ECLI:CZ:NS:2008:11.TDO.445.2008.1
sp. zn. 11 Tdo 445/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. července 2008 dovolání podané obviněným P. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 6 To 117/2007, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 2 T 140/2001, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 6 To 117/2007, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. 2 T 140/2001.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Zlíně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. 2 T 140/2001, byl obviněný P. H. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., za který, a za trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002 ve stadiu pokusu podle §8 odst. l tr. zák. a poškozování věřitele podle §256 odst. l písm. a), odst. 3 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. l tr. zák., byl podle §255 odst. 2 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002 a §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen a podle §59 odst. 1 tr. zák. stanovena zkušební doba v délce trvání tří let.
Podle §53 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. byl dále obviněnému uložen souhrnný peněžitý trest ve výši 60 000 Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce trvání čtyř měsíců.
Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 11. 2002, sp. zn. 2 T 60/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 14 To 57/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. l tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost nahradit poškozeným Ing. Z. P., J. P. a J. P., škodu ve výši 61 580 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. se poškození Ing. Z. P., J. P. a J. P. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkazují na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu ve Zlíně se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že v L., v průběhu měsíce dubna 1997 jako jednatel firmy E., s. r. o., která měla v pronájmu hotel V., vydal po ukončení nájemního vztahu svým zaměstnancům příkaz k vyklizení a demontáži vybavení hotelu, které bylo následně odvezeno či rozprodáno různým zájemcům, přičemž kromě věcí v majetku jeho firmy byly odvezeny a rozprodány i další věci uvedené ve znaleckém posudku znalce Ing. J. Z. ze dne 23. 7. 2001 v celkové hodnotě nejméně 61 580 Kč ke škodě spolumajitelů hotelu Ing. Z. P., J. P. a J. P.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu ve Zlíně podal obviněný odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací, usnesením ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 6 To 117/2007, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl. Toto usnesení odvolacího soudu bylo doručeno mimo jiné obviněnému dne 21. 11. 2007, jeho obhájci dne 12. 11. 2007 a Okresnímu státnímu zastupitelství ve Zlíně dne 9. 11. 2007.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný, prostřednictvím svého obhájce JUDr. M. V. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu ve Zlíně dne 15. 1. 2008.
Obviněný svým dovoláním napadl zamítavý výrok citovaného usnesení odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že jednání, pro které byl obžalován, nelze považovat za trestný čin. Tuto námitku obviněný konkretizoval když uvedl, že svému podřízenému, panu T., dal pokyn, aby rozprodal věci z hotelu V., které společnost E., s. r. o. sama do hotelu pořídila a ty, které obviněný sám v roce 1992 odkoupil od Státních léčebných lázní L. K prodeji jiných věci obviněný pokyn nedal a proto závěr soudů, že tomu tak bylo, nemá oporu v provedeném dokazování.
V další části svého dovolání obviněný uvedl, že i pokud soudy nesprávně dovodily, že dal pokyn k rozprodání záchodových mís a umyvadel, přesto nelze v jeho jednání spatřovat úmysl tyto věci odcizit. K tomu dodal, že sanitární zařízení do hotelu V. nakoupila společnost E., s. r. o. nebo on sám. Pokud by měly být tyto věci prodávány, šlo by o nakládání s vlastní věcí.
Obviněný dále vyjádřil nesouhlas s právním názorem, že se sanitární zařízení stává okamžikem montáže součástí věci hlavní. Sanitární zařízení, které se původně v hotelu nacházelo, bylo nevyhovující, a proto bylo na náklady společnosti E., s. r. o. odmontováno, uloženo ve sklepních prostorách hotelu a nahrazeno novým. S ohledem na skutečnost, že se majitelé hotelu nepodíleli na nákupu nového sanitárního zařízení, resp. neakceptovali požadovanou slevu z nájmu, považoval obviněný toto zařízení za obchodní majetek společnosti E., s. r. o. Odmontováním sanitárního zařízení se proto obviněný nemohl dopustit trestného činu krádeže, neboť nakládal s majetkem zmíněné společnosti.
V další části svého dovolání obviněný uvedl, že však i kdyby okamžikem montáže sanitárního zařízení pozbyl k němu vlastnické právo, nemohl jednat v úmyslu, když v úvahu by přicházela nejvýše nedbalost. Navíc původní vybavení zůstalo v hotelu.
Závěrem svého dovolání obviněný odcitoval část odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 3 To 644/2000. Konstatoval, že v rozporu s pokynem citovaného soudu ve věci nebyl prokázán úmysl a nebyla ani zodpovězena otázka, zda sanitární zařízení bylo z pohledu obviněného cizí věcí.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, a sám obviněného zprostil obžaloby.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedla, že za relevantní právní námitku lze považovat námitku obviněného, že neměl úmysl odcizit sanitární zařízení.
Tuto námitku navíc státní zástupkyně označila za důvodnou. Výrok o vině obsahuje pouze skutečnost, že obviněný naložil s pronajatým hotelovým vybavením, které bylo odlišné od majetku jeho společnosti. Neobsahuje však další skutkové okolnosti jeho jednání, které vyplynuly z provedeného dokazování, a které hovoří pro přesvědčení obviněného, že nakládal s vlastními věcmi.
V další části svého vyjádření státní zástupkyně uvedla, že se soudy podrobně nezabývaly právním významem všech okolností případu, zejména jejím občanskoprávním aspektem. Konstatovala dále, že jak zdravotní keramika, tak obložení stěn, se nemohly stát předmětem vlastnického práva obviněného, čehož si byl obviněný nepochybně vědom. Na druhou stranu však v případě obviněného šlo nepochybně o investici do cizího majetku. Proto obviněný mohl tento majetek eventuálně vnímat jako majetek, který sice náleží někomu jinému, avšak za který se mu nedostalo odpovídající protihodnoty. Jednání obviněného by proto mohlo postrádat materiální znak.
Státní zástupkyně dále uvedla, že vzhledem k popsaným skutkovým okolnostem lze konstatovat, že jednání obviněného ve svém důsledku směřovalo k poškození cizí věci ve smyslu §257 tr. zák. Při zohlednění výše škody stanovené znalcem Ing. Z. přichází v úvahu posouzení jednání obviněného podle §257 odst. 1 tr. zák. Tento závěr je však možný při splnění předpokladu, že škodlivý následek je v příčinné souvislosti s dovolatelovým jednáním.
Vzhledem k uvedenému navrhla státní zástupkyně závěrem svého vyjádření, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu a věc přikázal nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. S ohledem na znění ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. navrhla dále státní zástupkyně, aby Nejvyšší soud České republiky učinil citované rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno
i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Jak již bylo podrobně řečeno výše, založil obviněný svoji dovolací argumentaci nejprve na tvrzení, že nedal svým zaměstnancům pokyn k rozprodání jiných věcí, než které byly uvedeny na seznamu, jenž jim předal, a že tedy není odpovědný za odmontování a prodej věcí popsaných v tzv. skutkové větě, resp. za devastaci hotelu V. v L.
Byť jde svoji povahou o námitku týkající se skutkových závěrů, které obecně nemohou být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení, Nejvyšší soud zjistil, že obviněným v této námitce uváděný popis skutku není vlastně odlišný od popisu skutku uvedeného nalézacím soudem v takzvané skutkové větě. Námitka obviněného, že skutek, pro který byl obžalován není trestným činem, tedy nespočívá na tvrzeném jiném průběhu skutku, než byl ten, který uváděl nalézací soud ve výroku svého rozsudku, takže se jí Nejvyšší soud zabýval jako námitkou právní. Přesněji řečeno popis skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně soudu je tak formulován, že z něj není vůbec zřejmé, zda obviněný dal výslovný pokyn pouze k vyklizení a demontáži vybavení hotelu nebo zda jeho pokyn zahrnoval i odvezení věcí uvedených ve znaleckém posudku znalce Ing. J. Z. Ze znění tzv. skutkové věty lze jednoznačně dovodit pouze první variantu. Za této situace formulace skutkové věty nevylučuje takový průběh popisované události, že zaměstnanci společnosti E., s. r. o., mohli jednat bez výslovného pokynu obviněného, resp. z vlastní vůle či v omylu, a není tedy možno bez pochybností dovodit příčinnou souvislost mezi jednáním (pokynem) obviněného a škodlivým následkem záležejícím ve způsobení škody. Tato skutečnost je významná nejen z pohledu naplnění objektivní stránky přisouzeného trestného činu, ale je významná rovněž pro posouzení existence a formy zavinění obviněného.
Ohledně první námitky obviněného je tedy možno uzavřít, že za situace, kdy z tzv. skutkové věty nelze zjistit okolnosti týkající se příčinné souvislosti, nelze učinit ani jednoznačný právní závěr, že skutkové okolnosti vyjádřené v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu odpovídají všem znakům skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. Pokud nalézací soud tyto skutkové závěry uvedeným způsobem právně posoudil, jde o nesoulad mezi skutkovými závěry a jejich právním posouzením, jak má na mysli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolání obviněného je v této části důvodné.
Obviněný ve svém dovolání dále brojí proti právnímu posouzení svého jednání jako trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. s odkazem na absenci úmyslu a rovněž s odkazem na tvrzení, že předměty, které byly na jeho pokyn odvezeny z hotelu V. v L., byly jeho majetkem (resp. majetkem společnosti E., s. r. o.). Jinými slovy tedy obviněný uvádí, že nešlo o cizí věci. V další části svého dovolání obviněný uvádí, že i kdyby uvedené věci byly ve vztahu ke společnosti E., s. r. o., věcmi cizími, oprávněně se domníval, že jde o věci náležející jmenované společnosti, neboť je na svoje náklady nakoupil.
I v případě těchto námitek lze konstatovat, že tzv. skutková věta rozsudku nalézacího soudu neobsahuje žádné okolnosti, které by se týkaly vnitřního psychického vztahu obviněného k jeho jednání. Tyto okolnosti přitom nejsou patrné ani z popisu jednání obviněného. Nalézací soud totiž v uvedené části výroku o vině pouze vyjádřil skutkový závěr, že obviněný dal zaměstnancům společnosti E., s. r. o., jíž byl jednatelem, příkaz k vyklizení a demontáži vybavení hotelu V. v L., přičemž zaměstnanci společnosti E., s. r. o., odvezli a prodali kromě věcí patřících do majetku jejich společnosti rovněž věci popsané ve znaleckém posudku znalce Ing. J. Z. Jiné okolnosti tzv. skutková věta rozsudku nalézacího soudu neobsahuje. Znalecký posudek Ing. J. Z. založený na č. l. 301 – 314 obsahuje jednak přehled provozního zařízení kuchyně (bod 1.1 znaleckého posudku), přehled zdravotní techniky (bod 1.2 znaleckého posudku) a dále přehled stolařských výrobků – obložení recepce (bod 1.3 znaleckého posudku). Z tzv. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu tedy není vůbec zřejmé, zda obviněný jednal tam popsaným způsobem cíleně, co bylo jeho cílem, popř. zda ve skutečnosti nejednal v omylu týkajícím se otázky, kdo je vlastníkem věcí, k jejichž odvezení dal příkaz.
Pokud za této situace nalézací soud posoudil skutkové okolnosti vyjádřené v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu právně jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., pak i z tohoto pohledu jde o nesoulad mezi skutkovými závěry a jejich právním posouzením, jak má na mysli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného je proto i v této části důvodné.
S obviněným lze rovněž souhlasit v tom smyslu, že se soudy v dovolání předcházejícím řízení jednoznačně nevypořádaly s právní otázkou, komu svědčí vlastnické právo ke shora uvedeným předmětům, ač otázka vlastnictví sanitárního vybavení byla nastolena již v řízení před nalézacím soudem (srov. reprodukci výpovědi svědka T. na str. 9 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Tato otázka je přitom podstatná zejména pro závěr o naplnění objektivní stránky trestného činu krádeže podle §247 tr. zák.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání obviněného P. H. je v uvedeném směru opodstatněné, zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozhodnutí soudu nalézacího. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud rovněž další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud ve Zlíně se bude věcí znovu zabývat, přičemž se zaměří na otázku, co bylo obsahem pokynu obviněného a dále se zejména zaměří na otázku jeho vnitřního psychického vztahu k podstatným složkám trestné činnosti. Nalézací soud v tomto směru podle potřeby doplní učiněná skutková zjištění, popř. již zjištěné okolnosti odpovídajícím způsobem vyjádří v tzv. skutkové větě výroku o vině. Je třeba připomenout, že takový postup není v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.), neboť jde pouze o doplnění či vyjádření rozhodných skutkových okolností bez toho, aby se měnil rozsah či závažnost trestné činnosti, kterou byl obviněný uznán vinným. Kromě toho se nalézací soud bude zabývat otázkou, komu svědčí vlastnické právo k předmětům, na které odkazuje tzv. skutková věta výroku o vině. Tato právní otázka je totiž rovněž podstatná pro hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že právní otázky, tj. i otázka komu svědčí vlastnické právo k předmětným věcem, nemohou být předmětem dokazování či znaleckého zkoumání, neboť se ohledně nich uplatňuje zásada iura novit curia (právo zná soud). Významné z hlediska subjektivní stránky činu obviněného také je, že případný právní omyl v této otázce, by bylo nutno posuzovat podle zásad o omylu skutkovém, neboť jeho podstatou by byl omyl o normách mimotrestních. Teprve poté přistoupí Okresní soud ve Zlíně k opětovnému posouzení skutku po právní stránce a případně uloží odpovídající trest.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je Okresní soud ve Zlíně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí, je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil, a je také povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.).
Protože vady zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného P. H. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. července 2008
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch