ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.1047.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 1047/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Petra Šabaty v exekuční věci oprávněné Č., a. s., zastoupené advokátem, proti povinné L. K., zastoupené advokátkou, pro 176.541,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 21 Nc 3731/2003, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 2005, č. j. 9 Co 659/2004-61, takto:
I. Dovolání proti II. a III. výroku usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 2005, č. j. 9 Co 659/2004-61, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení a nákladech exekuce, se odmítá.
II. Dovolání proti I. výroku usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 2005, č. j. 9 Co 659/2004-61, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že návrh na nařízení exekuce byl zamítnut, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení ze dne 15. 8. 2003, č. j. 21 Nc 3731/2003-5 (jímž okresní soud nařídil podle svého rozsudku ze dne 22. 4. 2003, č. j. 32 C 592/2002-18, k vydobytí pohledávky ve výši 176.541,80 Kč s 10 % úroky od 1. 6. 1999 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení ve výši 22.814,- Kč a nákladů exekuce, exekuci a jejím provedením pověřil JUDr. J. Š., soudní exekutorku) tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl (výrok I.). Dále oprávněné uložil nahradit náklady řízení ve výši 15.292,- Kč (výrok II.) a zavázal ji k náhradě nákladů exekuce ve výši 9.763,- Kč (výrok III.). Odvolací soud dospěl k závěru, že zde není vykonatelný exekuční titul, jelikož k doručení podkladového rozsudku povinné nedošlo a rozsudek tudíž nemohl nabýt právní moci a vykonatelnosti.
Proti shora označenému rozhodnutí podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z §237 odst. 1 písm a) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam spatřuje v zodpovězení otázek, zda oprávněná svým jednáním či opomenutím objektivně zavinila vydání rozsudku pro zmeškání, který je exekučním titulem, zda oprávněná zavinila vadné vyznačení doložek právní moci a vykonatelnosti exekučního titulu, a pokud se těmito údaji řídila a podala návrh na nařízení exekuce, zda ji to může být připisováno k tíži a zda zavinila tím, že jejímu návrhu bylo vyhověno, ačkoliv exekuční titul nebyl vykonatelný, zamítnutí návrhu odvolacím soudem. Oprávněná především namítá, že „odvolací soud nesprávně právně posoudil splnění formálních a materiálních podmínek vykonatelnosti exekučního titulu“, kdy soud nalézací a soud prvního stupně neměly o této vykonatelnosti pochyby. Oprávněná vycházela pouze z konečného rozhodnutí soudu, které bylo „na důkaz správnosti a bezvadnosti i tímto soudem opatřeno doložkami právní moci a vykonatelnosti“. Je zřejmé, že odvolací soud oprávněnou napadeným rozhodnutím „sankcionoval stanovením povinnosti k náhradě nákladů řízení“, čímž je oprávněná nucena nést následky „všech případných pochybení“ soudu prvního stupně. Namítá, že pokud došlo opomenutím či zaviněním soudem k „případným pochybením, která mají za následek vadu řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o nařízení exekuce“, a takováto vada by případně měla založit i vadu řízení vykonávacího, „pak za ni v žádném případě oprávněný nenese a nemůže nést jakoukoliv odpovědnost“. Oprávněná byla nucena domáhat se vůči povinné své pohledávky, „neboť povinná dluh dobrovolně nezaplatila“, čímž zavinila, že se oprávněná musela svého nároku domáhat cestou exekuce. Tímto je i rozhodnutí o nákladech řízení nesprávné. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
V části, v níž dovolatelka napadá usnesení odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení a nákladech exekuce (výrok II. a III.), není dovolání přípustné.
Dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné bez zřetele k povaze takového (nemeritorního) výroku – tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (před soudem prvního stupně) či o rozhodnutí o nákladech řízení odvolacího (jež není rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím). Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř., protože nejde o případy v jejich taxativních výčtech uvedené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2003 pod č. 4). Totéž pak platí o výroku o nákladech exekuce a nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání v části týkající se nákladů odvolacího řízení a nákladů exekuce odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o. s. ř.
Dovolání směřující do měnícího výroku napadeného usnesení (přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a §238a odst. 1 písm. d/ a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů /dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“/) důvodné není.
Podle ustanovení §251 o. s. ř., nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Předpokladem pro nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) je existence vykonatelného rozhodnutí (nebo jiného titulu) jako podkladu tohoto výkonu (§251, §274 o. s. ř.). Před nařízením výkonu (exekuce) se tedy soud zabývá mimo jiné i tím, zda podkladové rozhodnutí (nebo jiný titul) je z hledisek zakotvených v příslušných právních předpisech vykonatelné, a to jak formálně, tak obsahově (materiálně). Vykonatelnost – v jednotě obou stránek – lze ztotožnit s vlastností exekučního titulu, která ho činí způsobilým k nucenému uskutečnění cestou výkonu rozhodnutí (exekuce); nevykonatelnost titulu je důvodem pro zamítnutí návrhu.
Je-li exekučním titulem rozhodnutí vydané v občanském soudním řízení, vychází soud především z připojeného stejnopisu rozhodnutí opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti (§261 odst. 2 o. s. ř.), případně z potvrzení vykonatelnosti vyznačeného přímo na návrhu na nařízení exekuce (§261 odst. 3 o. s. ř.); v případě pochybností (k nimž krajský soud v dané věci oprávněně dospěl na základě odvolacího tvrzení povinné, že ji exekuční titul nebyl doručen, jelikož se prokazatelně v době, kdy probíhalo nalézací řízení, v místě svého trvalého bydliště nezdržovala) je však oprávněn – a povinen – provést potřebná zjištění přímo ze spisu o (nalézacím) řízení, v němž bylo vykonávané soudní rozhodnutí vydáno.
Záznam soudce na vyhotoveném rozhodnutí založeném ve spise, že nastala jeho právní moc, který slouží pro následné vyznačování doložek o právní moci a vykonatelnosti na stejnopisech rozhodnutí (srov. §24 odst. 1, 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů), nemá povahu rozhodnutí; ustanovení §152 a následujících o. s. ř. se na něj nevztahuje. Ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř., jež zakotvuje v poměru k soudům, správním úřadům a jiným orgánům veřejné správy zásadu (materiální) závaznosti výroku pravomocného rozsudku (usnesení ve věci samé), se ve vztahu k řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) pojmově neuplatní. Je tomu tak proto, že předmětem exekučního řízení nejsou – a nemohou být – právní vztahy (práva a povinnosti účastníků nalézacího řízení) vyřešené vykonávaným rozhodnutím, nýbrž jejich nucená realizace (vydobytí subjektivního práva, jemuž odpovídá uložená subjektivní povinnost). Jestliže tedy soud v exekučním řízení vyvodí závěr z toho, že podkladové rozhodnutí – oproti vyznačení právní moci soudem v nalézacím spisu – není formálně vykonatelné (např. pro absenci účinného doručení subjektu, jemuž podle zákona mělo být doručeno – jako je tomu v dané věci), neporušuje (ať již ve vztahu k vyznačení právní moci nebo k výroku vykonávaného rozhodnutí) zásadu vyjádřenou v §159a odst. 4 o. s. ř., nýbrž plní povinnost vyplývající z ustanovení §251 o. s. ř.
V daném případě – a nezpochybňuje to ani oprávněná – bylo prokázáno, že se povinná v době od září 2000 do června 2003 včetně, v místě svého bydliště nezdržovala, jelikož od roku 1998 bydlela i se svými dětmi v obci B., kde byla zaměstnána, a byt na adrese svého trvalého bydliště pronajala. Z tohoto nelze vyvodit závěr jiný, než že odvolací nalézací řízení přinejmenším ke dni nařízení exekuce (15. 8. 2003) probíhalo, a že zde tudíž k tomuto datu vykonatelný exekuční titul neexistoval. Vycházel-li nalézací soud nesprávně z fikce doručení podkladového rozsudku povinné a následně na tomto základě vyznačil právní moc a vykonatelnost, řízení pravomocně skončeno nebylo. Podala-li oprávněná následně návrh na nařízení exekuce, soud tomuto návrhu neměl vyhovět, jelikož vykonatelný exekuční titul je jednou ze základních podmínek pro nařízení exekuce.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku proto, že povinné, jenž by měla právo na jejich náhradu podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., náklady (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. června 2008
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu