ECLI:CZ:NS:2008:11.TDO.698.2008.1
sp. zn. 11 Tdo 698/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 7. srpna 2008 dovolání podané obviněným J. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. 9 To 509/2007, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 106/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 1 T 106/2007, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. /bod 1)/ a trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. /bod 2)/, za které byl podle §215a odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §72 odst. 2 písm. b) tr. zák. bylo dále obviněnému uloženo ochranné léčení protitoxikomanické ústavní formou.
Podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 8 se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že
1) od přesně nezjištěné doby, minimálně však od počátku roku 2007, kdy žil ve společné domácnosti s poškozenou R. R. , do jeho zadržení dne 3. 6. 2007, ponejprv v P. , ul. L. , následně v P. , U D. d. , kam se přestěhovali, opakovaně fyzicky i verbálně napadal poškozenou R. R. , přičemž v důsledku takto způsobených zranění musela být poškozená R. opakovaně ošetřena ve FN B. , naposledy dne 3. 6. 2007, kdy ji obviněný bil pěstí do obličeje, do rukou a nohou, poté ji uchopil za kotníky a stáhl ji na zem, kde ji opět bil údery do celého těla, přičemž ji kopl nohou, v důsledku tohoto jednání poškozená R. R. z bytu utekla společně se svou dcerou, nezl. J. R. , na místo byla přivolána hlídka Policie Č. r. , která obviněného z bytu vykázala, přičemž tímto jednáním obviněný způsobil poškozené zhmoždění hlavy, podlitiny ve tváři, v oblasti pravého ramena a pravého stehna, pohmoždění pravé části hrudníku, která si vyžádalo lékařské ošetření ve FN B. ,
v přesně nezjištěné době, nejméně od počátku dubna 2007 do 22. 4. 2007, o víkendech, v P. , U D. d. , kdy byl nezletilý M. R. , na návštěvě u své matky R. R. , se nejméně ve třech případech úmyslně obnažoval před nezletilým M. R. , v jednom případě si před ním zaváděl do penisu tyčinku z umělé hmoty od lízátka, v dalším případě si před nezletilým dával do konečníku hmoždinku, v dalším případě před nezletilým vytáhl z trenýrek penis a pokládal na něj ruku z figurky S. , v jednom případě nezletilého vyzval, aby mu provedl orální sex, v dalším případě před nezletilým znázorňoval sexuální polohu a pohyby při souložení.
Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, na jehož podkladě rozhodl Městský soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. 9 To 509/2007 tak, že toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl. Citované usnesení odvolacího soudu bylo doručeno mimo jiné obviněnému dne 8. 2. 2008, jeho obhájci téhož dne a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 8 dne 7. 2. 2008.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. K. prostřednictvím svého obhájce Mgr. K. H. dovolání, které bylo doručeno Obvodnímu soudu pro Prahu 8 dne 26. 3. 2008. Obviněný svým dovoláním napadl zamítavý výrok citovaného usnesení odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění citovaného dovolacího důvodu spatřuje obviněný předně v tom, že byl uznán vinným trestným činem podle §215a tr. zák., aniž k tomu byly splněny formální podmínky. Ke konfrontacím s poškozenou totiž docházelo maximálně od března 2007 a nebyl tedy naplněn znak páchání činu „po delší dobu“ a ani materiální podmínka §88 odst. 1 tr. zák. Tou se podle mínění obviněného soudy vůbec nezabývaly.
Obviněný dále uvedl, že se soudy nedostatečně vypořádaly s jeho obhajobou, resp. svoje úvahy nedostatečně vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí.
V další části svého dovolání obviněný uvedl, že chybí provedení rozhodujícího důkazu, a to výpovědi poškozené R. R. Bez této výpovědi nelze zjistit subjektivní vnímání jednání pachatele poškozeným, a nelze proto učinit závěr o existenci týrání. V předchozím řízení byly zjištěny maximálně tři excesy, které však s ohledem na skutečnost, že k nim došlo v rozmezí pouhých dvou měsíců, nevykazují znaky dlouhodobosti. K tomu obviněný dodal, že nebylo prokázáno, že by se skutek, který byl kvalifikován podle §215a tr. zák. vůbec stal.
Pokud jde o jednání kvalifikované podle §217 tr. zák. uvedl dále obviněný, že u nezletilého poškozeného nehrozilo nebezpečí zpustnutí, tedy že by jmenovaný žil příživnickým způsobem života, propadl alkoholu, prostituci, pohlavní nevázanosti, páchání trestné činnosti, chuligánství, apod. Naopak došlo podle mínění obviněného ke zlepšení jeho chování.
Závěrem obviněný uvedl, že odůvodnění usnesení odvolacího soudu je kusé, popisné a formální. Podle jeho mínění nedostál odvolací soud své přezkumné roli.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu nalézacího, a aby sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedla, že námitkou naplňující obviněným zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je jeho námitka, že se jednání vůči poškozené nedopouštěl po delší dobu ve smyslu §215a odst. 2 písm. b) tr. zák. a dále námitka týkající se naplnění ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Ostatní námitky obviněným zvolený dovolací důvod nenaplňují.
Pokud jde o naplnění znaku „po delší dobu“ uvedla státní zástupkyně, že nejde o pojem fixní, ale jeho naplnění závisí rovněž na intenzitě týrání. Pokud má týrání intenzivnější formu, jak tomu bylo v posuzovaném případě, postačí i kratší doba. V daném případě se obviněný dopouštěl týrání po delší dobu, což odpovídá použité právní kvalifikaci.
Pokud jde o aplikaci §88 odst. 1 tr. zák. uvedla státní zástupkyně, že již tím, že zákonodárce stanovil určitou okolnost jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby předpokládal, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. V posuzovaném případě přitom neexistují žádné okolnosti, které by stupeň nebezpečnosti snižovaly. Na této skutečnosti nemění nic ani to, že poškozená odmítla v rámci trestního řízení vypovídat.
Ohledně druhého trestného činu uvedla státní zástupkyně, že svádění k nemravnostem může mít nejen formu přímé výzvy, ale rovněž formu, kdy pachatel před osobou mladší osmnácti let jedná takovým způsobem, že to u ní může vyvolat zájmy a návyky, které zpravidla k nemravnému životu vedou. Podle mínění státní zástupkyně mohl poškozený jednání obviněného vnímat jako určitou normu a byl tedy ohrožen jeho mravní vývoj. Vzhledem k okolnostem, za kterých se obviněný uvedeného jednání dopouštěl (jednal vůči dvanáctiletému chlapci využívaje jeho závislosti, tolerance a nesoudnosti matky), posoudila státní zástupkyně jednání obviněného jako vysoce společensky nebezpečné.
Pro úplnost uvedla státní zástupkyně, že v dané trestní věci nebyla dostatečně precizovaná a vyřešena otázka zavinění, když trestný čin podle §217 tr. zák. může být spáchán i z nedbalosti. Podle mínění státní zástupkyně se obviněný dopustil uvedeného jednání v úmyslu nepřímém ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. K uvedenému nicméně státní zástupkyně dodala, že toto pochybení soudů nelze napravit, neboť v tomto směru obviněný nic nenamítl.
Vzhledem k uvedenému navrhla státní zástupkyně závěrem svého vyjádření, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Namítl-li nejprve obviněný, že nebyl naplněn znak §215a odst. 2 písm. b) tr. zák. spočívající v týrání osoby blízké nebo jiné osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě po delší dobu, pak je možno říci, že jde o námitku, která je relevantní z pohledu zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud se jí proto dále věcně zabýval.
Obecně lze připomenout, že zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty „po delší dobu“ uvedený v §215a odst. 2 písm. b) tr. zák. vyjadřuje stav, kdy týrání trvá relativně delší dobu, čemuž odpovídá i vyšší stupeň nebezpečnosti takového jednání pro společnost, než je tomu v případě běžného týrání. Znak „po delší dobu“ nicméně nelze vyložit jako pevně stanovenou časovou hranici, po jejímž uplynutí lze týrání označit za týrání trvající po delší dobu. Při jeho výkladu je třeba vycházet nejen z celkové doby týrání, ale je třeba dále přihlédnout zejména ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti a dalším okolnostem případu. Přitom platí, že čím intenzivnější je jednání pachatele mající povahu týrání, tím kratší doba týrání postačí k tomu, aby byl uvedený znak naplněn, a naopak. S ohledem na uvedené není vyloučeno, aby k naplnění citovaného znaku postačilo týrání trvající i jen několik měsíců.
Ze skutkových okolností posuzovaného případu vyplývá, že obviněný po dobu šesti měsíců opakovaně fyzicky i verbálně napadal poškozenou R. R. , v důsledku čehož musela být jmenovaná opakovaně ošetřena ve F. n. N. B. , přičemž k poslednímu ošetření došlo dne 3. 6. 2007 poté, co obviněný bil poškozenou pěstí do obličeje, do rukou a nohou, rovněž pak po celém těle a dále ji kopl nohou a způsobil ji tak zhmoždění hlavy, podlitiny ve tváři, v oblasti pravého ramene a pravého stehna, a rovněž pohmoždění pravé části hrudníku (srov. tzv. skutkovou větu rozsudku nalézacího soudu). Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu dále vyplývá, že jmenovaný soud vycházel ze skutkového závěru, že obviněný jednal vůči poškozené obdobným způsobem opakovaně již v minulosti. Této skutečnosti ostatně odpovídají nejen výpovědi svědků, a to zejména svědků M. R. st. a M. R. ml., které považoval nalézací soud za věrohodné, ale též lékařské zprávy F. n. N. B. Ohledně povahy fyzického napadení poškozené obviněným vycházel nalézací soud dále ze skutkového závěru, že i v předchozích případech došlo v důsledku útoku obviněného k takovému poranění poškozené, že musela být lékařsky ošetřena v nemocnici, přičemž utrpěla šrámy a modřiny zejména na pažích a obličeji. Konečně nalézací soud vycházel i ze skutkového závěru, že obviněný opakovaně vykopl vstupní dveře do bytu poškozené R. R. (srov. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 9 – 10).
S ohledem na popsané skutkové závěry lze podle mínění Nejvyššího soudu konstatovat, že jednání obviněného vůči poškozené nejenže vykazuje znaky týrání, ale toto týrání lze vzhledem k jeho intenzitě, kdy poškozené obviněný opakovaně způsoboval podlitiny a pohmožděniny na více částech těla, obličej nevyjímaje, a vzhledem k délce jeho trvání, kdy toto jednání trvalo minimálně šest měsíců, označit za týrání, jehož se obviněný dopouštěl po delší dobu ve smyslu §215a odst. 2 písm. b) tr. zák. Nalézací soud tedy v tomto smyslu v předchozím řízení nepochybil a námitku obviněného je možno posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
Namítl–li dále obviněný, že nebyla naplněna materiální podmínka uvedená v §88 odst. 1 tr. zák., a dále, že se soudy tímto ustanovením vůbec nezabývaly, je možno obecně říci, že citované ustanovení trestního zákona upravuje v souladu s formálně–materiálním pojetím trestného činu materiální podmínku použití vyšší trestní sazby. Ta znamená, že soud může k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédnout jen tehdy, jestliže tato okolnost pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Jak je patrné, je tato otázka významná pro právní posouzení skutku v případech, kdy jsou zjištěny takové okolnosti případu, které z formálního hlediska odpovídají znakům kvalifikované skutkové podstaty. Z tohoto pohledu lze v dovolání namítanou chybějící, popř. vadnou aplikaci ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. považovat za námitku naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Předně je třeba říci, že nelze souhlasit s obviněným v tom směru, že by se soudy aplikací §88 odst. 1 tr. zák. vůbec nezabývaly. Nalézací soud se jí výslovně zabýval v rámci odůvodnění svého rozsudku v posledním odstavci na str. 11. Nelze ovšem přisvědčit ani námitce obviněného, že soudy shora citované ustanovení trestního zákona aplikovaly nesprávně. Stejně jako v případě posouzení materiálního znaku trestného činu je třeba i v případě posouzení materiální podmínku použití vyšší trestní sazby vycházet ze zásady, že pokud pachatel, který svým jednáním po formální stránce naplnil znak kvalifikované skutkové podstaty, takto jedná za běžně se vyskytujících okolností, resp. běžně se vyskytujícím způsobem, bude zpravidla také stupeň nebezpečnosti takového jednání pro společnost podstatně zvýšen ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. Jinými slovy, nejsou-li tu takové okolnosti případu, které by snižovaly stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, nelze posoudit jednání pachatele, které odpovídá znakům kvalifikované skutkové podstaty jinak, než právě podle této skutkové podstaty.
Podle mínění Nejvyššího soudu jde v posuzovaném případě právě o tuto situaci. Jak již bylo rozebráno výše, naplnil obviněný svým jednáním znak kvalifikované skutkové podstaty podle §215a odst. 2 písm. b) tr. zák. nejen po formální stránce, ale též po stránce materiální. Nejvyšší soud, ve shodě se soudem nalézacím i odvolacím, nehledal existenci žádných okolností, které by snižovaly stupeň nebezpečnosti činu obviněného pod hranici odpovídající kvalifikované skutkové podstatě trestného činu podle §215a odst. 2 tr. zák. I tuto námitku proto Nejvyšší soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde o další námitku obviněného, že se soudy nedostatečně vypořádaly s jeho obhajobou, resp. svoje úvahy nedostatečně vyjádřily v odůvodněních svých rozhodnutí, když odůvodnění jsou kusá, popisná a formální, pak je možno říci, že obviněný uvádí námitku procesního charakteru týkající se obsahu odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) a usnesení (§134 odst. 2 tr. ř.). Jde tedy o námitku stojící mimo jakýkoliv zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. a Nejvyšší soud se jí nemohl blíže věcně zabývat. Pro úplnost však lze obecně říci, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího, ale zejména odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu je natolik podrobné a natolik reflektuje obhajobu obviněného a rozhodné okolnosti případu, aby mohlo být alespoň v celkovém měřítku označeno za dostatečné z pohledu shora uvedených ustanovení trestního řádu.
Podobně je tomu v případě námitky obviněného, že bez výpovědi poškozené R. R. nelze učinit závěr o jejím subjektivním vnímání jednání pachatele. Tato námitka směřuje do oblasti provádění dokazování a vytváření skutkových závěrů soudů v trestním řízení. Jak již bylo řečeno v obecném výkladu ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nenaplňuje tento druh námitek citovaný dovolací důvod, avšak ani žádný jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud se proto touto námitkou nemohl dále věcně zabývat. Nad rámec dovolání však lze uvést, že úvahy obviněného nejsou přiléhavé. Na subjektivní vnímání jednání pachatele, které lze označit za týrání, poškozenou (týranou) osobu je možno nepochybně usuzovat nejen ze samotného obsahu výpovědi takové osoby, ale i z jiných okolností (např. z výpovědí svědků, kteří jsou v době týrání s poškozenou osobou v bezprostředním kontaktu). Výpověď poškozené osoby proto není podmínkou pro závěr o tom, že poškozená osoba subjektivně pociťuje zlé nakládání negativním způsobem, resp. pro závěr o trestní odpovědnosti pachatele za takové jednání.
Pokud obviněný dále uvedl, že nebylo prokázáno, že by se stal skutek, který byl kvalifikován podle §215a tr. zák., pak je možno říci, že i v tomto případě jde o námitku fakticky stojící mimo jakýkoliv zákonný dovolací důvod, neboť jejím prostřednictvím obviněný brojí pouze proti učiněným skutkovým zjištěním.
Namítl-li konečně obviněný, že u nezletilého M. R. nehrozilo nebezpečí zpustnutí, když naopak došlo ke zlepšení jeho chování, pak je možno říci, že jde o námitku týkající se výkladu znaku skutkové podstaty trestného činu podle §217 tr. zák. a Nejvyšší soud se jí proto dále věcně zabýval.
Obdobnou námitku uvedl obviněný již v rámci odvolacího řízení (srov. reprodukci odvolání obviněného na str. 2 odůvodnění usnesení odvolacího soudu) a odvolací soud se s ní podrobně vypořádal (srov. odůvodnění usnesení odvolacího soudu na str. 4). Na závěry odvolacího soudu lze v tomto směru plně dokázat a s nimi se ztotožnit. Vzhledem k povaze jednání obviněného, jeho opakovanosti, intenzitě a rovněž vzhledem k věku poškozeného, kterému bylo v době činu dvanáct let, lze uzavřít, že v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu popsané jednání obviněného mohlo zcela reálně negativním způsobem ovlivnit další vývoj poškozeného, a to zejména v sexuální a sociální oblasti. Tento stav byl v posuzovaném případě zhoršován tím, že ani matka poškozeného popsanou situaci nekorigovala, ale naopak ji svým smíchem zlehčovala. Vzhledem k uvedenému posoudil Nejvyšší soud i poslední námitku obviněného jako zjevně neopodstatněnou.
Nad rámec námitek obviněného a tedy i nad rámec dovolacího řízení považuje Nejvyšší soud za potřebné konstatovat, že se nalézací soud dopustil určitého formálního pochybení, když nevyjádřil v tzv. právní větě svého rozsudku formu zavinění. Trestný čin podle §217 tr. zák. je možno spáchat jak úmyslně, tak i z nedbalosti (arg. „byť i z nedbalosti“), a je proto vždy třeba zjišťovat formu zavinění a tuto formu ve výroku o vině adekvátním způsobem vyjádřit. Je však nepochybné, že nalézací soud vycházel ze závěru, že obviněný jednal úmyslně. Toto skutkové zjištění ostatně vyjádřil přímo v tzv. skutkové větě výroku o vině, byť tak učinil právním pojmem. Za této situace tedy nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že obviněný jednal z nedbalosti, ale je třeba dovodit, že jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák.
S ohledem na skutečnost, že obviněný J. K. jiné než popsané námitky ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného J. K. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. srpna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch