ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.106.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 106/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné T. O. C. R., a. s., zastoupené advokátkou proti povinnému M. O., pro 16.873,- Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 24 Nc 3668/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 5. 2006, č.j. 40 Co 428/2006-21, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 24. 11. 2005, č.j. 24 Nc 3668/2005-10, Okresní soud v Přerově nařídil podle rozhodnutí Č. t. ú., odboru pro s. o., ze dne 4. 10. 2004, č.j. 020525/2004-631/Tar/G, k vymožení pohledávky 7.373,- Kč na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil J. S., soudní exekutorku; návrh, kterým se oprávněná domáhala podle téhož rozhodnutí nařízení exekuce k vymožení pohledávky 9.500,- Kč, zamítl (§44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“). Č. t. ú. (dále též jen „Úřad“) není – argumentuje soud prvního stupně – orgánem pravomocným rozhodnout o povinnosti zaplatit smluvní pokutu sjednanou ve smlouvě o poskytování telekomunikačních služeb.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 30. 5. 2006, č.j. 40 Co 428/2006-21, rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části, tj. v zamítavém výroku, potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Se závěrem o nedostatku pravomoci Úřadu rozhodnout o povinnosti účastníka zaplatit poskytovateli veřejné telekomunikační služby sjednanou smluvní pokutu se odvolací soud ztotožnil. Uzavřel, že pravomoc Úřadu k rozhodování sporů o peněžité plnění mezi provozovatelem veřejné telekomunikační sítě a účastníkem „je ohraničena smlouvou o poskytování telekomunikačních služeb,“ tj. služeb, jejichž poskytování spočívá zcela nebo zčásti v přepravě nebo směrování informací telekomunikačními sítěmi třetím osobám (§2 odst. 7, §95 bod 8. písm. d/ zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 30. 4. 2005, dále též jen „zákon č. 151/2000 Sb.“). Za tyto služby je účastník povinen poskytovateli veřejné telekomunikační služby zaplatit cenu, jejíž výše je dána zvláštním právním předpisem, tj. zákonem č. 526/1990 Sb. (§82 odst. 1, 3 zákona č. 151/2000 Sb.). Sjednání smluvní pokuty pro případ porušení smluvních povinností je oproti tomu plně v dispozici účastníků, a proto k projednání a rozhodnutí sporů vyplývajících z takového závazkového právního vztahu je pravomocný soud (§7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jímž namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Oproti soudům obou stupňů vykládá ustanovení §1, §2 odst. 7, §95 bod 1. písm. c/, bod 8. písm. d/ a §102 zákona č. 151/2000 Sb. ve spojení s §7 odst. 1 o.s.ř. tak, že pravomoc Úřadu rozhodovat spory o povinnosti účastníka k finančnímu plnění vyplývajícímu ze smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb se vztahuje nejen na tzv. „hovorné,“ (tj. službu spočívající ve vlastní přepravě nebo směrování informací telekomunikačními sítěmi), ale i na plnění smluvní pokuty sjednané pro případ porušení smluvních povinností. Podle dovolatelky jde o „jeden … finanční nárok z jednoho smluvního vztahu,“ ve kterém smluvní pokuta plní funkci zajišťovací, sankční a v určitém směru představuje paušalizovanou náhradu škody za objednané, avšak neodebrané služby. Okolnost, že smluvní pokuta byla sjednána ve výši rozdílu mezi zvýhodněnou cenou mobilního telefonu a jeho tržní (prodejní) cenou, nemění nic na tom, že se tato pokuta nevztahuje na tu část smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb, která se týká koupě telefonu. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, viz §130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
V souzené věci navrhla oprávněná exekuci rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 4. 10. 2004, č.j. 020525/2004-631/Tar/G, opatřeného potvrzením o tom, že nabylo 25. 11. 2004 vykonatelnosti (§41 zákona č. 120/2001 Sb.). Rozhodnutí ukládá povinnému zaplatit oprávněné – vedle dluhu za poskytnuté telekomunikační služby telefonní stanice – částku 9.499,99 Kč jako sankci za nedodržení smluvního závazku, a to s odkazem na fakturu č. 6010000445. Oprávněná (její právní předchůdce) uzavřela s povinným smlouvu o poskytování telekomunikačních služeb, jejíž součástí byly i všeobecné podmínky veřejné telekomunikační služby (dále jen „všeobecné podmínky,“ viz §81 zákona č. 151/2000 Sb.). Povinný – v rámci speciální nabídky služeb – koupil od oprávněné za zvýhodněnou cenu mobilní telefon a zavázal se (čl. 11.4. všeobecných podmínek) využívat telekomunikačních služeb oprávněné nejméně po dobu stanovenou ve smlouvě (všeobecných podmínkách). V případě, že by v této době nevyužíval telekomunikačních služeb poskytovaných oprávněnou (např. z důvodu přerušení jejich poskytování pro nezaplacení účtů), je podle smlouvy povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši rozdílu plné ceny a zvýhodněné ceny telefonu (čl. 11.6. všeobecných podmínek). Fakturou č. 6010000445 vystavenou dne 24. 5. 2001 vyúčtoval právní předchůdce oprávněné povinnému v souladu s čl. 11.6. všeobecných podmínek smluvní pokutu ve výši 9.499,99 Kč za porušení čl. 11.4. všeobecných podmínek.
Argumentace obsažená v dovolání k závěru o tom, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu, nevede. Otázkou způsobilosti rozhodnutí Úřadu o povinnosti uhradit smluvní pokutu být exekučním titulem, kterou dovolatelka předložila k přezkumu, se Nejvyšší soud již zabýval a napadené rozhodnutí koresponduje se závěry, k nimž dospěl. V usnesení ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3433/2006 (srov. též usnesení ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3440/2006) Nejvyšší soud dovodil, že rozhodování o nároku na zaplacení smluvní pokuty za nevyužívání telekomunikačních služeb (související s prodejem mobilního telefonu za „zvýhodněnou cenu“) zákon č. 151/2000 Sb. Úřadu nesvěřuje a jeho rozhodnutí o takové věci jako nicotný správní akt není způsobilé být podkladem exekuce. Smluvní pokuta není plněním spjatým s poskytováním telekomunikačních služeb vymezených v §2 odst. 7 zákona č. 151/2000 Sb. a není ani příslušenstvím pohledávky provozovatele veřejné telekomunikační sítě podle §82 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb. Právo oprávněné na smluvní pokutu tedy není „finančním plněním“ ve smyslu ustanovení §95 bodu 8. písm. d/ zákona č. 151/2000 Sb., i když závazek povinného byl obsažen ve smlouvě o poskytování telekomunikačních služeb.
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. (povinnému náklady v tomto stadiu řízení nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2008
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu