ECLI:CZ:NS:2008:11.TDO.238.2008.1
sp. zn. 11 Tdo 238/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. srpna 2008 o dovoláních obviněných P. F. , dále J. S. , a T. Z. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 8 To 114/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 5/2007, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 8 To 114/2007, a to v části, jíž se zamítá odvolání obviněných J. S. a T. Z. proti bodu 1) výroku o vině trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 8. 2007, č. j. 6 T 5/2007-1585, a ve výroku o trestu obviněnému J. S. , jakož i
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 8. 2007, č. j. 6 T 5/2007-1585, ohledně obviněných J. S. a T. Z. , a to v bodu 1) výroku o vině trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., ve výroku o trestu uloženém obviněnému T. Z. a ve výroku o náhradě škody poškozeným J. M. a D. M. týkající se obviněných J. S. a T. Z.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 8. 2007, sp. zn. 6 T 5/2007, byli
obvinění P. F. , J. S. a T. Z. uznáni vinnými trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., přičemž obviněný P. F. se tohoto jednání dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.
Obvinění P. F. , J. S. a T. Z. byli uznáni vinnými trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c), h) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., přičemž obviněný P. F. se tohoto jednání dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.
Obvinění P. F. a T. Z. byli uznáni vinnými trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Za tyto trestné činy byli odsouzeni
obviněný P. F. i za sbíhající se trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 3. 7. 2006, sp. zn. 8 T 90/2006, podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. a §29 odst. 1, odst. 2 a §42 odst. 1, odst. 2 tr. zák. k souhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 23 let. Pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou; podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen výše citovaným rozsudkem Okresního soudu v Jičíně, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu;
obviněný J. S. podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 a §29 odst. 1, odst. 2 tr. zák. k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 19 let; podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou;
obviněný T. Z. podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §29 odst. 1, odst. 2 tr. zák. k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 20 let; podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to samonabíjecí pistole černé barvy, československé výroby. včetně 1 ks zásobníku.
Podle §228 odst. 1 tr. zák. byli obvinění P. F. , J. S. a T. Z. zavázáni povinností zaplatit společně a nerozdílně poškozeným:
I. D. , bytem S. , H. K. , škodu ve výši 240.000,- Kč,
J. M. , bytem V z. , D. K. n. L. , škodu ve výši 240.000,- Kč,
D. M. , bytem V Z. , D. K. n. L. , škodu ve výši 240.000,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění shora uvedené trestné činnosti dopustili tím, že
ad 1) obvinění P. F. , J. S. a T. Z. společně po předchozí vzájemné domluvě zlikvidovat J. M. , který požadoval pod pohrůžkou násilí či fyzickým násilím po J. S. a T. Z. vysoké úroky za půjčené peníze a pokuty v případě nedodržení určených splátek, vytipovali místo a T. Z obstaral pistoli, najali P. F. , kterému slíbili odměnu za zabití poškozeného J. M. ve výši od 50.000,- Kč do 100.000,- Kč, nato J. S. dne 13. 6. 2006 vylákal poškozeného J. M. na smluvené místo na zemědělskou spojovací cestu mezi obcemi L. a H. , okr. T. , kde J. S. , P. F. stáli u vozidla J. S. , zatímto T. Z. se ukrýval na poli za křovím, v 16:15 – 16:30 hodin po příjezdu na místo poškozený J. M. vystoupil z vozidla v majetku T. Z. , které poškozený bezplatně užíval, a P. F. ho v souladu s předchozí domluvou střelil pistolí jednou ranou do hrudi, nato poškozený spadl na zem a P. F. a J. S. jej naložili do kufru vozidla, ve kterém seděla spolujezdkyně poškozeného I. D. , které T. Z. ihned po výstřelu odebral mobilní telefony, vypnul je a hlídal ji, aby nemohla volat o pomoc, poškozený utrpěl průstřel hrudníku zasahující životně důležité orgány (hrudní srdečnici a pravou plíci), což bylo poranění pro svou povahu neslučitelné s dalším životem poškozeného a vedlo k jeho bezprostřední smrti, poté dle domluvy T. Z. a P. F. tělo poškozeného v lese v katastru obce S. – K. , okr. Š. , zahrabali do země, přikryli hlínou a větvemi, přičemž P. F. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 2 T 176/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 7. 2003, sp. zn. 10 To 295/2003, odsouzen mimo jiné pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, který po započtení vazby od 8. 6. 2002 do 22. 7. 2003 vykonával do 8. 12. 2005,
ad 2) obvinění P. F. , J. S. a T. Z. společně dne 13. 6. 2006 kolem 16:15 - 16:30 hodin po zabití poškozeného J. M. dle předchozí domluvy T. Z. a P. F. odjeli s vozidlem, se zastřeleným J. M. v kufru vozidla a poškozenou I. D. , jako spolujezdkyní na přesně neurčené místo v úmyslu zlikvidovat poškozenou I. D. jako svědka jejich činu a zbavit se obou těl poškozených, a J. S. odjel v souladu s domluvou se svým vozidlem do P. na Č. m., kam za ním měli přijet spoluobvinění po zlikvidování a zbavení se těl obou poškozených, v lesním porostu N. l. u silnice za obcí V. , okr. R. n. K. , T. Z. zastavil vozidlo, poškozená I. D. vystoupila z vozidla a zřejmě utíkala, když T. Z. na základě předchozí domluvy pistolí, kterou mu podal P. F. z auta, minimálně třikrát vystřelil na poškozenou v úmyslu ji zabít, poškozená utrpěla průstřely do levého bérce, trupu a hlavy, přičemž průstřel pohrudniční dutiny a jater poškozovaly životně důležité orgány a poškozenou ohrožovaly bezprostředně na životě, a průstřel hlavy poté zasahoval životně důležité orgány - mozkové obaly a mozek a vedly k bezprostřední smrti poškozené, neboť šlo o poranění neslučitelné se životem, tělo poškozené obžalovaní naložili do kufru vozidla a odjeli směrem na Š. , kde v katastru obce S. – K. , okr. Š. , je v lese zahrabali do země, přikryli hlínou a větvemi, přičemž P. F. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 2 T 176/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 7. 2003, sp. zn. 10 To 295/2003, odsouzen mimo jiné pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, který po započtení vazby od 8. 6. 2002 do 22. 7. 2003 vykonával do 8. 12. 2005,
ad 3) obvinění P. F. a T. Z. společně dne 13. 6. 2006 v pozdních odpoledních až večerních hodinách v lesním porostu v katastru obce S. – K. , okr. Š. při manipulaci s tělem zastřeleného poškozeného J. M. , kterého posléze zahrabali do země, odcizili mu z ruky náramkové hodinky značky B. a z krku zlatý řetízek, vše v celkové hodnotě 103.318,- Kč ke škodě poškozeného J. M. , přičemž T. Z. si ponechal a nosil zlatý řetízek poškozeného a P. F. hodinky poškozeného.
O odvolání obviněných P. F. , J. S. a T. Z. rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 8 To 114/2007. Podle §258 odst.l písm. c), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek odvolacím soudem částečně zrušen, a to u obviněných P. F. a J. ve výrocích o vině ad 2) trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák. a ve výrocích o trestech. Dále u obviněného T. Z. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu propadnutí věci. U všech tří obviněných podle §258 odst. 1 písm. f) odst. 2 tr. ř. ve výroku o přiznání náhrady škody poškozené I. D.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. vrchní soud pak znovu rozhodl tak, že
- obviněného P. F. uznal vinným trestným činem nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. a odsoudil ho za tento trestný čin a za trestné činy vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., které zůstaly odvoláním nedotčeny a za sbíhající trestný čin ublížení na zdraví pode §221 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 3. 7. 2006, č. j. 8 T 90/2006-139, podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2, §29 odst. 1, 2 a §42 odst. 1 tr. zák. k výjimečnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti (20) let. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 3. 7. 2006, č. j. 8 T 90/2006-139, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle skutkových zjištění se obviněný uvedené trestné činnosti dopustil tím, že dne 13. 6. 2006 kolem 16:15 až do 16:30 hodin, poté co obviněný T. Z. usmrtil poškozenou I. D. , v lesním porostu N. l., u silnice za obcí V. , okr. R. n. K. , naložil tělo poškozené do kufru vozidla a v katastru obce S. – K. , okr. Š. je společně s obžalovaným T. Z. v lese zahrabal do země a přikryl hlínou a větvemi,
- obviněného J. S. podle §219 odst. 2 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti (14) let a podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou,
- obviněnému T. Z. uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit poškozené I. D. škodu ve výši 240.000,- Kč a podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. vyslovil zabrání samonabíjecí pistole včetně zásobníku.
Podle §226 písm. b) tr. ř. za použití §167 odst. 2 tr. zák. byli obvinění P. F. a J. S. zproštěni obžaloby pro skutek spočívající v tom, že ačkoliv od obviněného T. Z. věděli, že se obviněný T. Z. dne 13. 6. 2006, po usmrcení poškozeného J. M. , rozhodl usmrtit i poškozenou I. D. , nepodnikli nic k překažení jeho záměru, obviněný J. S. odjel do P. a obviněný P. F. nečinně přihlížel tomu, jak obviněný T. Z. v lesním porostu N. l. u silnice za obcí V. , okr. R. n. K. , poškozenou I. D. usmrtil, čímž by spáchali trestný čin nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění P. F. , J. S. a T. Z. dovolání.
Obviněný P. F. v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání směřuje proti všem výrokům napadeného rozhodnutí. Dovolatel nenamítá, že by se jednání, za které byl odsouzen, nedopustil, avšak domnívá se, že jak krajský soud, tak i odvolací soud po právní stránce jeho jednání částečně nesprávně hodnotily. Je přesvědčen, že oba soudy nesprávně kvalifikovaly jeho jednání jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., protože v jeho případě není splněna materiální stránka recidivy. K trestnému činu, ve vztahu ke kterému má být o nebezpečné recidivě uvažováno (trestný čin loupeže, za jehož spáchání byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 2 T 176/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 7. 2003, sp. zn. 10 To 295/2003) uvedl, že šlo o loupež spáchanou ve spolupachatelství s další osobou, na loupeži se podílel násilím nepříliš vysoké intenzity, když došlo pouze k povalení poškozeného na zem, jeho přidržení a odcizení finanční hotovosti bez dalších fyzických ataků. Dále uvedl, že poškozenému bylo způsobeno pádem na zem pouze drobné zranění bez trvalých následků a nepoužil ke spáchání tohoto trestného činu žádnou zbraň a ani fyzické násilí nevykazovalo prvky brutality. I po zpřísnění trestu odvolacím soudem mu byl uložen trest odnětí svobody mírně nad jednou čtvrtinou zákonné trestní sazby. Dovolatel dále zdůraznil, že uvedené odsouzení bylo v jeho případě dosud jediným odsouzením pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 8. 2007, sp. zn. 6 T 5/2007, i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 8 To 114/2007 a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Obviněný J. S. rovněž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebot\' se domnívá, že při rozhodování krajského i vrchního soudu došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení věci, v důsledku čehož tyto kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin vraždy dle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství dle ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. Dovolatel nesouhlasí s tím, že je mu napadeným rozsudkem připisován motiv k usmrcení J. M. spočívající ve získání majetkového prospěchu. Namítá, že si od poškozeného nikdy nevypůjčil finanční prostředky a ani nebyl jeho dlužníkem z jiného důvodu. Motivem jeho jednání byla potřeba zabránit trvajícímu nátlaku ze strany poškozeného, opakovanému násilnému jednání, vyhrožování a obavám o své blízké. Dovolatel upozorňuje, že z trestního spisu vyplývá, že poškozený J. M. požadoval různé finanční obnosy bezdůvodně po více osobách, že požadované částky neustále navyšoval a v některých případech nutil své údajné dlužníky k finančnímu i jinému plnění hrozbou fyzického násilí, případně fyzickým násilím samotným. Tvrdí, že taková situace byla u něho samotného, po něm požadoval stále vyšší finanční částky, ačkoli tyto požadavky neměly žádný právní základ. Dále dovolatel uvádí, že svědkyně L. K. ve své výpovědi potvrdila, že ze svého účtu opakovaně vybrala větší finanční částku, řádově přesahující 320.000,- Kč, která byla J. M. předána a že si i ve dvou případech vyřídila půjčku ve výši 30.000,-Kč, aby mohl obviněný J. S. tyto prostředky předat J. M. a toto jednání spočívající ve vydírání obviněného bylo důvodem ke spáchání trestného činu a nikoli snaha obviněného J. S. vyhnout se povinnosti dostát svým závazkům, nebot\' vůči poškozenému J. M. žádné závazky neměl. V závěru dovolání shrnuje, že má za to, že u něj byl nesprávně dovozován motiv jeho jednání, který je spatřován ve snaze získat majetkový prospěch. Tvrdí, že usmrcením poškozeného majetkový prospěch získat nemohl a ani takový motiv neměl. Důvodem usmrcení poškozeného bylo jeho vydírání, které poškozený neustále stupňoval a obviněný nenašel jiný způsob, jak tuto situaci vyřešit. V závěrečném petitu navrhl zrušit rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 8 To 114/2007, kterým byl částečně zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 8. 2007, sp. zn. 6 T 5/2007, a přikázat věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Proti rozsudku Vrchního soudu podal obviněný T. Z. dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.. Namítá, že soud prvního stupně i odvolací soud nesprávně posoudily skutek pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., když obviněný neměl a nemohl mít v úmyslu získat takovým činem majetkový prospěch. Tvrdí, že jeho dluh vůči poškozenému M. byl již jen ve výši 80.000,- Kč a pro takovou částku by se nedopustil tak závažné trestné činnosti, neboť jeho příjem mu umožňoval dluh uhradit, ale po odstranění poškozeného by nemohl prokázat, že větší část dluhu byla již splacena. Poškozený na platby nevydával žádná potvrzení, ale o původní dlužné částce měl písemný doklad podepsaný obviněným. Dovolatel argumentuje, že pokud by měl spáchat trestný čin v úmyslu získat majetkový prospěch, muselo by mu být zřejmé, že dluh budou vůči němu vymáhat příbuzní poškozeného, kteří však nebudou mít přehled o již uhrazených platbách. Namítá dále, že soud nesprávně posoudil trestnou činnost, za niž byl odsouzen, jako dva samostatné trestné činy vraždy. Má za to, že správně by se mělo jednat o pokračující trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Na podporu svého tvrzení uvádí, že za situace, kdy byl nesprávně posouzen jeho úmysl získat majetkový prospěch, je zřejmé, že dílčí útoky (posouzené soudem jako dva samostatné trestné činy) musely být vedeny jednotným záměrem, pokud mělo být s možností příjezdu více osob s poškozeným počítáno. Dle dovolatele je zřejmé, že ani soud neuvěřil v plném rozsahu spoluobviněným, kteří tvrdili, že měl již před vraždou poškozeného M. tvrdit, že odstraní i případnou osobu, která by s poškozeným M. přijela. Namítá též nesprávné právní posouzení skutku, za který byl odsouzen, když soud měl obviněného uznat vinným trestným činem neoznámení, v případě vraždy poškozeného M. , a trestným činem nepřekažení, v případě vraždy poškozené D. Domnívá se, že s ohledem na důvody beztrestnosti, které odvolací soud shledal u spoluobviněných, však měl být zproštěn v celém rozsahu obžaloby. Dále míní, že pokud by soud jeho jednání hodnotil jako pomoc dle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu vraždy, měl být uznán vinným, avšak pouze pomocí k pokračujícímu trestnému činu vraždy dle §219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., kdy s ohledem na ostatní okolnosti mu měl být uložen nižší trest. S ohledem na uvedené okolnosti navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 8 To 114/2007, zrušil a přikázal, aby věc byla v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta.
K dovolání obviněných se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství a navrhla dovolání obviněného P. F. , J. S. a T. Z. odmítnout podle §265b písm. e) tr. ř.. Současně souhlasila s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání souhlasila i pro případ jiného rozhodnutí /§265r odst. 1 písm. c) tr. ř./. Ve svém vyjádření ve vztahu k posouzení jednání obviněného J. S. a T. Z. jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. uvedla, že majetkový motiv jejich jednání vyplynul nejen z výpovědi obviněného P. F. , a také z částečného doznání obviněného J. S. , ale i z výpovědí řady svědků, kteří prokazují, že oba obvinění byli dlužníky poškozeného J. M. , který neváhal užít případně i fyzické násilí za účelem vymožení svých údajných pohledávek, jejich úroků a uložených pokut. Pokud jde o právní kvalifikaci jednání obviněného P. F. jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. domnívá se, že byly splněny všechny podmínky pro uložení výjimečného trestu jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi, neboť byl trestán za nájemnou vraždu. Upozornila, že jeho přístup k hodnotě jakou je lidský život, je mimořádně přezíravý a svědčí o neexistenci morálních zábran. Dle státní zástupkyně byl obviněný ochoten bez většího rozmýšlení zabít jemu víceméně neznámého člověka za neurčitý příslib finanční odměny ve snaze pomoci kamarádovi. Vyslovila názor, že způsob spáchání činu svědčí o bezcitnosti při realizaci naplánovaného záměru. Připomíná, že obviněný jednal naprosto pragmaticky, bez zaváhání a neprojevil žádné emoce ani při páchání činu, při odstraňování těla ani dodatečně poté, kdy jeho čin vyšel najevo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýká podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř., prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě stanovené zákonem (§265e tr. ř.) a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jelikož tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení\". Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
K dovolání obviněného J. S. Nejvyšší soud konstatuje, že relevantně uplatnil dovolací důvod v té části dovolání, v níž zpochybnil právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Popírá totiž, že měl motiv k usmrcení poškozeného J. M. spočívající v získání majetkového prospěchu. Uvádí, že byl poškozeným, který po něm požadoval různé finanční obnosy, vydírán. Tvrdí, že si nikdy od něho nevypůjčil finanční prostředky a ani nebyl jeho dlužníkem z jiného důvodu. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání nutno tudíž zaujmout stanovisko k otázce, zda skutek obviněného vykazuje znaky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.
Trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v úmyslu získat majetkový prospěch. Dle ustálené judikatury znak „spáchá čin v úmyslu získat majetkový prospěch“ ve smyslu odst. 2 písm. h) §219 tr. zák. vyjadřuje všechny případy získání majetkového prospěchu jak případy, jejichž podstatou je násilné zmocnění se cizí věci bezprostředně při současném překonání odporu poškozeného, tak i případy záležející v jakémkoliv jiném způsobu obohacení pachatele v souvislosti s úmyslným usmrcením jiného – např. získání odměny za trestný čin, získání dědictví po usmrcené osobě apod. (Rt 27/92, rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 42/95 a další).
V projednávaném případě u obviněného S. však o takovou situaci nejde. Ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně se doslova uvádí, že poškozený požadoval pod pohrůžkou násilí či fyzickým násilím po obviněných S. a Z. vysoké úroky za půjčené peníze a pokuty v případě nedodržení určených splátek. Ve vztahu k této okolnosti je hned na úvod odůvodnění tohoto rozsudku soudem konstatováno, že poškozený vydíral obžalované T. Z. a zejména J. S. , kterým půjčil určité finanční částky a poté od nich případně fyzickým násilím vyžadoval vysoké úroky… Rozsudek dále konstatuje, že trestné činnosti se obžalovaní S. a Z. dopustili proto, že byli vydírání poškozeným. V další části odůvodnění soud nároky poškozeného označuje jako „údajné pohledávky“ (str. 31 rozsudku). Koneckonců i rozsudek soudu druhého stupně konstatuje, že poškozený byl vyděrač (str. 10 rozsudku). Souhrnně lze tedy říct, že podle závěrů obou soudů byl obviněný S. poškozeným vydíráním nucen k placení „údajných pohledávek“ a neúměrných až „lichvářských“ úroků za ně. Pokud však motivem činu bylo vydírání (viz str. 14 rozsudku soudu prvního stupně), jehož obsahem bylo nucení k plnění údajného závazku, nelze dospět k závěru, že čin byl spáchán v úmyslu získat majetkový prospěch. Protože pokud poškozený neměl právní nárok na plnění, které od obviněného vyžadoval (dokonce jednáním, které podle soudu mělo charakter vydírání) není okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, tj. že čin byl spáchán v úmyslu získat majetkový prospěch, naplněna. Obviněný by vraždou žádný majetkový prospěch nezískal a toho si musel být vědom. Motivem nemohla být snaha zbavit se dluhů, ale zbavit se vyděrače. Opačný výklad by bezdůvodně a v rozporu se smyslem zákona poskytoval zvýšenou ochranu vyděračům.
Z tohoto důvodu z podnětu dovolání obviněného S. Nejvyšší soud rozhodl o zrušení části rozsudků odvolacího i nalézacího soudu týkajících se u obviněného J. S. výroku o vině pod bodem 1), v důsledku čehož zároveň rozhodl o zrušení výroku o trestu, jakož i výroku o náhradě škody a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Ke zrušení rozsudku nalézacího soudu a vrácení věci témuž k novému projednání a rozhodnutí vedla Nejvyšší soud možná potřeba dalšího dokazování k obsahu subjektivní stránky – motivu jednání obviněného S. popsaného v bodu 1) výroku nalézacího soudu, jelikož těžiště důkazního řízení spočívá právě v řízení před soudem prvního stupně. Ta by mohla vyplynout např. z obsahu doplnění dovolání, které Nejvyššímu soudu zaslal obhájce obviněného S. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo v předmětné věci rozhodnuto v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného T. Z. Nejvyšší soud konstatuje, že relevantně uplatnil dovolací důvod v té části svého dovolání, ve které zpochybnil právní kvalifikaci jeho jednání popsaného pod bodem 1) výroku o vině nalézacího soudu jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. z důvodu tvrzené absence úmyslu získat předmětným jednáním majetkový prospěch. Rovněž námitka nesprávného posouzení trestné činnosti za niž byl odsouzen, jako dvou samostatných trestných činů vraždy, i když se podle jeho názoru správně mělo jednat o jeden pokračující trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., naplňuje dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Formálně tento dovolací důvod naplňuje i námitka, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin neoznámení trestného činu (v případě vraždy poškozeného M. ) a trestný čin nepřekažení trestného činu (v případě vraždy poškozené D. ) a z důvodů analogických jako jeho spoluobvinění měl být obžaloby zproštěn. Tato námitka však nenaplňuje materiálně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jedná se vlastně o skrytou námitku skutkovou, protože ve své podstatě předpokládá úplně odlišný skutkový stav, než byl soudem prvního stupně a odvolacím soudem zjištěn. Proto se s ní v dalším již Nejvyšší soud nezabýval. Dále obviněný ve svém dovolání naznačuje, že jeho jednání mělo být posouzeno eventuelně jako pomoc k pokračujícímu trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. K této námitce však nepředložil Nejvyššímu soudu žádnou právní argumentaci.
K jednotlivým námitkám obviněného Nejvyšší soud uvádí. K aplikaci pojmu pokračujícího trestného činu u trestného činu vraždy se Nejvyšší soud vyjádřil např. v usnesení ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 11 Tdo 335/2004. Pokračující trestný čin charakterizoval tím, že jeho pojmovým znakem je více útoků spojených společným záměrem, čili musí u něj být dána též objektivní a subjektivní souvislost. Pokud se tedy nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí hodnocení trestné činnosti obviněného Z. jako dvou samostatných skutků – trestných činů vražd – opírá o rozdílné motivy jednání, argumentuje i rozdílným místem spáchání skutků a konečně i několikahodinovým časovým odstupem, přesvědčivě tím manifestuje absenci objektivní a subjektivní souvislosti obou skutků. Jen na margo je vhodné v této souvislosti konstatovat, že i případné posouzení jednání obviněného Z. jako jednoho pokračujícího trestného činu by v konečném důsledku zásadně neovlivnilo postavení obviněného a nemělo relevantní vliv na druh a výši trestu.
K námitce obviněného Z. , že jeho jednání mělo být posouzeno jako pomoc podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu vraždy, Nejvyšší soud připomíná, že podle skutkových zjištění nalézacího soudu tento obviněný „sehrál rozhodující roli při plánování a organizaci likvidace poškozeného M. , ale i poškozené I. D. jako svědka… je bezpečně usvědčován výpověďmi řady svědků – M. K. , M. T. , V. V. i M. V. , že právě on zajistil střelnou zbraň, kterou byli oba poškození zastřeleni“ (str. 31 rozsudku soudu prvního stupně). Hodnotily-li nalézací i odvolací soud jednání obviněného Z. jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., oba plně respektovaly podmínky naplnění tohoto institutu dle zákona, jakož i dle ustálené soudní judikatury (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 1 To 15/85, podle kterého jako spolupachatelství k trestnému činu vraždy podle §219 tr. zák. lze posoudit jednání pachatele, který podle předem stanoveného plánu, v němž se počítalo s oloupením a usmrcením poškozeného, po dohodě s ostatními společníky pod smyšlenou záminkou vylákal poškozeného z hotelu do osobního automobilu, i když se vlastního loupežného útoku a následného usmrcení poškozeného neúčastnil. Lze poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu 8 Tdo 102/2004, podle něhož „vědomým, společným cílem vedeným spolupůsobením ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. je i pouhá přítomnost osoby na místě a v době konání trestného jednání jiné osoby je-li přítomnost této osoby objektivně i subjektivně složkou děje, který směřuje k cíli relevantnímu z pohledu trestního práva“).
Pokud by spoluobviněný Z. uplatnil pouze tyto dovolací důvody, bylo by v souladu se zákonem jeho dovolání odmítnuto. Avšak podobně jako spoluobviněný S. zpochybnil i právní kvalifikaci svého jednání vůči poškozenému M. jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. s tím, že toto jednání nebylo spácháno v úmyslu získat majetkový prospěch, jinými slovy nebylo spácháno za okolností, které by naplňovaly kvalifikovanou skutkovou podstatu.
Skutková zjištění soudu prvního a druhého stupně k této otázce jsou rekapitulována v části tohoto rozhodnutí, která je věnována dovolání obviněného S. I když v případě obviněného Z. můžou být jisté odchylky od skutkového stavu tak jak byl zjištěn ve vztahu k obviněnému S. , na podstatu věci to nemá zásadní vliv. I v jeho případě podle skutkových zjištění obou soudů byl poškozeným M. vydírán. Z těchto důvodů z podnětu dovolání obviněného Z. Nejvyšší soud tak jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení napadená rozhodnutí ve vymezeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo v předmětné věci rozhodnuto v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného P. F. Nejvyšší soud konstatuje, že právně relevantně uplatnil námitku právní kvalifikace jeho jednání jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. Podle §41 odst. 1 tr. zák. pachatel, který znovu spáchal závažný úmyslný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, se považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Jak uvedl Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 5 To 49/2003, jak vyplývá z citované zákonné definice, za zvlášť nebezpečného recidivistu může být obviněný uznán toliko za splnění dvou druhů podmínek, a to formálních a materiálních. Podstatou materiálních podmínek je zjištění, zda okolnost, že obviněný spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin opětovně, pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Výslovně potom zákon v této souvislosti poukazuje na potřebu posouzení délky doby, která uplynula od posledního odsouzení do spáchání aktuálně posuzovaného zvlášť závažného úmyslného trestného činu. Takovou délkou je přitom nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo odpykání trestu, neboť v průběhu jeho výkonu má obviněný možnost páchání další trestné činnosti ztíženou.
Z rozsudku soudu prvního stupně se podává, že vraždy se obviněný dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 2 T 176/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 7. 2003, sp. zn. 10 To 295/2003, odsouzen mimo jiné pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, který po započtení vazby od 8. 6. 2002 do 22. 7. 2003 vykonával do 8. 12. 2005. U obviněného tedy byla naplněna nejen formální stránka zvlášť nebezpečné recidivy, ale i materiální podmínka této kvalifikace. Obviněný se trestného činu vraždy dopustil cca sedm měsíců od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, z čehož je zřejmé, že na něho trest nijak výchovně nezapůsobil.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání obviněného P. F. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. srpna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman