ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.2520.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 2520/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Antonína Draštíka a JUDr. Petra Šabaty v exekuční věci oprávněného S. b. d. H. O. – Z., zastoupeného advokátkou, proti povinné S. S., a. s., zastoupené advokátem, pro 95.516,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 94 Nc 10558/2005, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2007, č. j. 9 Co 1674/2006-41, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud odmítl odvolání povinné proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2006, č. j. 94 Nc 10558/2005-31, kterým soud nařídil podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 9. 1998, č. j. 23 Cm 480/94-93, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 7. 2005, č. j. 4 Cmo 143/2005-171, k vymožení pohledávky ve výši 95.516,- Kč a nákladů exekuce, exekuci (výrok I.), jejímž provedením pověřil Mgr. J. K., soudního exekutora (výrok II.). Návrh na nařízení exekuce i pro 8 % úroky od 1. 10. 2005 do zaplacení zamítl (výrok III.) a zároveň zastavil řízení, pokud se oprávněný domáhal úroků z prodlení ve vyšším rozsahu (výrok IV.). Odvolací soud konstatoval, že nebyla zpochybněna žádná skutečnost rozhodná pro nařízení exekuce, jelikož námitka promlčení je pro samotné nařízení exekuce irelevantní.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost vyvozuje z §238a odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Namítá stejně jako v odvolání, že oprávněný nepodal včas návrh na nařízení exekuce a dle ustanovení §408 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, došlo k promlčení pohledávky, jelikož promlčecí doba začala běžet nejpozději podáním žaloby v nalézacím řízení dne 28. 11. 1994, čímž uběhla dnem 28. 11. 2004. Promlčecí doba uběhla i přesto, že v nalézacím řízení bylo Vrchním soudem v Olomouci rozhodováno dne 14. 7. 2005, č. j. 4 Cmo 143/2005-171, jelikož se jednalo toliko o procesní rozhodnutí, kdy bylo z důvodu zpětvzetí odvolání rozhodnuto o zastavení řízení. Dovolatelka má za to, že se „vznesenou námitkou promlčení stal exekuční titul neúčinným“ a odvolací soud tak nesprávně aplikoval §44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“). Domnívá se, že soud by měl při nařízení exekuce zkoumat i to, zda se exekuční titul nestal neúčinným, např. pro prekluzi či promlčení, jelikož případná neúčinnost exekučního titulu musí být „součástí skutečností, které jsou rozhodné pro nařízení exekuce“. Domnívá se, že krajský soud pochybil, když se uplatněnu námitkou promlčení, která byla dovolatelkou vznesena ještě před nařízením exekuce, nezabýval. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o usnesení odvolacího soudu, upravují přípustnost dovolání ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Usnesení, kterým odvolací soud odmítl podle §44 odst. 10, věty druhé, zákona č. 120/2001 Sb. odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci, proto, že – na rozdíl od jiných skutečností – neobsahovalo „skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce,“ je rozhodnutím ve věci samé; z hlediska materiálního jde vlastně o potvrzení usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, §130 zákona č. 120/2001 Sb.). Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Dovolatelka netvrdí, že rozhodnutí je zásadně právně významné, a hodnocením v dovolání obsažené argumentace k takovému závěru dospět nelze.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování (právních) otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí totiž zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem a zda právo není prekludováno.
Soudní praxe – po desítky let ustálená – dovodila, že promlčení vymáhané pohledávky je důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., pokud námitku promlčení návrhem na zastavení výkonu povinný (dlužník) uplatnil (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981 pod poř. č. 21, str. 188-189 /526-527/). K předpokladům nařízení exekuce nepatří (na rozdíl od prekluze práva) okolnost, že pohledávka přiznaná exekučním titulem není promlčena, jinými slovy, otázkou promlčení se soud v řízení, jež nařízení exekuce předchází, zabývat nemůže.
Napadené rozhodnutí je tudíž v souladu se standardní judikaturou; podmínky pro vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. splněny nejsou, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2008
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu