ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.2516.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 2516/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Petra Šabaty v exekuční věci oprávněného Mgr. P. S., správce konkursní podstaty úpadkyně P. s., spol. s r. o., advokáta, zastoupeného advokátem se sídlem tamtéž jako oprávněný, proti povinné České republice – Ministerstvu financí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 5 Nc 1386/2005, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze z 30. 11. 2006, č. j. 39 Co 63/2006-68, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze z 30. 11. 2006, č. j. 39 Co 63/2006-68 se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud nařídil exekuci proti subjektu, proti němuž oprávněný podal návrh na její nařízení, tedy proti Fondu národního majetku České republiky (dále jen „ FNM ČR“) s odůvodněním, že vykonávaným titulem sice byl k plnění zavázán subjekt jiný, totiž Z. s. p. B. 32, že však oprávněný listinami (rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu ČR č. 365/1997 z 12. 12. 1997 o vyjmutí a převedení části majetku státního podniku Z. na základě privatizačního projektu schváleného ministrem financí a vládou České republiky) prokázal ve smyslu ustanovení §36 odst. 3, 4 exekučního řádu, že „část majetku tohoto státního podniku včetně závazku vůči oprávněnému přešla na povinného“.
V odvolání povinný (tehdy ještě stále FNM ČR) namítl nedostatek své pasivní legitimace s odůvodněním, že „ze skutečnosti, že na něj byla jako součást privatizovaného majetku převedena nemovitost, kterou si oprávněný vybral pro výkon rozhodnutí, nelze dovodit, že na FNM ČR byl převeden rovněž předmětný závazek s. p. Z. Pokud k převodu závazku došlo, pak ten dále přešel na některého nabyvatele (v daném případě na základě privatizačního projektu č. 50214/3001 na společnost Z. a. s.); jestliže závazek převeden na FNM ČR naopak nebyl, pak zůstal přímo zbytkovému podniku Z., s. p. v likvidaci“.
Odvolací soud – s výslovným odůvodněním, že se „otázkou existence vykonatelného titulu ve smyslu §40 odst. 1 písm. a) ex. ř. a tím též existencí zákonných podmínek pro nařízení exekuce, nezabýval, neboť taková námitka nebyla odvolatelem v odvolacím řízení uplatněna“, a že „další odvolací námitky (kromě námitky promlčení) nejsou pro nařízení exekuce rozhodné“ – rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil poté, co se zabýval výlučně námitkou promlčení, o níž dospěl k závěru, že je nedůvodná.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný (nyní již Česká republika - Ministerstvo financí /viz usnesení z 29. 6. 2006 na č. l. 65/) dovoláním, jehož přípustnost odůvodňuje tím, že „otázku věcné legitimace FNM ČR resp. nyní MF, řeší dovolací soudy rozdílně a že v dané věci ji odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem“. Odvolacímu soudu vytýká - posuzováno podle obsahu dovolání – nesprávné právní posouzení věci spočívající v nesprávném závěru o jeho věcné legitimaci, vyplývajícím z toho, že se nevypořádal s jeho odvolací námitkou nedostatku této legitimace.¨
Dovolání (přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ odst. 3 o.s.ř.) je důvodné, jelikož napadené rozhodnutí je v rozporu s dosavadní, a to nejen současnou, ale i desítky let ustálenou judikaturou.
Závěr, že při věcném posuzování předpokladů pro nařizování výkonu rozhodnutí, příp. exekuce, soud zkoumá (kromě jiného), zda oprávněný i povinný jsou věcně legitimováni, zaujal Nejvyšší soud nejen například v usnesení ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000, pod poř. č. 4 (str. 16/46), ale také již ve stanovisku z 18. 2. 1981, Cpj 159/79, uveřejněném v téže sbírce, ročník 1981, pod poř. č. 21 (str. 156/494, 165/503). Týž názor je opakovaně zaujímán v literatuře (srov. např. Občanský soudní řád. Komentář. 2. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 1413. s nebo Exekuční řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 158. s.).
V daném případě se však odvolací soud uvedenou zásadou neřídil a ačkoli povinný nedostatek své věcné legitimace v odvolání namítl a ke svým tvrzením nabídl (viz č. l. 19, 20) listinné důkazy, soud – přesto, že dokonce v předposledním odstavci druhé strany svého rozhodnutí (č. l. 69) v obecné rovině zdůraznil, že „soud zkoumá, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni“ – se uvedenou námitkou nezabýval a rozhodnutí soudu prvního stupně – po zhodnocení jediné námitky (totiž promlčení) jako nedůvodné – potvrdil s odůvodněním, že další námitky nebyly uplatněny, případně, že jsou pro nařízení exekuce nerozhodné.
Jestliže se tedy odvolací soud věcnou legitimací povinného (ať již proto, že námitku v tomto směru považoval za nerelevantní či neuplatněnou), nezabýval a o návrhu na nařízení exekuce po posouzení pouze námitky (relevantní naopak teprve v řízení o zastavení exekuce) promlčení o návrhu rozhodl, pak věc posoudil ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nesprávně (jde o věcné posouzení předpokladů pro nařízení exekuce) a zároveň řízení zatížil vadou ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ (nezabýval se okolnostmi rozhodnými pro posouzení věci, ač byly tvrzeny a ačkoli k jejich průkazu byly nabídnuty důkazy), k níž je dovolací soud povinen přihlédnout (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Protože tedy, jak vyplývá z výše uvedeného, spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném posouzení věci, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle první věty třetího odstavce téhož ustanovení vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. září 2008
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu