ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.2971.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 2971/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Petra Šabaty v exekuční věci oprávněné JUDr. H. B., zastoupené advokátem, proti povinné N. B., zastoupené advokátkou, pro 95.000,- s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 Nc 10031/2007, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 10. 2007, č. j. 24 Co 2405/2007-20, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením krajský soud odmítl odvolání povinné proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 6. 2007, č. j. 17 Nc 10031/2007-7, kterým soud nařídil podle směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2006, č. j. Sm 467/2006-8, pro vymožení pohledávky ve výši 95.000,- Kč s 6 % úroky od 1. 11. 2003 do zaplacení, směnečné platební odměny ve výši 316,- Kč a nákladů exekuce, exekuci a jejím provedením pověřil JUDr. P. V., soudního exekutora. Odvolací soud konstatoval, že při rozhodování o nařízení exekuce soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí. Stejně tak není rozhodné sdělení povinné, že použije mimořádných opravných prostředků k tomu, aby byl exekuční titul zrušen. Uzavřel, že povinná v odvolání neuplatnila žádnou ze skutečností rozhodných pro nařízení exekuce.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná – aniž se zabývala otázkou jeho přípustnosti - dovoláním. Namítá, že exekuční titul byl vydán na základě směnky, která „je neplatným právním úkonem, neboť je neurčitá, byla sepsána v tísni, pod nátlakem a obchází zákon“. Dodává, že k jejímu podpisu byla „vmanipulována“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o usnesení odvolacího soudu, upravují přípustnost dovolání ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Usnesení, kterým odvolací soud odmítl podle §44 odst. 10, věty druhé, zákona č. 120/2001 Sb. odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci, proto, že – na rozdíl od jiných skutečností – neobsahovalo „skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce,“ je rozhodnutím ve věci samé; z hlediska materiálního jde vlastně o potvrzení usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, §130 zákona č. 120/2001 Sb.). Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Povinná argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesla, a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posouzení, zda jsou odvoláním namítány skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Takovouto skutečností nemůže být namítaná věcná nesprávnost podkladového rozhodnutí. Nejvyšší soud již v mnoha rozhodnutích vysvětlil, že soud ve výkonu rozhodnutí (exekuci) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí (včetně postupu orgánu) vydaných v nalézacím řízení. Obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4).
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech vzniklých oprávněné v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2008
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu