ECLI:CZ:NS:2008:11.TDO.988.2008.1
sp. zn. 11 Tdo 988/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2008 dovolání podané obviněným R. S. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. 61 To 82/2008, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 161/2006, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 6. 2007, sp. zn. 3 T 161/2006, byl obviněný R. S. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., za který byl podle §250 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti C. F. , a. s., se sídlem P. , Š. , na náhradě škody částku ve výši 100 017 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla dále poškozená společnost C. F. , a. s., se sídlem P. , Š. , odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 10 se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že dne 26. 1. 2005 v P. , v provozovně společnosti A. E. , s. r. o., uzavřel se společností C. F. , a. s., úvěrovou smlouvu na poskytnutí úvěru ve výši 105 000 Kč určeného na nákup osobního motorového vozidla zn. F. E. v pořizovací hodnotě 145 000 Kč, se společností C. F. současně uzavřel smlouvu o zajišťovacím převodu práv k této úvěrové smlouvě, při podpisu smlouvy složil zálohu ve výši 40 000 Kč, přičemž poskytnutý úvěr se zavázal hradit v 36 pravidelných měsíčních splátkách po 4 983 Kč počínaje měsícem únorem 2005, ačkoliv tento úvěr od počátku hradit nehodlal, čímž způsobil, vzhledem k tomu, že mu úvěr v uvedené výši byl poskytnut, společnosti C. F. , a. s., se sídlem P. , Š. , škodu ve výši 105 000 Kč, na kterou uhradil jen dne 7. 6. 2005 částku 4 983 Kč odpovídající jedné měsíční splátce, další splátky již neplatil, a poté, co byl vyzván k vrácení vozidla na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva, toto neučinil, ani společnost C. F. , a. s., jinak nekontaktoval.
Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, na jehož podkladě rozhodl Městský soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. 61 To 82/2008, tak, že podle §256 tr. ř. obviněným podané odvolání zamítl. Toto usnesení odvolacího soudu bylo doručeno mimo jiné obviněnému dne 23. 5. 2008, jeho obhájkyni rovněž dne 23. 5. 2008 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 10 dne 21. 5. 2008.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný, prostřednictvím své obhájkyně Mgr. B. N. dovolání, které bylo doručeno Obvodnímu soudu pro Prahu 10 dne 11. 6. 2008.
Obviněný svým dovoláním napadl výrok citovaného usnesení odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a uvedl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž v řízení, které mu předcházelo, byl dán důvod dovolání, a to že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na nesprávném hmotně právním posouzení.
Naplnění uvedených dovolacích důvodů spatřuje obviněný v tom, že v předchozím řízení došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť hodnocení důkazů soudy obou stupňů je v extrémním rozporu s jejich obsahem. Závěr o naplnění subjektivní stránky totiž není podložen provedenými důkazy. Obviněný dále uvedl, že došlo též k porušení zásady, že nikdo nemůže být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
V další části svého dovolání obviněný zrekapituloval některé závěry nalézacího soudu týkající se jeho finanční situace v době uzavírání úvěrové smlouvy. Podle jeho mínění jsou však tyto závěry v příkrém rozporu s provedenými důkazy. Není předně pravda, že by obviněný v době uzavírání úvěrové smlouvy byl bez zaměstnání a jeho příjmy byly nulové. Nebylo totiž prokázáno, že by byl dne 26. 1. 2005 bez práce a bez příjmů. Naopak na základě jeho výpovědi, jako jediného důkazu provedeného v tomto směru lze konstatovat, že v této době měl pravidelný příjem. Obviněný rovněž zpochybnil závěr soudu o tom, že by v úvěrové smlouvě uvedl nepravdivý údaj o základu daně a o skutečnosti, že bydlel v družstevním bytě. V tomto směru nebyly v řízení provedeny žádné důkazy. Obviněný taktéž uvedl, že soudy sice konstatovaly, že byl zatížen závazkem ve výši 570 000 Kč, který mu byl stanoven rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 21. 2. 2002 a ve výši 727 261,90 Kč, který mu byl stanoven rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 11. 2006, avšak nebyly provedeny žádné důkazy v tom směru, v jaké výši se uvedené závazky nacházely dne 26. 1. 2005.
V následující části svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že nebyla žádným způsobem prokázána ani jeho subjektivní stránka. S ohledem na zásadu zákazu omezení osobní svobody pro neschopnost dostát smluvnímu závazku je podle obviněného třeba pečlivě zkoumat právě subjektivní stránku. To, že v době uzavření leasingové smlouvy měl dluhy ještě neznamená, že jeho jednání lze označit za trestný čin, resp. že lze dovodit existenci nepřímého úmyslu. V této souvislosti obviněný dodal, že soudy nesprávně vyložily existující judikaturu. Závěr o tom, že půjčku lze čerpat pouze za situace, kdy subjekt nemá další dluhy, je nesprávný. Nepřímý úmysl je dán pouze tam, kde subjekt s ohledem na svoji finanční situaci ví, že nebude schopen hradit splátky úvěru či půjčky. Nepřímý úmysl však nebude dán v těch případech, kdy obviněný přes míru svého zadlužení může důvodně předpokládat, že bude schopen splátky uhradit. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, neboť měl obviněný zajištěnou práci a pravidelný příjem. O práci však následně přišel.
V této souvislosti vyslovil obviněný názor, že v některých případech může být sjednání nové půjčky cestou, jak dluhy splatit. Přitom v jeho případě potřeboval osobní automobil k výkonu samostatně výdělečné činnosti, která mu měla přinášet zisk, ze kterého by hradil splátky. Obviněný tedy shrnul, že nebyly provedeny žádné důkazy, z kterých by bylo možno dovodit závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu, a pokud soudy takový závěr učinily, je tento v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování. V této souvislosti obviněný navíc odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 623/2000 a sp. zn. III. ÚS 455/05.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhl obviněný závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, a aby sám ve věci rozhodl tak, že jej v plném rozsahu zprostí obžaloby.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání předně uvedl, že z námitek uvedených obviněným se uplatněným dovolacím důvodům přibližuje pouze výhrada vůči subjektivní stránce trestného činu. K námitce obviněného, že k subjektivní stránce nebyly před soudem provedeny žádné důkazy, státní zástupce uvedl, že přímým důkazem by zde mohlo být pouze doznání obviněného. Pokud toto chybí, je třeba na subjektivní stránku usuzovat z důkazů nepřímých, zejména ze způsobu chování pachatele ve vztahu k objektu napadenému trestnou činností. Zde soudy nepochybně zjistily, že obviněný byl předlužen, mimo jiné díky povinnosti hradit škodu z předešlé trestné činnosti stejné povahy. Při sjednávání úvěrové smlouvy obviněný uvedl zásadní nepravdivé údaje. Již z toho lze usuzovat na přímý úmysl pachatele získat podvodným vylákáním úvěru nikoli bagatelní finanční částku, překračující hranici větší škody ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. Pokud jde o vytýkaný extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a obsahem provedených důkazů, hodnotil podle státního zástupce soud dostupné důkazy zcela v souladu s jejich obsahem. Jinou věcí je, zda nebylo možno ohledně reálné výše finančních závazků obviněného získat důkazy aktuálnější, avšak tato námitka vůči úplnosti dokazování nemůže sama o sobě naplnit dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Výhrady proti konkrétním formulacím jsou pak zcela irelevantní, neboť dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod nejprve skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněný sice ve svém dovolání odkazuje na dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., jeho naplnění však spatřuje právě jen v rozsahu a hodnocení provedeného dokazování, na uvedený dovolací důvod tak odkazuje pouze formálně.
Obviněný především shledává extrémní rozpor mezi hodnocením důkazů soudy obou stupňů a jejich obsahem, co se týká závěru o naplnění subjektivní stránky. Předně je třeba uvést, že i v případě posuzování otázky, zda je naplněna subjektivní stránka trestného činu v konkrétní věci, je nutné odlišovat skutkové závěry významné pro takový závěr od jejich právního hodnocení. Jestliže nalézací soud konstatuje, že obviněný úvěr od počátku hradit nehodlal, jedná se o skutkový závěr, který pak lze vyjádřit slovy hmotně právního posouzení, že obviněný chtěl způsobem uvedeným v §250 tr. zák. porušit zájem chráněný v tomto ustanovení /§4 písm. a) tr. zák./. Jednal tedy ve vztahu ke způsobení následku – škodě na cizím majetku v přímém úmyslu. Jestliže obviněný argumentuje extrémním rozporem mezi skutkovými závěry a obsahem provedených důkazů, přičemž se současně odvolává na judikaturu Ústavního soudu, pak i kdybychom připustili, že by Nejvyšší soud mohl taková pochybení soudů nižších stupňů přezkoumávat, museli bychom nutně dospět k závěru, že v posuzovaném případě se žádný takový rozpor nevyskytuje.
Přesto, že u některých dílčích závěrů soudů prvního i druhého stupně není z odůvodnění zcela zřejmé, z čeho je soudy vyvodily, celkově je na první pohled patrné, že mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými závěry, které soudy učinily, rozpor není. Pokud obviněný nyní namítá, že k datu uzavření úvěrové smlouvy měl zajištěn zdroj příjmu, který následně ztratil, zatímco soudy dovodily, že výdělečně činný nebyl, aniž by k tomu provedly důkazy mimo jeho výpovědi, ze které takový závěr nevyplývá, pak tato námitka směřuje vůči skutkovým zjištěním a nadto jí ani nelze dát za pravdu. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že obviněný jednak tvrdil, že k datu uzavření úvěrové smlouvy až do června žádné peníze nevydělával, současně však přiznával, že měl nějaké peníze z výkonu trestu a k tomu ještě něco našetřeno. Jednoznačně přitom bylo zjištěno, že obviněný úvěr od počátku nesplácel. Nalézací soud se vypořádal s oběma variantami, tedy že obviněný nebyl výdělečně činný, i s variantou, že měl k dispozici finanční prostředky. V obou případech důvodně dovodil, že obviněný úvěr nesplácel, protože jej od počátku ani splácet nechtěl. Tento závěr byl potvrzen dalšími fakty, tedy že obviněný úvěr nesplácel ani později, kdy měl pravidelný příjem v Německu, s poškozenou společností nejednal ani jí nepředal motorové vozidlo.
Pokud obviněný dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že v úvěrové smlouvě uvedl nepravdivé údaje, aniž by tento měl oporu v provedeném dokazování, pak se opět jedná o námitku směřující do skutkových zjištění, tedy mimo tvrzený dovolací důvod. Odvolací soud navíc tyto skutečnosti uvádí pouze pro dokreslení, neboť u trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. je podstatné, že v tomto případě obviněný poškozenou společnost uvedl v omyl tím, že od počátku neměl v úmyslu úvěr splácet. Není přitom třeba poukazovat na konkrétní nepravdivé údaje, které pachatel uvedl v úvěrové smlouvě.
Rovněž tvrzenému dovolacímu důvodu neodpovídá námitka obviněného týkající se výše jeho závazků z předchozí trestné činnosti ke dni spáchání trestného činu. Zde ani obviněný neuvádí, že by mezi skutkovými závěry, a obsahem provedených důkazů, tedy rozsudků Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 21. 2. 2002 a Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 11. 2006, měl být rozpor extrémní. Hodnocení těchto důkazů odvolacím soudem je nadto možno označit za zcela logické a přesvědčivé. Zejména v případě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, který byl vydán až po té, co se obviněný dopustil posuzovaného jednání, je na první pohled patrné, že dluh v době spáchání posuzovaného skutku existoval, a závěru o předlužení obviněného tak nelze nic vytknout. V obecné rovině má sice obviněný pravdu, když tvrdí, že by byl nesprávný závěr, že půjčky lze čerpat pouze za situace, kdy všechny starší dluhy má již dotyčný splacené. V tomto konkrétním případě se však jednalo o dluhy značné výše, které navíc pocházely z trestné činnosti stejného charakteru, jako je posuzovaný případ, a jejich existence proto závěr o vině obviněného zásadním způsobem podporuje.
Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod dále i skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Uvedený dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněný ve svém dovolání výslovně odkázal na druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Za situace, kdy obviněný svými námitkami obsahově nenaplnil namítaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl jimi naplnit ani dovolací důvod podle druhé alternativy §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný R. S. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. října 2008
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch