ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.3314.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 3314/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné F. G., s.r.o., proti povinným 1) D. D., d., a 2) S. o., a. s., zastoupeným advokátem, provedením prací a výkonů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 26 E 49/2005, o dovolání povinných proti usnesení Městského soudu v Praze z 31. 1. 2006, č. j. 29 Co 4/2006-40, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze z 31. 1. 2006, č.j. 29 Co 4/2006-40, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 z 19. 9. 2005, č. j. 26 E 49/2005-29, se ruší a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení, jímž obvodní soud nařídil výkon rozhodnutí (předběžného opatření, jímž byli povinní zavázáni – kromě jiného – „umožnit oprávněné vstup do prostor“ v tam specifikovaných nemovitostech) uložením pokuty. S odvolací námitkou povinných, že jejich povinnost zanikla uplynutím jednoměsíční lhůty počítané od vykonatelnosti (nastalé dnem 3. 4. 2005) rozhodnutí, tedy dnem 5. 5. 2005, že se tudíž titul stal již před nařízením výkonu neúčinným, se odvolací soud vypořádal závěrem, že „obvodní soud nařízením výkonu nepochybil, když povinní prokazatelně nesplnili titulem uloženou povinnost.“
V dovolání – posuzováno podle jeho obsahu – povinní namítají nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřují v závěru odvolacího soudu, že výkon rozhodnutí mohl obvodní soud nařídit dne 19. 9. 2005 přesto, že předběžné opatření vykonatelné dnem 4. 4. 2005, dne 5. 5. téhož roku zaniklo uplynutím doby (jednoměsíční lhůty v něm stanovené).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř.), daný tím, že otázka v něm (implicitně) vyřešená, a to kladně, totiž otázka, zda tu (vůbec) v době nařízení výkonu byl vykonatelný titul, byla vyřešena v rozporu s dosavadní judikaturou.
Dovolání lze šířeji vyložit tak, že výkon rozhodnutí podle povinných nařízen být neměl, jelikož v době vydání rozhodnutí exekučního odvolacího soudu zde již nebyl účinný exekuční titul.
Aniž tedy dovolací soud překročil meze dovolání, musel se zabývat správností závěru odvolacího soudu, že zde vykonatelný exekuční titul skutečně je, respektive ke dni vydání jeho rozhodnutí byl. V tomto směru však odvolací soud – dospěl-li k závěru kladnému – s ohledem na další průběh nalézacího řízení pochybil. Návrhu na vydání předběžného opatření sice nalézací soud prvního stupně usnesením z 29. 3. 2005, č. j. 8 C 59/2005-29, vykonatelným 4. 4. téhož roku vyhověl, jeho rozhodnutí však bylo k odvolání povinných usnesením z 31. 8. 2005, č. j. 11 Co 226/2005-35 změněno tak, že návrh byl pravomocně dnem 3. 10. 2005, zamítnut. Jestliže tedy odvolací nalézací soud rozhodoval dne 31. 8. 2005, bylo zde v době rozhodování exekučního odvolacího soudu (31. 1. 2006) již téměř čtyři měsíce v právní moci usnesení, jímž byl k výkonu navržený titul zrušen – přesněji řečeno, měnícím výrokem odvolacího nalézacího soudu, odklizen.
Obecně platí, že za situace, kdy rozhodnutí, které je podkladem výkonu, bylo po jeho nařízení zrušeno (případně změněno tak, že návrh /žaloba/ byl/a/ zamítnut/a/), je to důvodem (až) pro zastavení výkonu, zejména podle §268 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř.; v případech, o který jde v souzené věci, se však uplatní zásada, že nařízení exekuce, která by musela být ihned poté zastavena, odporuje rozumnému a praktickému exekučnímu režimu (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 20 Cdo 984/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5, ročník 2004 pod č. 44, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 761/2005). Jestliže tedy exekuční titul pozbyl vykonatelnosti po podání odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, je odvolací soud povolán k tomu, aby toto usnesení změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítne (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 22. 3. 2006, sp. zn. 20 Cdo 153/2006).
Dospěl-li odvolací soud k závěru jinému, je jeho právní posouzení věci nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.), aniž se musel zabývat dalšími argumenty dovolání, podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
V novém usnesení soud prvního stupně rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2008
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu