ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.1739.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 1739/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné D. – T., s.r.o., proti povinnému T. P., zastoupenému advokátem, pro částku 323.409,40 Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 7 E 78/2002, o dovolání povinného a Z. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně z 19. 8. 2005, č. j. 26 Co 375/2003-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud „změnil“ (avšak, jak sám zdůraznil, pouze formálně, totiž uvedením správného popisného čísla dotčené budovy /nikoli č. p. 289, nýbrž č. p. 389/ a změněného označení /názvu/ příslušného katastrálního úřadu) usnesení z 22. 9. 2002, č. j. 7 E 78/2002-13, ve znění opravného usnesení z 8. 10. 2002, č. j. 7 E 78/2002-16, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí (svého platebního rozkazu ze 16. 7. 1997, č. j. Ro 500/97-6, pravomocného 30. 8. téhož roku, jímž byla tehdejší žalovaná Z. P. zavázána zaplatit žalobkyni, nyní oprávněné, částku 323.409,40 Kč s příslušenstvím). Krajský soud především uzavřel, že pasivní věcná legitimace povinného je ve vykonávacím řízení dána proto, že rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou z 12. 2. 1999, č. j. 10 C 5/99-14, pravomocným a vykonatelným 7. 4. téhož roku, bylo určeno, že darovací smlouva, jíž nynější exekucí dotčené nemovitosti převedla na povinného jeho matka Z. P., je vůči oprávněné (žalobkyni, vystupující v uvedeném nalézacím řízení pod názvem L., s.r.o.) ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku neúčinná. S odvolací námitkou povinného, že mu uvedený rozsudek „nikdy nebyl doručen ani doručován“, se krajský soud vypořádal závěrem, že rozsudek mu doručen byl, a to uložením na poště podle ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř. v rozhodném znění (tedy v březnu 1999), což vzal za prokázané doručenkou (viz č. l. 17 připojeného spisu 10 C 5/99), jež tehdy měla charakter veřejné listiny ve smyslu ustanovení §134 o.s.ř., jelikož obsahovala ustanovením §47 odst. 2 o.s.ř. předepsané náležitosti, zejména údaje, že si povinný, ač se na adrese doručení zdržoval, zásilku s rozsudkem přes předchozí výzvu a následné vyrozumění na poště nevyzvedl; povinný, na němž v tomto směru leží důkazní břemeno, opak údajů uvedených na doručence neprokázal.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje – pouze – z ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř., povinný namítá, že řízení trpí vadou „dle ustanovení §241a odst. 3 písm. b/ o.s.ř (ve znění účinném do 31. 12. 2000).“ Jestliže se totiž odvolací soud z úřední povinnosti nezabýval také tím, zda se žalovaný dne 16. 3. 1999 v místě doručení zdržoval (jako předpokladem ve smyslu §47 odst. 2 o.s.ř. nezbytným pro náhradní doručení písemnosti), jsou jeho závěry podle dovolatelova názoru založeny na neúplném šetření a řízení tak bylo zatíženo vadou podle §241a odst. 3 písm. b) o.s.ř. ve výše uvedeném znění. V bodě II. dovolání pak povinný namítá, že v době doručování se dlouhodobě nezdržoval na adrese uvedené na doručence, tedy v K. na M., nýbrž na adrese P. č. p.; protože mu rozsudek řádně doručen nebyl, nemohl nabýt právní moci ani vykonatelnosti a nejsou tedy splněny podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinný však argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu – již proto, že přípustnost dovolání nedovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve (správném) znění po novelizaci provedené zákonem č. 30/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001, nýbrž nesprávně z ustanovení §236 o.s.ř. ve znění předchozím – nepřednesl, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde.
Dovolatel zpochybnil závěr, že rozsudek č. j. 10 C 5/99-14, je vykonatelný. Tento závěr je sice závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., aby však mohl soud k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávané věci šlo především o zjištění, zda uvedený rozsudek byl povinnému řádně doručen. Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 3, resp. §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Za použití druhého (posuzováno nejen podle obsahu dovolání, nýbrž i podle výslovného odkazu na ustanovení §241a odst. 3 písm. b/ o.s.ř. v nesprávném znění, jemuž ovšem odpovídá ustanovení §241a dost. 2 písm. a/ o.s.ř. ve znění správném) z uvedených důvodů dovolatel vytýká, že odvolací soud nezjišťoval, zda mu byl citovaný rozsudek řádně doručen, a přednesl vlastní skutkovou verzi, že rozhodnutí mu doručeno nebylo, a (navíc nově teprve v dovolání, a tedy v rozporu s ustanovením §241 odst. 4 o.s.ř.), že nastat nemohla ani fikce náhradního doručení, jelikož se v době doručování v místě doručení nezdržoval.
I když dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučního titulu, učinil tak způsobem neregulérním; závěr o jeho vykonatelnosti založil na vlastních skutkových tvrzeních odlišných od zjištění, k nimž dospěl soud odvolací. Vady řízení které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k nim patří i dovolatelem vytýkané pochybení odvolacího soudu při šetření okolností doručení exekučního titulu), však – jak již bylo uvedeno – způsobilým důvodem dovolání přípustného jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (§238a odst. 2 o.s.ř.) být nemohou.
Poněvadž dovolání povinného není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolání proti shora označenému rozhodnutí odvolacího soudu podala také Z. P. (matka povinného). Ta však osobou oprávněnou k podání dovolání není.
Podle §255 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníky řízení při výkonu rozhodnutí oprávněný a povinný.
Povinným – v procesním slova smyslu – je ten, u něhož má být podle údajů uvedených v návrhu vynuceno splnění povinnosti.
Takovýmto subjektem však není Z. P., byť je osobou zavázanou k plnění exekučním titulem (platebním rozkazem č.j. Ro 500/99-6), ale – právě s ohledem na rozsudek č. j. 10 C 5/99-14, jímž bylo vyhověno odpůrčí žalobě – T. P., proti němuž oprávněná podala návrh na nařízení výkonu rozhodnutí jako proti osobě, jež měla z neúčinné darovací smlouvy prospěch (§42a občanského zákoníku).
Nejvyšší soud proto, aniž se zabýval nedostatkem podmínky řízení podle §241 o.s.ř. (§241b odst. 2 věta druhá o.s.ř.) dovolání Z. P. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243a odst. 5 a §218 písm. b) o.s.ř. jako podané osobou neoprávněnou odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné, jež by jinak měla na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, tyto náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. října 2008
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu