ECLI:CZ:NS:2008:11.TDO.998.2008.1
sp. zn. 11 Tdo 998/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2008 dovolání obviněného Ing. K. H. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 7 To 93/2008, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 214/2006, a rozhodl takto:
Dovolání Ing. K. H. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2008, sp. zn. 10 T 214/2006, byl obviněný Ing. K. H. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., za který byl podle §148 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný jako jednatel společnosti C. V., s. r. o. se sídlem B., B., podal na Finanční úřad Brno IV, Š., ve dnech 25. 10. 2000, 25. 1. 2001, 20. 4. 2001 a 25. 7. 2001 daňová přiznání, ve kterých uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, za zdaňovací období III. - IV. čtvrtletí roku 2000 a I. – II. čtvrtletí roku 2001, za práce, které měl pro společnost C. V., s. r. o. provést podnikatel – fyzická osoba J. Š., K., uvedené na fakturách, přičemž dne 6. 11. 2002 vystavil dodatečné platební výměry na částky ve výši 70 758,- Kč, 147 156,- Kč, 130 680,- Kč a 233 640,- Kč, tedy celkem na částku ve výši 582 234,- Kč, a takto postupoval ve snaze vylákat vrácení daně z přidané hodnoty v uvedené výši, přičemž věděl, že práce provedeny nebyly, neboť se jednalo toliko o nabídkové faktury, kdy zdanitelná plnění nebyla provedena, čímž by v případě, že by k vrácení daně z přidané hodnoty došlo, způsobil České republice – Finančnímu úřadu Brno III škodu ve výši 582 234,- Kč.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 10. 4. 2008 Krajský soud v Brně. Ten svým usnesením sp. zn. 7 To 93/2008 odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně ve lhůtě podle §265e tr. řádu dovolání, ve kterém napadá výrok o vině s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poukazuje na předchozí řízení v téže trestní věci, ve kterém Nejvyšší soud České republiky svým usnesením ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 11 Tdo 368/2006, z podnětu dovolání obviněného zrušil předchozí usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 7 To 317/2005, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 10 T 260/2003, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V nynějším dovolání obviněný namítá, že ani v nově provedeném řízení nebyla prokázána subjektivní stránka přisouzeného trestného činu. Dovolatel uvádí, že na podkladě právního názoru vysloveného výše uvedeným usnesením Nejvyššího soudu sice soud prvního stupně poněkud upravil popis skutku oproti původnímu rozsudku, nicméně že ani z takto upraveného popisu skutku není možno dovodit úmysl směřující k vylákání výhody na dani a způsobení značné škody. Krajskému soudu v Brně dovolatel vytýká konstatování, že soud prvního stupně věc náležitě doplnil a učinil úplná a správná skutková zjištění, která mají oporu v provedených důkazech, které byly náležitým způsobem zhodnoceny a vyhověl tak požadavkům plynoucím z předchozího rozhodnutí dovolacího soudu.
Dovolatel je toho názoru, že v popisu skutku ve výrokové části odsuzujícího rozsudku nejsou uvedeny žádné okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že obviněný věděl (kromě použité formulace „....přičemž věděl, že práce provedeny nebyly ...“) o tom, že zdanitelná plnění, na základě kterých byl uplatněn nárok na odpočet DPH, se neuskutečnila, a že předložil příslušná daňová přiznání finančnímu úřadu s úmyslem vylákat výhodu na dani. Uvádí, že ani z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně či usnesení Krajského soudu v Brně a z výsledků provedeného trestního řízení nelze k takovému závěru dojít. Odvolatel je přesvědčen, že ani z provedených důkazů nelze dojít k závěru o jeho vině, když obviněný sám uvedl, stejně jako svědek Š., že práce, za které byly faktury vystaveny – revizní zprávy provedeny byly, a zápisy z těchto revizí jsou jako listinné důkazy ve spise založeny. Okolnost, zda dohodnuté ceny revizí byly cenami obvyklými, nemůže být skutečností odůvodňující závěr o úmyslu obviněného vylákat výhodu na dani.
V těchto okolnostech dovolatel spatřuje naplnění výše uvedeného dovolacího důvodu a tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V petitu svého mimořádného opravného prostředku navrhuje, aby Nejvyšší soud opět zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Vyslovuje názor, že námitku směřující proti existenci subjektivní stránky trestného činu podle §148 odst. 2, 3 písm. c) tr. z., resp. jeho pokusu, sice lze podřadit pod dovolací důvod uplatněný dovolatelem, avšak při posuzování její důvodnosti je nutno důsledně vycházet ze skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Poukazuje na skutečnost, že ve skutkové větě je uvedeno, že obviněný daňová přiznání, ve kterých uplatňoval nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, podával „... ve snaze vylákat vrácení daně z přidané hodnoty v uvedené výši, přičemž věděl, že práce provedeny nebyly, neboť se jednalo toliko o nabídkové faktury, kdy zdanitelná plnění nebyla provedena...“. Z takto formulovaného skutkového zjištění podle názoru státního zástupce jednoznačně vyplývá subjektivní stránka trestného činu podle §148 odst. 2 tr. zák., a to ve formě přímého úmyslu směřujícího k vylákání daňové výhody. Pokud dovolatel tvrdí, že tyto závěry nevyplývají z provedeného dokazování, a v této souvislosti hodnotí provedené důkazy, pak má státní zástupce za to, že tyto námitky neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu. Státní zástupce dodává, že závěr o existenci úmyslného zavinění lze v daném případě vztáhnout i k výši škody jako k okolnosti podmiňující použití kvalifikované skutkové podstaty podle §148 odst. 3 písm. c) tr. zák., pro jejíž aplikaci jinak v obecné rovině postačuje zavinění z nedbalosti. Pokud totiž obviněný podepisoval a podával daňová přiznání, pak zajisté věděl, v jaké výši v nich nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty uplatňuje.
Jelikož jiné námitky odvolatel neuplatil považuje státní zástupce podané dovolání s ohledem na výše uvedené skutečnosti za zjevně neopodstatněné a proto navrhuje jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a zda bylo podáno oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu, bylo podáno v zákonné lhůtě podle §265e tr. řádu a bylo podáno oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže je napadené rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obsah podaného dovolání souhlasí s dovolacím důvodem v něm uplatněným jen zčásti, pokud namítá nesoulad skutkových závěrů soudů popsaných ve výroku odsuzujícího rozsudku a jejich právního posouzení v tom směru, že popis skutku neobsahuje skutečnosti rozhodné pro závěr o subjektivní stránce jeho činu. Ostatní námitky obviněného nelze považovat za námitky směřující do oblasti hmotně právního posouzení, nýbrž jde o námitky, které směřují proti správnosti samotných skutkových zjištění soudů.
Nejvyšší soud přezkoumal namítaný nesoulad skutkových závěrů ve výroku odsuzujícího rozsudku a jejich právního posouzení z důvodů namítaných v dovolání (§265i odst. 3 tr. řádu) a zjistil následující skutečnosti: Obviněný sice ve svém mimořádném opravném prostředku opakovaně konstatuje, že z popisu skutku (byť upraveného oproti rozsudku v dřívějším řízení) nelze dovodit závěr o úmyslu spáchat trestný čin, leč toto konstatování je zjevně neopodstatněné. Podle názoru Nejvyššího soudu jsou z popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku dostatečně patrny všechny okolnosti podstatné pro právní závěr o naplnění subjektivní stránky – úmyslu obviněného – trestného činu, jímž byl uznán vinným. V tomto směru je možno se plně ztotožnit s vyjádřením státního zástupce. Důvodně poukazuje na to, že ve skutkové větě je uvedeno, že obviněný daňová přiznání, ve kterých uplatňoval nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, podával „... ve snaze vylákat vrácení daně z přidané hodnoty v uvedené výši, přičemž věděl, že práce provedeny nebyly, neboť se jednalo toliko o nabídkové faktury, kdy zdanitelná plnění nebyla provedena...“. Z takto formulovaného skutkového zjištění jednoznačně vyplývá subjektivní stránka trestného činu podle §148 odst. 2 tr. zák., a to ve formě přímého úmyslu směřujícího k vylákání daňové výhody. Uvedenou formu zavinění lze v daném případě s ohledem na okolnosti dále popsané ve skutkové větě i k výši škody jako k okolnosti podmiňující použití kvalifikované skutkové podstaty podle §148 odst. 3 písm. c) tr. zák.
Pokud jde o další námitky obviněného, Nejvyšší soud již ve svém předcházejícím rozhodnutí v této věci upozornil na to, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy a uvedených ve výrokové části rozsudku a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Z toho vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže zabývat námitkami dovolání, směřujícími k hodnocení důkazů v tom smyslu, zda by tvořily dostatečný podklad pro skutkové závěry, ke kterém došly soudy v předcházejícím řízení. Jestliže dovolatel tvrdí, že v daném případě zavinění ve formě úmyslu zcela absentuje, resp. že z provedených důkazů (vlastní výpovědi a výpovědi svědka Š. o tom, že práce, za které byly faktury vystaveny – revizní zprávy provedeny byly) nelze dojít k závěru o jeho vině, pak vyslovuje rozdílný skutkový závěr oproti závěru soudu prvního stupně vyjádřenému ve skutkové větě rozsudku a v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené okolnosti a vzhledem k tomu, že odvolatel jiné námitky neuplatnil, dospěl k závěru, že dovolání obviněného je zcela neopodstatněné a jako takové je podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu ).
V Brně dne 31. října 2008
Předseda senátu:
JUDr. Karel H a s c h