ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.2717.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 2717/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Petra Šabaty ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné ASB – A. B. s. s r. o., zastoupené advokátem, proti povinnému Mgr. M. K., správci konkurzní podstaty úpadkyně U. p., a. s., zastoupenému advokátem, pro 7.368,- Kč s příslušenstvím, přikázáním pohledávky z účtu povinného, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 21 E 316/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2007, č. j. 23 Co 543/2007-23, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2007, č. j. 23 Co 543/2007-23, a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 6. 8. 2007, č. j. 21 E 316/2007-8, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 6. 8. 2007, č. j. 21 E 316/2007-8, jímž Okresní soud v Nymburce nařídil podle rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 5. 2007, č. j. 12 C 192/2006-26, výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného u peněžního ústavu (výrok I.), uložil povinnému zaplatit oprávněné na náhradě nákladů výkonu rozhodnutí 6.369,- Kč (výrok II.), dále uložil povinnému zaplatit soudní poplatek za návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (výrok III.) a ve výroku IV. specifikoval, na které jednotlivé části se nařízení výkonu vztahuje. Dále ve výroku V. přikázal peněžnímu ústavu nevyplácet až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství z účtu povinného uvedené peněžní prostředky, neprovádět na ně započtení ani jinak s nimi nakládat, ve výroku VI. pak povinnému odňal okamžikem, kdy bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, právo vybrat peněžní prostředky z účtu, použít tyto prostředky k platbám nebo s nimi jinak nakládat, a to do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství. V poslední části výroku pod bodem VII. pak specifikoval, jakým způsobem má peněžní ústav postupovat při odepsání vymáhané pohledávky s příslušenstvím z účtu povinného, příp. jak má postupovat pro případ, že pohledávka nebude tímto způsobem zcela uhrazena. K námitce místní nepříslušnosti odvolací soud uvedl, že místně příslušným je obecný soud povinného, tj. Okresní soud v Nymburce, neboť v případě, že byl na majetek úpadce prohlášen konkurz, přechází právo nakládat s majetkem na správce konkurzní podstaty. Správce konkurzní podstaty se tak stává povinným, a je proto k němu třeba přistupovat jako k jakémukoliv jinému účastníku a posuzovat místní příslušnost soudu podle místa jeho bydliště či sídla. Dále konstatoval, že s ohledem na ustanovení §14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, s účinností do 31. 12. 2007 (dále jen „zákon č. 328/1991 Sb.“), lze výkon rozhodnutí nařídit, nelze jej však provést, měl-li by jím být postižen majetek patřící do konkurzní podstaty. Dále uvedl, že nehledal v rozporu s dobrými mravy, pokud byly oprávněné přiznány náklady exekuce, když oprávněné nelze upřít právo na nucený výkon rozhodnutí, pokud povinným není plněno dobrovolně.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu /dále jen „o. s. ř.“/), kdy má za to, že soud nesprávně hodnotil pasivní legitimaci strany povinné. Povinný jakožto správce konkurzní podstaty úpadce není v souzené věci pasivně legitimován, jelikož vlastníkem majetku patřícího do konkursní podstaty je i po prohlášení konkursu úpadce, nikoli správce konkurzní podstaty, který pouze vykonává dispoziční práva s majetkem úpadce. Dále povinný uvádí, že nenapadá vlastní nařízení výkonu rozhodnutí, ale to, že byly soudem provedeny kroky k vlastnímu výkonu rozhodnutí (výrok V. – VII.), kdy peněžní ústav zablokoval peníze na účtu povinného sepsaném do konkurzní podstaty, čímž zároveň správce konkurzní podstaty ztratil právo dispozice s peněžními prostředky tam deponovanými, což odporuje ustanovení §14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb. Mimo shora uvedené povinný vytýká odvolacímu soudu i posouzení otázky úhrady nákladů oprávněné v exekučním řízení a namítá, že pokud soud přiznal oprávněné v rámci náhrady nákladů řízení také 300,- Kč soudního poplatku, pak pochybil, jelikož řízení podle §11 odst. 3 písm. h) zákona o soudních poplatcích, takové poplatkové povinnosti nepodléhá. Navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná ve svém vyjádření uvedla, že má za to, že dovolání není ve věci přípustné (s nesprávným odkazem na §237 odst. 2 o. s. ř.) a navrhla jeho odmítnutí.
Dovolání je ve smyslu §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o. s. ř.). Ten je dán tím, že (právní) otázku věcné (pasivní) legitimace povinného vyřešil odvolací soud v rozporu s ustálenou soudní praxí.
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Při věcném posuzování návrhu na nařízení exekuce zkoumá soud, zda exekuční titul vydal orgán, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navržena v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného a zda právo není prekludováno.
Vymezení účastníků řízení o výkon rozhodnutí je založeno na procesní bázi (oprávněným je ten, kdo podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, resp. kdo se v něm jako takový označil, povinným je ten, proti komu oprávněný návrh na nařízení výkonu rozhodnutí směřuje, tj. koho uvedl jako osobu, v jejichž poměrech má být exekučním titulem uložená povinnost vymožena). Od takto pojaté procesní legitimace je nutno odlišovat věcnou (materiální) aktivní legitimaci oprávněného a věcnou (materiální) pasivní legitimaci povinného. Aktivně legitimován je ten (procesně) oprávněný, jemuž svědčí právo z rozhodnutí nebo jiného titulu, a pasivně legitimován ten (procesně) povinný, kterému je tímto titulem uložena povinnost. Nesvědčí-li právo z rozhodnutí nebo jiného titulu oprávněnému, stejně jako nebyla-li podle rozhodnutí nebo jiného titulu povinnost uložena povinnému, nejsou v řízení o výkon rozhodnutí věcně legitimováni; v obou případech soud návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítne.
Podle §14 odst. 1 písm. a), věty první, zákona č. 328/1991 Sb., prohlášením konkursu přechází oprávnění nakládat s majetkem podstaty na správce.
Podle §14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb., po prohlášení konkursu nelze provést výkon rozhodnutí postihující majetek patřící do podstaty a k tomuto majetku nelze ani nabýt právo na oddělené uspokojení (§28).
V otázce, kdo je pasivně legitimován v exekučním řízení pro vymožení pohledávky přiznané exekučním titulem vůči správci konkursní podstaty, byla soudní praxe usměrněna usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 21 Co 528/2003, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2005 pod č. 2. V něm soud dovodil, že pasivně legitimovaným je v tomto případě úpadce, neboť i pohledávka za podstatou může být uspokojena jedině z majetku konkursní podstaty (jehož vlastníkem zůstává i po prohlášení konkursu úpadce), nikoli z majetku správce (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 29 Odo 17/2003, uveřejněný v Soudní judikatuře č. 9, ročník 2005 pod č. 147).
V nalézacím řízení vystupoval povinný jako žalobce proto, že prohlášením konkursu na něho přešlo oprávnění nakládat s majetkem patřícím do konkursní podstaty; v řízení o výkon rozhodnutí je však pasivně legitimována úpadkyně, neboť – jak již bylo řečeno – jen z jejího majetku lze pohledávku za podstatou uspokojit.
Lze proto uzavřít, že právní závěr odvolacího soudu neobstojí a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatnil dovolatel právem; Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a aniž se zabýval námitkou výše nákladů řízení oprávněné – napadené usnesení zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.).
Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Soudy obou stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. září 2008
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu