ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.1735.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 1735/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Petra Šabaty v exekuční věci oprávněného R. H., proti povinnému D. H., zastoupenému advokátem, pro 1.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 30753/2006, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2008, č. j. 21 Co 18/2008-23, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud odmítl odvolání povinného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 4. 2007, č. j. 13 Nc 30753/2006-8, kterým soud nařídil podle vykonatelného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2006, č. j. 8 Cm 213/2004-20, k uspokojení pohledávky ve výši 1.000,- Kč (nákladů předcházejícího řízení) a pro náklady exekuce a náklady oprávněného, exekuci a jejím provedením pověřil soudní exekutorku. Uvedl, že soud prvního stupně vyzval oprávněného k odstranění zřejmé nesprávnosti v exekučním titulu (označení povinného jako “D. U., ale s uvedením správného IČ povinného) a ten předložil exekuční titul, v němž byla na jeho žádost nalézacím soudem oprava nesprávnosti provedena pouze záznamem; na základě takto provedené opravy byla exekuce nařízena. Nicméně ještě před rozhodnutím odvolacího soudu bylo podle §164 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) vydáno opravné usnesení, jímž byla zřejmá nesprávnost odstraněna procesně správným způsobem. Konstatoval, že skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce jsou splněny.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž namítá, že z důvodů právní jistoty účastníků bylo povinností oprávněného a následně soudu chyby v nesprávném označení povinného opravit a toto opravné usnesení doručit povinnému, a teprve po jeho doručení nařídit výkon rozhodnutí. Povinný je přesvědčen, že „má právo na odstranění všech vad exekučního titulu, které svým jednáním nezpůsobil“, a že exekuce byla nařízena předčasně, jelikož povinnost v exekučním titulu stanovená mohla být vymáhána až po právní moci opravného usnesení, tj. po 4. 11. 2007. Poukazuje též na to, že právní moc usnesení nastala „3 měsíce poté, co byla zaplacena povinná částka“. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí společně s usnesením soudu prvního stupně zrušil.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1, lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o usnesení odvolacího soudu, upravují přípustnost dovolání ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Usnesení, kterým odvolací soud odmítl podle §44 odst. 10, věty druhé, zákona č. 120/2001 Sb. odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci, proto, že – na rozdíl od jiných skutečností – neobsahovalo „skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce,“ je rozhodnutím ve věci samé; z hlediska materiálního jde vlastně o potvrzení usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, §130 zákona č. 120/2001 Sb.). Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s . ř. , tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Dovolatel argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl (ostatně v dovolání ani netvrdil, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam), a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení návrhu na nařízení exekuce totiž zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda exekuce je navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce (výkon rozhodnutí) nařízená nebo navržená jiným způsobem a zda právo není prekludováno.
Konstantní soudní praxe zastává názor, že vady v označení účastníků řízení v rozhodnutí, podle kterého byl navržen výkon (exekuce), nejsou na újmu jeho vykonatelnosti, je-li možné z něj bez pochybností dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2002 pod č. 25, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 6/1999 pod č. 62). V obou uvedených rozhodnutích byla totožnost účastníků nalézacího a posléze vykonávacího řízení doložena údaji, jež vylučovaly možnost, že by osoby vystupující v exekučním řízení byly odlišné od osob řízení nalézacího. Takovým dokládajícím údajem může být identifikační číslo shodné v obou řízeních, tedy nalézacím i vykonávacím. I přes nesprávné označení povinného ve vykonávaném rozhodnutí, je totožnost účastníka nalézacího a posléze vykonávacího řízení v daném případě doložena, a to shodným číslem identifikačním. Skutečností také je, že povinný se vůči vymáhané povinnosti neohrazoval, ale toliko poukazoval na nesprávné označení své osoby. Tento nedostatek byl ještě před vydáním usnesení odvolacího soudu soudem nalézacím odstraněn. Navíc soud prvního stupně si byl této zřejmé nesprávnosti vědom a oprávněného vyzval k jejímu odstranění, což oprávněný v rámci svých možností učinil. Nicméně i před tímto úkonem nalézacího soudu bylo možno dovodit s ohledem na shodu identifikačního čísla povinného, že povinný je osobou z exekučního titulu zavázanou.
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech vzniklých oprávněné v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu