ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.1010.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 1010/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné S. – C. – S., s.r.o., proti povinnému Ing. V. K., zastoupenému advokátem, pro částku 47.664,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 29 Nc 6246/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 28. 2. 2006, č. j. 9 Co 227/2006-93, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 31. 8. 2005, č. j. 29 Nc 6246/2003-76, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Odvolací soud uzavřel, že návrh žádný z důvodů, pro který by bylo možno exekuci zastavit podle ustanovení §268 odst. 1 písm. a) – h) o.s.ř. ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 exekučního řádu, neobsahoval. Tvrzení povinného, že mu bylo znemožněno „zcela dobrovolné plnění ve prospěch oprávněného soudy České republiky, zejména okresním soudem ve Frýdku - Místku, který exekuci nařídil“, stejně jako jeho tvrzení, že „místo ochrany práv povinného soudní mocí je povinný opakovaně postihován soudem za skutečnosti, které nezpůsobil“, takovými důvody nejsou a nemohou být. S námitkou existence důvodů k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. d) a e) o.s.ř., uplatněnou teprve v odvolání, se krajský soud vypořádal závěrem, že nevydal-li pověřený soudní exekutor exekuční příkaz, jímž by nařídil exekuci prodejem movitých a nemovitých věcí, nelze vůbec uvažovat o tom, že by již nyní exekuce postihla věci, které povinný nutně potřebuje k podnikatelské činnosti (§322 odst. 3 o.s.ř.); povinný ostatně ani netvrdí, že by exekucí byly již postiženy konkrétní movité či nemovité věci, jež nezbytně nutně potřebuje k podnikatelské činnosti. Stejně tak nemůže být dán ani důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o.s.ř., jelikož povinný, který pouze citoval hypotézu tohoto ustanovení, aniž blíže rozvedl konkrétní okolnosti relevantní pro zastavení exekuce podle tohoto ustanovení, ani netvrdil, že mu již je znám konkrétní výtěžek provedené exekuce, z něhož by bylo zřejmé, že nebude vyšší než náklady exekuce a že tedy pohledávka oprávněného nebude ani zčásti uspokojena.
V dovolání (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že „soud by měl přihlédnout k tomu, že nelze v konkrétní věci nařizovat exekuci, jestliže na druhé straně bylo povinnému soudy znemožněno, aby vymohl zpět částky, které mu byly odebrány nezákonnými postupy finančních orgánů a které by mohl jinak použít ke krytí svých závazků“) povinný namítá existenci vad řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naplnění dovolacího důvodu podle „§241a“ (povinný patrně míní dovolací důvod podle ustanovení §241a dost. 2 písm. a/ o.s.ř.) spatřuje v tom, že „krajský soud rozhodoval bez znalosti skutkového stavu a bez součinnosti s povinným, opíral se pouze o domněnky v usnesení okresního soudu a nevzal v úvahu všechny okolnosti případu, včetně vědomé snahy některých státních orgánů, zejména ministerstva financí, prosadit svůj názor ke škodě poškozeného bez ohledu na soudní rozhodnutí.“
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
V daném případě však již samotné odůvodnění dovolatelova názoru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí způsobilé vést k závěru o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není. Podle dovolatele totiž (viz výše) spočívá zásadní právní význam rozhodnutí v tom, že „soud by měl přihlédnout k tomu, že nelze v konkrétní věci nařizovat exekuci, jestliže na druhé straně bylo povinnému soudy znemožněno, aby vymohl zpět částky, které mu byly odebrány nezákonnými postupy finančních orgánů a které by mohl jinak použít ke krytí svých závazků“. Kromě toho, že se uvedená formulace týká nařízení exekuce (zatímco napadeno bylo usnesení, jímž byl zamítnut návrh na její zastavení), je z ní zřejmé, že jediný k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. způsobilý důvod, totiž důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), že jí vůbec uplatněn nebyl.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to – jak je tomu v daném případě – i práva procesního) na zjištěný skutkový stav nedopadající, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Spatřuje-li dovolatel zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že „soud by měl přihlédnout k tomu, že nelze v konkrétní věci nařizovat exekuci, jestliže na druhé straně bylo povinnému soudy znemožněno, aby vymohl zpět částky, které mu byly odebrány nezákonnými postupy finančních orgánů a které by mohl jinak použít ke krytí svých závazků“, pak vůbec nesprávnou aplikaci ani interpretaci konkrétní právní normy odvolacímu soudu nevytýká.
Namítá-li v II. odstavci dovolání (č. l. 121) existenci vad řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., pak uplatňuje (viz výše) dovolací důvod k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. písm. c) o.s.ř. nezpůsobilý.
Pro úplnost budiž řečeno, že závěr odvolacího soudu, že exekuci lze zastavit jen z důvodů v zákoně výslovně uvedených, jež však v návrhu vůbec uplatněny nebyly, je v souladu s literaturou i ustálenou soudní praxí, a že totéž platí o závěru, že nebyly – ani nemohly být – dány ani důvody k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. d/ a e/ o.s.ř. (kterých se ostatně dovolání, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, netýká).
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2008
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu