sp. zn. 11 Tdo 1046/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2008 dovolání obviněného R. Š. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 6 To 124/2008, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 57/2006, a rozhodl takto:
Dovolání R. Š. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 5 T 57/2006, byl obviněný R. Š. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., za který byl podle §248 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný dne 31. 3. 2004 v P., jako jednatel společnosti T. O. a s., s. r. o. se sídlem P., M. uzavřel leasingovou smlouvu se společností L. Č. s., a. s. se sídlem P., S., na základě níž převzal do užívání osobní motorové vozidlo tov. zn. Audi S6 Avant, černé metalízy, avšak v rozporu s podmínkami smlouvy vozidlo předal do užívání třetí osobě, a to na základě smlouvy o nájmu dopravního prostředku ze dne 1. 10. 2004, přičemž toto vozidlo bylo dne 4. 2. 2005 odcizeno, svým jednáním způsobil společnosti L. Č. s., a. s. škodu ve výši 711.454,- Kč, z čehož jistina činí částku 528.241,- Kč.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 7. 5. 2008 Městský soud v Praze. Ten svým usnesením sp. zn. 6 To 124/2008 odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě podle §265e tr. ř. dovolání, ve kterém napadá výrok o vině trestným činem zpronevěry, a to s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když tvrdí, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku či jiném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku vyslovuje názor, že skutek tak, jak byl popsán rozsudkem nalézacího soudu a potvrzen soudem odvolacím, nemůže být kvalifikován jako trestný čin zpronevěry, neboť samo předání najatého automobilu do podnájmu třetí osobě se smluvním zachováním leasingových splátek ve prospěch leasingové společnosti nemůže vyvolat škodu, požadovanou jako jeden ze zákonných znaků trestného činu zpronevěry. Rovněž namítá, že z popisu skutku není zřejmé, z čeho se dovozuje při předání vozidla třetí osobě jeho úmysl či alespoň srozumění se škodou k tíži leasingové společnosti.
Pokud jde o odkaz odvolacího soudu na judikát Rt 8 Tdo 560/2006, má obviněný za to, že toto rozhodnutí jednak mířilo k jiné skutkové situaci, jednak hovoří pouze o naplnění formálních znaků trestného činu.
Obviněný sice připouští, že pochybil, když předal vozidlo k užívání třetí osobě, nicméně zdůrazňuje, že v žádném případě svým jednáním nesledoval úmysl způsobit leasingové společnosti škodu. K tomu doplňuje, že podnájem byl vyvolán zhoršenou finanční situací jeho firmy. Pokud jde o svou nečinnost po odcizení vozidla, pak tuto vysvětluje tím, že se mylně domníval, že situaci řeší podnájemce v součinnosti s policií a pojišťovnou.
V petitu svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K obsahu dovolání podala své písemné vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
V prvé řadě uvádí, že pokud obviněný argumentuje tím, že předání vozidla do podnájmu třetí osobě se stalo se smluvním zachováním leasingových splátek ve prospěch leasingové společnosti, pak taková okolnost obviněného nemůže vyvinit, neboť obviněný postupoval v rozporu se Všeobecnými smluvními podmínkami poškozené leasingové společnosti, které při podpisu leasingové smlouvy akceptoval. Státní zástupkyně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 560/2006 s tím, že pokud obviněný přenechal předmět leasingu třetí osobě v rozporu s podmínkami svěření této věci, pak nepochybně formálně naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry a jeho argument, že neměl v úmyslu způsobit škodu leasingové společnosti, neobstojí. Dle názoru státní zástupkyně při zjištěném způsobu porušení zákazu dispozice s předmětem leasingu musel obviněný vědět, že jeho odpovědnost za plnění všech povinností, které mu z leasingové smlouvy vyplývaly a k jejichž dodržování se podpisem smlouvy zavázal, se nezměnila a že na jeho straně nebylo důvodu domnívat se, že povinnost platit leasingové splátky byla platně převedena na třetí osobu a že tedy zanikla odpovědnost jeho vlastní.
Státní zástupkyně tedy přisvědčuje právnímu závěru obou soudů, že dovolatel jednal v minimálně nepřímém úmyslu způsobit leasingové společnosti škodu.
Státní zástupkyně navrhuje, aby podané dovolání bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a zda bylo podáno oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě podle §265e tr. ř. a bylo podáno oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže je napadené rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obsah podaného dovolání je s dovolacím důvodem v něm uplatněným v souladu, neboť námitky obviněného lze považovat za námitky směřující do oblasti hmotně právního posouzení.
Z hlediska věcné opodstatněnosti námitek obviněného však Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání je nutno považovat za zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud se neztotožnil s názorem dovolatele, že soudy prvního a druhého stupně věc nesprávně právně posoudily, když jeho jednání právně kvalifikovaly jako trestný čin zpronevěry. Tvrzení dovolatele, že o zpronevěru nemohlo jít v důsledku toho, že při převodu vozidla a závazků vůči leasingové společnosti na třetí osobu dbal na zajištění těchto závazků a že neměl v úmyslu (byť i nepřímém) způsobit leasingové společnosti škodu, zcela zjevně nemůže obstát. Ze skutkových zjištění soudu je totiž nezpochybnitelné, že dovolatel věděl o tom, že neoprávněně disponuje s věcí, která mu byla svěřena, že právně relevantním způsobem nemůže na třetí osobu předmět leasingu převést, že povinnosti z této smlouvy a odpovědnost za jejich plnění z něj na třetí osobu nemohou platně přejít a musel si tedy být vědom, že tím, že bez souhlasu leasingové společnosti a v rozporu se smluvním ujednáním vědomě přenechal předmět leasingu třetí osobě. Naplnil tak znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Argument dovolatele, že nechtěl leasingové společnosti způsobit škodu, a to ani ve formě nepřímého úmyslu, nemůže obstát. Zde je možno odkázat na současnou praxi soudů. Podle rozhodnutí č. 22/2007 Sb. rozh. tr. „spočívá-li trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. v tom, že pachatel neoprávněně převedl na třetí osobu věc, kterou měl v dispozici na podkladě tzv. leasingové smlouvy, je tento trestný čin dokonán již okamžikem, kdy došlo k takovému svévolnému převodu (např. k prodeji, přenechání, darování, pronájmu apod.) předmětu leasingu, a nikoli až okamžikem, kdy poté pachatel přestal hradit leasingové splátky. Za této situace je případná úhrada dalších leasingových splátek i po okamžiku dokonání už jen pouhou náhradou způsobené škody“. Z hlediska právního posouzení skutku nelze mít proto za relevantní námitku dovolatele, že došlo k odcizení vozidla dosud neztotožněnou osobou a že škoda vznikla až v důsledku této skutečnosti, přičemž dovolatel spoléhal, že součinnost s leasingovou společností a policejními orgány vyvine osoba, na kterou převedl předmět leasingu. Škodu, která vznikla jednáním dovolatele v důsledku trestného činu zpronevěry, totiž nelze mít za totožnou škodu se škodou způsobenou údajnou krádeží vozidla neznámým pachatelem.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud v projednávaném případě po shora uvedených závěrech rozhodl v souladu s citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání R. Š. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. září 2008
JUDr. Karel H a s c h
předseda senátu