ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.1741.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 1741/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Petra Šabaty ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného S. o. u. g. a p., zastoupeného advokátem, proti povinné G., spol. s r. o., pro 57.864,- Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 35 E 259/2001, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2007, č. j. 13 Co 504/2007-51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 22. 8. 2006, č. j. E 259/2001-31, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 zastavil podle ustanovení §326a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), výkon rozhodnutí (nařízený podle vykonatelného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2000, č. j. 82 Ro 2481/99-8, usnesením téhož soudu ze dne 19. 4. 2001, č. j. E 259/2001-4). Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že podmínky tohoto ustanovení byly v daném případě splněny, jelikož se nepodařilo v místě sídla povinné sepsat žádnou věc, a oprávněný na výzvu, aby soudu označil místo, kde jsou věci povinné, jež by mohly být prodány, takové místo neoznačil (oznámil pouze adresu bydliště jednatele společnosti).
V dovolání – aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti – oprávněný uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že řízení bylo postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítá, že k vydání podkladového rozhodnutí došlo předtím, než nynější jednatel povinné tuto společnost zakoupil. Obvodnímu soudu vytýká, že z jeho strany nebyly „činěny potřebné kroky k realizaci jeho usnesení o výkonu rozhodnutí“, čímž nedošlo k ochraně práv oprávněného a naopak došlo ke vzniku škody. Jednatel společnosti totiž nepochybně věděl o majetkových podkladech společnosti a učinil od roku 2000 vše, aby majetek nemohl být „využit jinak, než pro jeho prospěch“. Dále dovolatel uvádí, že osobně zjišťoval adresu bydliště jednatele společnosti a tuto soudu písemně sdělil, a upozorňoval soud na to, aby byl jednatel společnosti vyzván k předložení daňových přiznání a účetních dokladů, což soud neučinil. Dovolatel činil kroky potřebné pro usnadnění činnosti soudu, ale bezvýsledně. Je přesvědčen, že „průtahy soudu prvního stupně způsobily vznik škody nemalého rozsahu“. Navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně (a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o. s. ř.) – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu ve věci samé (kterému nepředcházelo kasační rozhodnutí) přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Případná existence vad řízení (které ovšem dovolací soud zkoumat nemohl) založit přípustnost dovolání způsobilá není (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1320/2002). K vadám řízení sice dovolací soud přihlédne z úřední povinnosti, tedy i když v dovolání uplatněny nebyly, avšak pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Taková situace však v dané věci nenastala.
Oprávněný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a ani hodnocením námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Závěr odvolacího soudu, že v případě bezvýslednosti výzvy podle §326a o. s. ř. soud výkon rozhodnutí zastaví, je správný a vyplývá z výslovného znění tohoto ustanovení. Smyslem §326a o. s. ř. je „odklidit“ výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, jestliže se ukázalo, že tento typ výkonu rozhodnutí není způsobilým prostředkem k uspokojení oprávněného subjektu (viz Důvodovou zprávu k novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb.). Jelikož zákonná úprava je v tomto směru jednoznačná a nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti, nelze napadené usnesení shledat zásadně významným po právní stránce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2008, sp. zn. 20 Cdo 991/2007).
Jen pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že taktéž námitka, že soud prvního stupně si měl vyžádat od jednatele povinné daňová přiznání a účetní doklady, není správná, neboť žádné ustanovení občanského soudního řádu mu tuto povinnost neukládá. Naopak je povinností oprávněného, aby v případě bezvýsledného soupisu movitých věcí po výzvě soudu v určené lhůtě označil jiné místo, kde má povinný své věci a kde lze výkon rozhodnutí úspěšně provést. Pokud tak neučiní nebo na jím označeném místě bude soupis bezvýsledný, soud výkon rozhodnutí podle §326a o. s. ř. zastaví. Dovolatel navíc touto námitkou uplatňuje vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které však přípustnost dovolání (jak již bylo řečeno) podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (§238a odst. 2 o. s. ř.) založit nemohou.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, povinné, jenž by jinak měla podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5, věty první, o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. července 2008
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu