ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.1161.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 1161/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného S. b. d. O., proti povinné J. F., zastoupené advokátkou, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 47 Nc 5442/2004, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze 7. 3. 2006, č. j. 40 Co 1482/2005-71, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 16. 2. 2005, č. j. 47 Nc 5442/2004-32, jímž okresní soud nařídil exekuci vyklizením povinné do zajištěného přístřeší (ubytovacího zařízení S.). S odvolací námitkou povinné, že jí nebyl doručen rozsudek krajského soudu, jímž byl (ve věci samé) potvrzen vykonávaný exekuční titul, se krajský soud vypořádal závěrem, že tento argument byl vyvrácen doručenkou založenou v nalézacím spise, z níž plyne, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen 16. 3. 2004 do vlastních rukou advokátce povinné, ustanovené jí podle §30 o.s.ř. usnesením z 10. 10. 2003, č. j. 25 C 66/2002-53 (což povinná ostatně před exekučním soudem prvního stupně při jednání 16. 2. 2005 /č. l. 28 versa/ ani nepopřela).
V dovolání (jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., aniž však uvádí, v čem konkrétně by měl spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí), povinná namítá, že řízení bylo postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené usnesení spočívá na nesprávném právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. spatřuje v tom, že v exekučním řízení nebyla zastoupena, ač se ho po delší dobu nemohla účastnit pro špatný psychický stav (byla hospitalizována v psychiatrické léčebně); dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. podle ní spočívá v tom, že exekuční titul byl nesprávně posouzen jako vykonatelný, ač tomu tak ve skutečnosti nebylo, jelikož „o jeho existenci nebyla nijak informována, když zástupkyně, kterou jí soud pro nalézací řízení ustanovil, ji o tomto neinformovala”.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinná však argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesla, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Jak plyne z ustanovení §261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§263 odst. 2 o.s.ř.), a zda právo není prekludováno. Nesprávnost právního posouzení věci v uvedených směrech dovolatelka odvolacímu soudu ostatně ani nevytýkala a pokud jde o její argumentaci, jíž odůvodnila svůj závěr o formální nevykonatelnosti exekučního titulu, v dovolání již ani netvrdila, že vykonávaný rozsudek její advokátce nebyl doručen (kterážto okolnost jediná by mohla vést k závěru o nevykonatelnosti titulu), nýbrž pouze to, že ji advokátka „o existenci exekučního titulu neinformovala“ (viz bod II. dovolání na čl. 114 versa). Tato skutečnost však k závěru o formální nevykonatelnosti titulu vést nemůže.
Jestliže pak namítla pochybení odvolacího soudu, jež sama (viz druhý odstavec odůvodnění tohoto usnesení) kvalifikovala jako vady řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., pak uplatnila (viz výše) dovolací důvod k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezpůsobilý (případný nedostatek zastoupení by mohl být pouze důvodem k podání tzv. žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2008
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu