ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.2898.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 2898/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Petra Šabaty a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné I. N., a. s. „v likvidaci“, zastoupené advokátem, proti povinné S. I. a. s. v likvidaci, zastoupené advokátem, pro 36.754.381,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 33 Nc 7145/2004, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2006, č. j. 20 Co 282/2006-210, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 nařídil usnesením ze dne 6. 5. 2004, č. j. 33 Nc 7145/2004-7, exekuci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2002, č. j. 5 Cm 51/2000-77, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2003, č. j. 3 Cmo 242/2002-120, k uspokojení pohledávky 36.754.381,- Kč s úroky z prodlení 15,5% z částky 36.754.381,- Kč od 5. 8. 1999 do zaplacení, nákladů nalézacího řízení 1.259.175,- Kč, nákladů odvolacího řízení 186.942,- Kč a nákladů exekuce a provedením exekuce pověřil JUDr. J. P., soudního exekutora.
Městský soud v záhlaví uvedeným usnesením rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil s tím, že námitka povinné proti nedostatečnému označení původní oprávněné v řízení je pouze formálního rázu (Ing. M. H. - bez uvedení funkce správkyně konkursní podstaty U. b. a.s. v likvidaci), jednalo se o zřejmou chybu v psaní, jejíž oprava po rozhodnutí o procesním nástupnictví (§107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) usnesením soudního exekutora ze dne 11. 3. 2005, č.j. EX 1078/04-66, ztratila opodstatnění. Rovněž námitku materiální nevykonatelnosti exekučního titulu považoval za neopodstatněnou, neboť nelze směšovat otázku vykonatelnosti exekučního titulu s jeho věcnou správností, jak činí povinná. Podle exekučního titulu je povinnost povinné zaplatit vymáhanou částku vázána na povinnost oprávněné vydat označené písemnosti. Otázka, zda je výrokem exekučního titulu naplněna reciprocita plnění z hlediska hmotněprávních vztahů účastníků, není otázkou materiální vykonatelnosti titulu, ale jeho věcné správnosti. Odvolací soud uvedl, že exekuční soud již věcnou správnost přezkoumávat nemůže, a poukázal na skutečnost, že povinná stejnou námitku uplatnila již v nalézacím řízení prostřednictvím řádných i mimořádných opravných prostředků, přičemž důvody, pro které nebyla úspěšná (opožděnost uplatnění námitky ohledně synallagmatičnosti vzájemného plnění v odvolacím řízení s ohledem na ust. §205a o. s. ř. - viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR č.j. 32 Odo 549/2004-167), nejsou pro nařízení exekuce významné.
Povinná napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce spatřuje jednak v tom, že soudy obou stupňů v dané věci posoudily otázku formální i materiální vykonatelnosti exekučního titulu v rozporu s hmotným právem, a dále v tom, že se jedná o věc rozhodovanou odvolacími soudy rozdílně. Prostřednictvím dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. namítá (shodně jako v odvolacím řízení) nevykonatelnost exekučního titulu s ohledem na skutečnost, že ačkoli zavazuje ke vzájemnému plnění, nebyla soudy při vynesení vykonávaného rozsudku respektována či zkoumána podmínka vzájemné reciprocity, ač tomu tak s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu 28 Cdo 525/2006 a 32 Odo 694/2005 být mělo. Povinná namítá, že vrácením písemností nedojde k vrácení výsledků její duševní práce zkonzumovaných oprávněnou, a oprávněné tak vznikne v rámci hmotněprávního vztahu bezdůvodné obohacení. V postupu soudu, který exekuci nařídil, spatřuje porušení §415 obč. zák., §2 o. s. ř., čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR. Jediným možným řešením v dané věci je ocenění výsledků duševní práce povinné a započtení hodnoty oproti finančnímu nároku oprávněné. Dovolatelka rovněž poukazuje (opět shodně jako v odvolacím řízení) na nesprávné označení osoby oprávněné (její právní předchůdkyně) a na nesplnění vzájemné povinnosti oprávněnou a navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil.
Oprávněná ve svém vyjádření uvedla, že exekuční titul je materiálně vykonatelný, že v exekučním řízení se již nelze zabývat otázkou vzájemné reciprocity plnění a otázkou případného bezdůvodného obohacení. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popř. zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání upravují ust. §237 až §239 o. s. ř.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „exekuční řád“, je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ačkoliv dovolatelka přikládá napadenému rozhodnutí zásadní právní význam, jenž dovozuje z toho, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku materiální vykonatelnosti exekučního titulu a že se jedná o věc rozhodovanou odvolacími soudy rozdílně, dovolací soud posouzením uplatněných námitek k závěru, že se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, nedospěl.
Při věcném posuzování návrhu na nařízení exekuce soud zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda oprávněný prokázal, že se podmínka splnila nebo že sám svou vzájemnou povinnost vůči povinnému již splnil, popřípadě je připraven ji splnit, jestliže je to, co ukládá exekuční titul povinnému, vázáno na splnění podmínky nebo splnění vzájemné povinnosti oprávněného, a zda právo není prekludováno.
Exekuční soud však již nemůže přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, tedy v souzené věci zkoumat, zda oprávněné nevznikne přijetím plnění bezdůvodné obohacení. Takovou námitku mohla povinná uplatnit pouze v rámci nalézacího řízení; úkolem exekučního soudu je zajistit nucený výkon exekučním titulem uložené povinnosti.
Neobstojí ani další povinnou uplatněná námitka, že „není dost dobře možné výsledky duševní práce vrátit zpět“. Exekuční titul ukládá oprávněné vydat povinné písemnosti uvedené ve výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2002, č. j. 5 Cm 51/2000-77, nikoliv „vrátit výsledky duševní práce“. Obsah a rozsah povinnosti je tedy stanoven přesně, způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co má být plněno.
Povinná také zpochybnila aktivní legitimaci původní oprávněné osoby; její námitka však podle obsahu nesměřuje proti nedostatku její věcné legitimace, ale proti jejímu neúplnému označení. Na rozdíl od návrhu na nařízení exekuce, z něhož je zřejmé, že jej podala správkyně konkurzní podstaty úpadce U. b. a.s. „v likvidaci“, Ing. M. H., obvodní soud v usnesení o nařízení exekuce za jménem správkyně její funkci neuvedl. Výtka povinné proto může být jen podřazena pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který je vyhrazen vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k takovým vadám může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, že shledá napadené rozhodnutím zásadně právně významným.
Protože odvolací soud se při svém rozhodování neodchýlil od ustálené soudní praxe, podmínky přípustnosti dovolání podle §237 odst. l písm. c/ o. s. ř. nejsou dány. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§243 odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech vzniklých oprávněné v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. l zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. října 2008
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu