ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.2302.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 2302/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného H. m. P., zastoupeného advokátkou, proti povinnému F. V., zastoupenému advokátkou, pro částku 197.581,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 25 Nc 11116/2004, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze z 30. 1. 2006, č. j. 18 Co 533/2005-86, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Oprávněný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.250,- Kč k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud změnil usnesení z 8. 3. 2004, č. j. 25 Nc 11116/2004-60 (jímž obvodní soud nařídil exekuci), tak, že návrh na její nařízení zamítl. Opačný právní názor odvolací soud dovodil poté, co dospěl k závěru, že podkladový rozsudek, jímž byl povinný zavázán k plnění v měsíčních splátkách pod ztrátou jejich výhody, nenabyl vykonatelnosti, jelikož povinný (a jeho manželka týmž titulem zavázaná solidárně s ním) uložené splátky ve výši 1.200,- Kč měsíčně plnili řádně a včas, nikdy se s jejich placením neocitli v prodlení, takže výhodu splátek neztratili, takže k exekuci navržený rozsudek se nestal vykonatelným. V dané věci, zdůrazňuje odvolací soud, ani oprávněný netvrdí, že by na základě jiného exekučního titulu či dohody uzavřené mezi účastníky měl vůči povinnému (jinou) pohledávku splatnou v měsíčních splátkách po 1.200,- Kč. Za této situace, kdy povinný naopak splátky pravidelně platí částkou 1.200,- Kč ve lhůtách stanovených titulem, je podle odvolacího soudu třeba dovodit, že povinný projevil zcela určitě a srozumitelně vůli oprávněnému poskytovat plnění právě na tento (titulem přisouzený a nyní vymáhaný) dluh.
V dovolání oprávněný uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o.s.ř. Především – podle jeho názoru – samotné zpochybnění vykonatelnosti titulu není způsobilé založit „přípustnost dovolání proti usnesení o nařízení exekuce podle §44 odst. 10 ex. řádu“; o tom, zda namítaná skutečnost je rozhodná (již) pro nařízení exekuce ve smyslu uvedeného ustanovení exekučního řádu, nerozhoduje podle dovolatele námitka povinného, nýbrž soud. Dovolatel však sám připustil, že městský soud tím, že rozhodl meritorně, námitku nevykonatelnosti titulu posoudil jako okolnost rozhodnou pro nařízení exekuce (§44 odst. 10 věta první ex. řádu), jeho rozhodnutí však v tomto směru zůstalo bez odůvodnění, a tedy v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř. a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Kromě toho dovolatel zastává názor, že námitka splnění není – podobně jako v obecných případech, kdy plnění nebylo uloženo ve splátkách pod ztrátou jejich výhody, nýbrž jednorázově – relevantní již ve fázi nařízení exekuce, ale teprve v řízení o jejím zastavení.
Nesprávné právní posouzení věci dovolatel spatřuje v závěru odvolacího soudu, že v případě, kdy ani samotný oprávněný netvrdí, že by na základě jiného exekučního titulu či dohody uzavřené mezi účastníky měl vůči povinnému (jinou) pohledávku splatnou v měsíčních splátkách po 1.200,- Kč, a kdy povinný splátky pravidelně platí ve lhůtách stanovených titulem, byla určitě a srozumitelně (byť nikoli výslovně) projevena vůle poskytovat plnění právě na vymáhaný dluh. Podle dovolatele „za situace, kdy věřitel obdrží od dlužníka jakoukoliv částku, která není jednoznačně určena, a kdy dlužník má vůči věřiteli více splatných peněžitých dluhů, je nerozhodné, že obdržená částka koresponduje s výší jednoho konkrétního dluhu. Samotná výše částky takovou určitost rozhodně neposkytuje. Zaplacením částky 1.200,- Kč je úkon povinného určitý a srozumitelný pouze potud, že jím dlužník věřiteli projevuje, že mu platí dluh ve výši 1.200,- Kč. Co se týče určení tohoto dluhu, nelze z něj při existenci vícera dluhů nic určitého zjistit.“ S poukazem na nedostatek občanskoprávní úpravy a na „jednotu právního řádu“ bylo podle dovolatele nutno aplikovat ustanovení §330 odst. 3 obchodního zákoníku. Kromě toho měl odvolací soud podle dovolatele zohlednit skutečnost, že částku 12.097,- Kč představující náhradu nákladů nalézacího řízení povinný uhradil až po podání návrhu na exekuci a že minimálně v tomto rozsahu byl rozsudek vykonatelný.
Povinný se ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a navrhl zamítnutí dovolání mimo jiné s odůvodněním, že od správce oprávněného, firmy L. s. s.r.o., s manželkou obdrželi předtištěné složenky s variabilním symbolem uvedené firmy, jimiž pravidelně, a tedy řádně a včas platili právě vykonávaným titulem přiznané splátky 1.200,- Kč měsíčně, takže oprávněný nemohl mít jakékoliv pochybnosti o tom, že je placena právě titulem přiznaná pohledávka.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), z obsahu spisu nevyplývají (v dovolání byly sice ohlášeny, avšak zůstaly nespecifikovány), a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že povinný, jenž sice výslovně neurčil, na který z více dluhů plnil, avšak tím, že řádně a včas platil měsíční splátky ve výši 1.200,- Kč, tedy právě v částkách a termínech stanovených exekučním titulem, zamezil ztrátě výhody splátek, a že v důsledku toho titul nenabyl vykonatelnosti.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Dovolání (přípustné odle §237 odst. 1 písm. a/ ve spojení s ustanovením §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř.) není důvodné.
Předně se dovolatel mýlí, dovozuje-li, že námitka nevykonatelnosti k exekuci navrženého rozsudku, odůvodněná tvrzením, že splátky byly placeny řádně a včas, takže ke ztrátě jejich výhody nedošlo, není okolností rozhodnou pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení §44 odst. 10 věty prvé ex. řádu. Opačný názor, že se tedy (zejména odvolací) soud takovouto námitkou musí zabývat již ve fázi nařízení exekuce a že s ní musí nakládat jako s odvoláním obsahujícím okolnosti rozhodné pro nařízení exekuce, nikoli tedy až jako s návrhem na zastavení exekuce, dovodila jak soudní praxe, tak literatura (srov. Kurka V., Drápal L., Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha, 2004, str. 85, 366, 1. odstavec).
Důvodná není ani námitka obsažená v posledním odstavci druhé (č. l. 95) a prvním odstavci třetí strany (č. l. 96) dovolání. Nelze totiž souhlasit s názorem oprávněného, že „za situace, kdy věřitel obdrží od dlužníka jakoukoliv částku, která není jednoznačně určena, a kdy dlužník má vůči věřiteli více splatných peněžitých dluhů, je nerozhodné, že obdržená částka koresponduje s výší jednoho konkrétního dluhu“, ani s dalším jeho názorem, že „samotná výše částky takovou určitost rozhodně neposkytuje, a že zaplacením částky 1.200,- Kč je úkon povinného určitý a srozumitelný pouze potud, že jím dlužník věřiteli projevuje, že mu platí dluh ve výši 1.200,- Kč“, že však „co se týče určení tohoto dluhu, nelze z něj při existenci vícera dluhů nic určitého zjistit.“ Oprávněný totiž předně – a to v průběhu řízení, ani v dovolání nezpochybnil ani provedené platby ve splátkách po 1.200,- Kč, ani jednorázovou platbu z 10. 20. 2003 částkou 49.544,- Kč a nenamítal nic ani proti tvrzení, že všechny platby po právní moci vykonávaného rozsudku byly provedeny řádně a včas. Jediná jeho námitka obsažená v dovolání spočívá v závěru, že neurčil-li povinný při jednotlivých platbách výslovně, který z více dluhů oprávněnému hradí, mohl si oprávněný jako věřitel jednotlivé platby započíst na jiné splatné dluhy. Samotná faktická platba jednotlivých splátek ve výši stanovené vykonávaným rozsudkem (a ve stanovených termínech, tedy pravidelně do posledního dne v měsíci počínaje dnem právní moci rozsudku), takovým určením podle názoru dovolatele není, a to přesto, že vykonávaný rozsudek stanovil splátky právě částkou 1.200,- Kč měsíčně (nikoli tedy částkou jinou), a že on sám, tedy oprávněný, u odvolacího jednání (č. l. 82 versa) výslovně uvedl, že „neví, zda oprávněný má vůči povinnému jiný exekuční titul, a že se domnívá, že identifikací plateb je byt uvedený na složence, který je totožný s bytem, za jehož užívání povinný dluží titulem přisouzené a nyní vymáhané nájemné.“
Právní závěr odvolacího soudu vyvozený ve druhém odstavci třetí strany napadeného rozhodnutí (č. l. 87), že za situace, kdy povinný – byť to výslovně neurčil – pravidelně platí splátky ve výši 1.200,- Kč měsíčně ve lhůtách stanovených titulem, byla zcela určitě a srozumitelně vůči oprávněnému projevena vůle poskytovat plnění právě na tento dluh, je v souladu s judikaturou (srov. rozhodnutí z 30. 11. 2004l, sp. zn. 20 Cdo 1291/2003, v němž Nejvyšší soud dovodil, že dlužníkovo určení dluhu může spočívat nejen ve výslovném projevu, ale i v plnění právě v takové výši, jež odpovídá titulem přisouzené pohledávce).
Pokud jde o dovolací námitku, že náhrada nákladů nalézacího řízení byla zaplacena po podání návrhu na exekuci a že tudíž „minimálně v tomto rozsahu byl rozsudek nalézacího soudu vykonatelný“, ta nemá oporu ve spise, jelikož z fotokopie příjmového pokladního dokladu č. 3263308 (č. l. 12) plyne, že tato náhrada byla zaplacena 5. 2. 2004, tedy před zahájením exekučního řízení (návrh na nařízení exekuce byl podán 26. 2. 2004).
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se povinnému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. odůvodněn procesním úspěchem povinného, ty spočívají v částce 8.534,- Kč představující odměnu za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3 a §12 odst. 1 písm. a/ bod 1. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 1. 9. 2006), sníženou dále o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném do 1. 9. 2006, a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1.636,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř., §37 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2008
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu