ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.2909.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 2909/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Č. p., a. s., zastoupené advokátem, proti povinné b..cz, s. r. o., zastoupené advokátem, pro 24.636,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. Nc 13149/2004, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2005, č. j. 15 Co 92/2005-30, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 16. 11. 2004, č. j. Nc 13149/2004-8, jímž obvodní soud nařídil podle rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 13. 10. 1999, sp. zn. 45 Cm 258/99, k vydobytí pohledávky ve výši 24.636,- Kč s 26 % úroky z prodlení ročně od 2. 7. 1997 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení ve výši 988,- Kč a pro náklady oprávněné a náklady exekuce, které budou v průběhu řízení určeny, na majetek povinné exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. D. K., soudní exekutorku. Předpoklady pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), měl odvolací soud za splněny. Po zjištění, že L. M. měla v roce 1999 k dispozici firemní razítko a že s vědomím tehdejšího jednatele J. Š. přebírala na poště zásilky určené povinné, i když v té době nebyla zaměstnankyní povinné, uzavřel, že k převzetí zásilky s podkladovým rozsudkem byla „zmocněna.“ Byl-li tedy rozsudek povinné právnické osobě řádně doručen, je podle odvolacího soudu vykonatelným exekučním titulem.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání, jímž prostřednictvím důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), napadla (právní) závěr o formální vykonatelnosti exekučního titulu. Občanský soudní řád určuje, kdo je oprávněn za právnickou osobu převzít písemnosti, které jsou jí určeny; jsou jimi „orgány a osoby uvedené v ust. §21 o.s.ř. nebo zaměstnanci právnické osoby, kteří byli pověřeni přijímat písemnosti.“ L. M. dne 8. 11. 1999, kdy převzala zásilku určenou do vlastních rukou povinné obsahující stejnopis rozsudku, takovou osobou – tedy statutárním orgánem, prokuristou, nebo zaměstnankyní – nebyla. I kdyby byla k přebírání zásilek „zmocněna,“ šlo by podle dovolatelky o neúčinné opatření, protože zákon umožňuje pověřit toliko zaměstnance právnické osoby. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněná se ve vyjádření ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. I když zákon osobu oprávněnou přijímat za právnickou osobu písemnosti označuje pojmem „pracovník,“ nelze jej vykládat restriktivně, tedy jen z hlediska pracovněprávního. V daném případě by se mohlo jednat o pověření ve smyslu §15 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, viz §130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. námitkou nesprávného právního posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Povinná argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nepřednesla a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. Otázku, kterou nabídla k přezkumu (zda řádné doručení písemnosti do vlastních rukou právnické osoby předpokládá, aby fyzická osoba „zmocněná“ za právnickou osobu zásilku převzít byla – vždy – jejím zaměstnancem), odvolací soud vyřešil v souladu se závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v usnesení ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 994/2005.
V projednávané věci je exekučním titulem rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 13. 10. 1999, č.j. 45 Cm 258/99-12, který je opatřen potvrzením o nabytí právní moci dnem 24. 11. 1999. Z nalézacího spisu odvolací soud zjistil, že zásilka obsahující stejnopis písemného vyhotovení rozsudku, jež byla soudem zaslána na adresu A., s. r. o., a poštou doslána na P.O. B, byla 4. 11. 1999 uložena a 8. 11. 1999 ji vyzvedla L. M., která převzetí potvrdila svým podpisem a otiskem razítka.“ Odvolací soud dále zjistil, že L. M. – u povinné „zaměstnána od roku 2001“ – měla již v roce 1999 k dispozici firemní razítko a jako blízká přítelkyně J. Š. vyzvedávala s jeho vědomím poštu určenou pro povinnou. Z výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddílu C, vložky 30642, se podává, že v roce 1999 byl jediným jednatelem povinné (do 18. 7. 2002 podnikající pod názvem A., s. r. o.) J. Š.; L. M. byla jako prokuristka společnosti zapsána 20. 11. 2000. Jelikož zásilku s podkladovým rozsudkem nalézací soud doručoval v listopadu 1999, je třeba účinky doručení posoudit podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále též jen „o.s.ř. účinný do 31. 12. 2000“).
Podle ustanovení §48 odst. 1 o.s.ř. účinného do 31. 12. 2000 písemnosti, které jsou určeny orgánům nebo právnickým osobám, doručují se pracovníkům oprávněným za orgány nebo právnické osoby přijímat písemnosti. Není-li jich, doručuje se písemnost, která je určena do vlastních rukou, tomu, kdo je oprávněn za orgán nebo právnickou osobu jednat, ostatní písemnosti kterémukoli jejich pracovníku, který písemnosti přijme.
Ve věci vedené pod sp. zn. 20 Cdo 994/2005 Nejvyšší soud – podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2004 – posuzoval účinnost doručení platebního rozkazu právnické osobě za situace, kdy jediný jednatel společnosti s ručením omezeným ponechal manželce razítko firmy a byl srozuměn s tím, že v sídle společnosti přebírala s jeho vědomím zásilky určené společnosti, i když nebyla zaměstnankyní právnické osoby a neměla ve vztahu k ní postavení některé z osob vyjmenovaných v §21 odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud na tomto skutkovém základu (s přihlédnutím k tomu, že „přijímající osobou byla manželka jediného jednatele společnosti“ a že „takový způsob doručování byl dlouhodobě praktikován“) zaujal méně rigidní výklad ustanovení §47 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2004, respektive podmínky, aby písemnost převzal zaměstnanec (člen) společnosti, a uzavřel, že vykonávaný platební rozkaz byl společnosti účinně doručen, neboť písemnost převzala fyzická osoba (konkludentně) pověřena přijímáním zásilek doručovaných na adresu sídla právnické osoby.
V souzené věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení – argumentoval obdobně jako Nejvyšší soud v rozhodnutí shora a s přihlédnutím ke zjištěným skutečnostem, jejichž správnost nebyla (a ani být úspěšně nemohla /viz §241a odst. 3, §242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř./) zpochybněna, dospěl ke stejnému závěru.
Není-li dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§67 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. července 2008
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu