ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.2519.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 2519/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné G. M. M., a.s., zastoupené advokátem, proti povinnému Z. T., zastoupenému advokátem, pro částku 11.900,- Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 15 E 74/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 27. 2. 2004, č. j. 12 Co 20/2004-18, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Povinný je povinen zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1030,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud (kromě toho, že usnesení okresního soudu v části prvního odstavce výroku, týkající se nařízení exekuce k vymožení části náhrady nákladů nalézacího řízení, změnil tak, že návrh do částky 1350 Kč zamítl) potvrdil usnesení z 24. 1. 2003, č. j. 15 E 74/2003-5, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí. S odvolací námitkou povinného, že dlužníku „panu H., který u T. M. podvodem získal televizi, kterou nesplácel, nikdy ručitele nedělal“, se odvolací soud vypořádal závěrem, že tato skutečnost pro nařízení exekuce právně významná není.
V dovolání (směřujícím, posuzováno podle jeho obsahu, jen do potvrzujícího výroku usnesení odvolacího soudu), jehož přípustnost dovozuje – pouze – z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř., povinný namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. spatřuje v tom, že „nikdy neuzavřel s oprávněnou jakoukoli smlouvu a nikdy nepodepsal žádnou smlouvu jako ručitel pana H.“
Oprávněná navrhla „zamítnutí“ dovolání.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinný však argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Jak plyne z ustanovení §261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§264 odst. 1 o.s.ř.). Nesprávnost právního posouzení věci v uvedených směrech dovolatel odvolacímu soudu ostatně ani nevytýkal. Ve vykonávacím (exekučním) řízení soud naopak není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí; obsahem rozhodnutí, jehož výkon je navržen, je totiž exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet i při rozhodování o nařízení výkonu (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4). V tomto ohledu je tedy napadené rozhodnutí v souladu se standardní judikaturou.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo oprávněné podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 790,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5., §12 odst. 1 písm. a/ bod 1., §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky ve znění účinném do 1. 9. 2006, a v částce 75,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném do 1. 9. 2006, jakož i DPH ve výši 19 %, tj. částce 164,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2008
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu