ECLI:CZ:NS:2008:11.TDO.612.2008.1
sp. zn. 11 Tdo 612/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. července 2008 dovolání podané obviněným D. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. 61 To 421/2007, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 176/2006, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 4 T 176/2006, byl obviněný D. P. uznán vinný trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., za které byl podle §247 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti společně s R. R. tím, že společně v přesně nezjištěné době od 18:15 hod. dne 13. 1. 2006 do 8:20 hod. dne 16. 1. 2006 v P., ulice N. M. po vybourání zdi světlíku domu vnikli do prostor společnosti F. r. s., s. r. o. a odcizili 6 kusů počítačových sestav různých značek, 1 ks notebooku zn. Fujitsu Siemens, 2 ks mobilních telefonů zn. Nokia 3310 a Nokia 3510i, 1 kus fotoaparátu Nikon Coolpix 5000 s příslušenstvím, 2 ks monitoru zn. Benq, 4 ks hardwarových klíčů, 2 paměťové karty k fotoaparátu, 1 napáječ k fotoaparátu, 1 brašnu k fotoaparátu, příruční pokladu a finanční hotovost ve výši 18 000 Kč, čímž způsobili poškozené společnosti F. r. s., s. r. o. se sídlem v P., N. M. škodu v celkové výši 561 634 Kč a poškozením zařízení škodu ve výši 12 675 Kč.
Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podal obviněný a společně stíhaný R. R. odvolání, na jejichž podkladě rozhodl Městský soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. 61 To 421/2007 tak, že obě podaná odvolání podle §256 tr. ř. zamítl. Toto rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno mimo jiné obviněnému D. P. dne 31. 10. 2007, jeho obhájci dne 15. 10. 2007, obviněnému R. R. dne 28. 2. 2008, jeho obhájci dne 15. 10. 2007 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 10 dne 11. 10. 2007.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. M. dovolání, které bylo doručeno Obvodnímu soudu pro Prahu 10 dne 27. 11. 2007.
Obviněný svým dovoláním napadl zamítavý výrok citovaného usnesení odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a dále namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, ačkoliv byl v předchozím řízení dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž odkázal na §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Naplnění citovaných dovolacích důvodů spatřuje obviněný předně v tom, že v předchozím řízení nebylo prokázáno, že by se dopustil skutku, který je mu kladen za vinu. Dále uvedl, že nebyla dodržena zásada in dubio pro reo.
Obviněný rovněž zpochybnil závěr odvolacího soudu, že odvolání předcházející řízení netrpělo žádnými podstatnými vadami a konstatoval, že skutek, kterým byl uznán vinným, nevykazuje zákonné znaky trestného činu podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. Tento svůj závěr obviněný odůvodnil když uvedl, že byl odsouzen toliko na podkladě dvou nepřímých důkazů, což je podle jeho mínění nepřípustné. Pokud jde nejprve o učiněný záznam telekomunikačního provozu, uvedl obviněný, že soudy vycházely toliko z intenzity vzájemného telefonického spojení obou obviněných v inkriminované době, avšak nebyla pořízena jediná daktyloskopická či jiná stopa z místa činu, která by prokazovala přítomnost obviněného na místě činu. K tomu dodal, že uskutečněný telekomunikační provoz nemůže s jistotou prokázat, kdo měl předmětné telefony u sebe. Lze pouze předpokládat, že to byl jejich majitel.
V další části svého dovolání obviněný uvedl, že se soudy nezabývaly zjištěním přesné polohy mobilních telefonů, přičemž však neexistuje žádná přesná metoda, která by takové přesné určení umožnila. K tomu obviněný dodal, že se v rozhodné době nacházel v prostorách bowling baru v přízemí domu nacházejícího se na R. ulici, který bezprostředně sousedí s provozovnou společnosti F.
Obviněný dále uvedl, že se odvolací soud nezabýval částí jeho námitek týkajících se nepřezkoumatelnosti odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Podle jeho mínění byla rovněž porušena zásada bezprostřednosti, když nalézací soud založil své rozhodnutí na porovnání údajů z výpisů IMEI jednotlivých telefonních přístrojů a časových údajů obsažených ve výpovědích obviněných, přičemž však tyto údaje ze spisu při zběžném prostudování nevyplývají. K tomu dodal, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že s mobilními telefony disponovali oba obvinění, když podle jeho mínění tak činil pouze spoluobviněný R.
Obviněný ve svém dovolání rovněž uvedl, že se odvolací soud vůbec nezabýval bodem 3 jeho odvolání, ve kterém obviněný namítl, že nebylo objasněno, jak a kdo vyboural díru ve zdi ze světlíku, kam se poděl vybouraný materiál a jaké stopy usvědčují obviněného. Soudy rovněž nevyřešily otázku, jakým dílem se oba spoluobvinění podíleli na spáchaném trestném činu. Soudy podle jeho mínění zcela opominuly možnost posouzení jejich jednání jako účastenství podle §10 tr. zák. Není totiž vyloučeno, že byl trestný čin spáchán i jen jednou osobou. Obviněný dále soudům vytkl, že v odůvodnění svých rozhodnutí používají zkratku „IMEI“ bez toho, aby vysvětlily, co tato zkratka znamená.
Závěrem svého dovolání obviněný shrnul, že důkazy získané podle §88a tr. ř. mohou sloužit toliko jako důkazy podpůrné pouze v případě, pokud existují jiné důkazy. Vzhledem k tomu, že takové další důkazy v daném případě neexistují, měl být podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby. Pokud tak soudy neučinily, porušily ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem navrhl obviněný D. P., aby Nejvyšší soud České republiky zrušil jím napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i všechna rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedla, že obviněný nenamítl nic v tom smyslu, že by skutková zjištění neodpovídala zákonným znakům trestných činů, jimiž byl uznán vinný. Tedy nevytkl žádnou námitku právní povahy. Naopak své dovolání založil toliko na polemice s tím, jak byly hodnoceny ve věci pořízené důkazy.
S ohledem na skutečnost, že v posuzovaném případě obviněným uvedené námitky nenaplňují jím zvolené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., navrhla státní zástupkyně závěrem svého vyjádření, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod nejprve skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněný totiž založil svoji dovolací argumentaci předně na tvrzení, že v předchozím řízení nebylo prokázáno, že by se dopustil skutku, který je mu kladen za vinu. V další části svého mimořádného opravného prostředku sice namítl, že skutek nevykazuje zákonné znaky trestného činu podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., což lze označit za námitku hmotně právního charakteru, nicméně tuto námitku odůvodnil výlučně tvrzeními skutkové povahy. Uvedl totiž, že byl odsouzen toliko na podkladě dvou nepřímých důkazů, což je podle jeho mínění nepřípustné, že soudy vycházely pouze z intenzity vzájemného telefonického spojení obou obviněných v inkriminované době, avšak nebyla pořízena jediná daktyloskopická či jiná stopa z místa činu, která by prokazovala přítomnost obviněného na místě činu, a že uskutečněný telekomunikační provoz nemůže s jistotou prokázat, kdo měl telefony u sebe.
Podobně je tomu i v případě námitek, že se soudy nezabývaly zjištěním přesné polohy mobilních telefonů, že se obviněný v rozhodné době nacházel v prostorách bowling baru v přízemí domu nacházejícího se na R. ulici, který bezprostředně sousedí s provozovnou společnosti F.
Lze tedy konstatovat, že obviněný v těchto částech svého dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. fakticky brojí proti rozsahu dokazování, hodnocení v řízení provedených důkazů a z dokazování vyplývajících závěrů soudů ohledně okolností významných pro posouzení naplnění znaků trestného činu. Tyto závěry jsou však závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje–li přitom obviněný v některé části svého dovolání nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení výlučně od jím deklarovaného jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak jeho dovolání v této části nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod.
Stejný závěr je nutno učinit i ohledně námitky, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Citovaná zásada trestního práva vyplývající ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.) totiž znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že se citovaná zásada vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ohledně právních otázek se totiž uplatňuje zásada iura novit curia (právo zná soud), která vyjadřuje zejména to, že právní otázky nemohou být předmětem dokazování, resp. znaleckého zkoumání.
Pokud jde o další námitky obviněného, že nalézací soud založil své rozhodnutí na porovnání údajů z výpisů IMEI jednotlivých telefonních přístrojů a časových údajů obsažených ve výpovědích obviněných, které však ze spisu při zběžném prostudování nevyplývají, a porušil tak zásadu bezprostřednosti, a dále vyjádřil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že s mobilními telefony disponovali oba obvinění, když podle jeho mínění tak činil pouze spoluobviněný R., pak je možno říci, že obviněný jednak vychází z jiných skutkových závěrů, než z jakých vycházely soudy v předchozím řízení, a dále brojí proti způsobu provádění dokazování, když uvádí, že v jeho rámci došlo k porušení zásady bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.). Rovněž v tomto případě jde o námitky, které fakticky stojí mimo kterýkoliv zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř.
Stejný závěr je třeba učinit ohledně námitky, že v trestním řízení nebylo objasněno, jak a kdo vyboural díru ve zdi ze světlíku, kam se poděl vybouraný materiál a jaké stopy usvědčují obviněného. I tato námitka je námitkou skutkového charakteru, kterou nelze v rámci dovolacího řízení účinně uvádět.
Pokud jde o námitku týkající se podílu obou obviněných na spáchané trestné činnosti, resp. posouzení jejich jednání jako účastenství ve smyslu §10 tr. zák., je možné předně říci, že soudy v předchozím řízení dospěly ke skutkovému závěru, že jednání popsaného v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu se dopustili oba obvinění společně. Jak již bylo opakovaně řečeno výše, nelze tento (skutkový) závěr v rámci dovolací řízení přezkoumávat či měnit. K námitce dovolatele lze pouze přezkoumat hmotně právní posouzení zjištěných skutkových okolností případu. Z tohoto pohledu je možno konstatovat, že soudy v předchozím řízení nepochybily, když jednání obou obviněných, tak jak je popsané v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, posoudily jako spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., neboť zjištěné skutkové okolnosti tomuto právnímu posouzení odpovídají. Vzhledem k uvedenému posoudil Nejvyšší soud posledně uvedenou námitku obviněného jako zjevně neopodstatněnou.
Namítl–li konečně obviněný, že soudy v odůvodnění svých rozhodnutí používají zkratku „IMEI“ bez toho, aby vysvětlily, co toto spojení znamená, pak je možno říci, že ani tato námitka nemá povahu námitky hmotně právního charakteru ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak neodpovídá ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu. Obviněný jejím prostřednictvím brojí zejména proti obsahu odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, a tedy proti aplikaci procesního ustanovení (§125 odst. 1 tr. ř.), resp. též proti obsahu odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který je upraven v ustanovení §134 odst. 2 tr. ř.
Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud za potřebné konstatovat, že s obviněným nelze souhlasit ani z věcného hlediska. Je sice pravdou, že soudy v předchozím řízení zkratku „IMEI“ použily, aniž by výslovně uvedly její význam, tj. že jde o unikátní identifikační číslo každého mobilního telefonu (International Mobile Equipment Identity), avšak podle mínění Nejvyššího soudu je tento význam z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu dostatečně patrný, a to nejen s ohledem na to, v jakém kontextu byla uvedená zkratka použita, ale zejména s ohledem na obsah výpovědi svědka H., z které vyplývá struktura a účel IMEI (srov. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 3).
Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod dále i skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Uvedený dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněný ve svém dovolání výslovně odkázal na druhou alternativu citovaného zákonného ustanovení, tedy že došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, ač v řízení jemu předcházejícímu byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Za situace, kdy Nejvyšší soud, jak bylo naznačeno výše, neshledal, že by byl v posuzovaném případě dán obviněným zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno konstatovat, že není dán ani dovolací důvod podle druhé alternativy §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
S ohledem na skutečnost, že obviněný D. P. jiné než popsané námitky ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného D. P. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. července 2008
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch