ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.3342.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 3342/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného M. F., zastoupeného advokátem, proti povinnému L. Č., zastoupenému advokátem, pro 1.000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. Nc 4313/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 2. 2006, č.j. 20 Co 61/2006-33, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 1. 3. 2005, č.j. Nc 4313/2005-25, jímž okresní soud nařídil podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 1 T 3/2004, k vydobytí pohledávky 1.000.000,- Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil Mgr. P. D., soudního exekutora. Odvolací soud měl předpoklady pro nařízení exekuce za splněny, zejména uzavřel, že podkladový rozsudek nebyl zrušen rozhodnutím Ústavního soudu a je způsobilým exekučním titulem (§44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním. Namítá, že soudu předložil čestné prohlášení, z něhož vyplývá, že je nemajetný a „provedení jakékoli exekuce v současné době je neúčinné.“ Odvolací soud měl proto postupovat podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Zásadní právní význam má rozhodnutí podle dovolatele proto, že oprávněnému „běží desetiletá promlčecí lhůta, ve které může uplatnit své nároky.“ Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a „věc vrátil k novému projednání.“
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, §130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože užití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), lze o přípustnosti dovolání uvažovat již jen z pohledu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je dovolací soud vázán (včetně jeho konkretizace) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Ačkoliv dovolatel pokládá napadené rozhodnutí za zásadně právně významné, hodnocením v dovolání obsažené argumentace k takovému závěru dospět nelze. Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování (právních) otázek, jež jsou ve stadiu nařízení exekuce významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení návrhu na nařízení exekuce zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného a zda právo není prekludováno.
Nesprávnost právního posouzení věci v uvedených směrech dovolatel odvolacímu soudu nevytýká, naopak uplatnil výlučně argumenty k založení přípustnosti dovolání nezpůsobilé. Námitka, že je nemajetný – kromě toho, že byla uplatněna v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o.s.ř. teprve v dovolacím řízení (v odvolání povinný tvrdil pouze to, že podkladový rozsudek byl zrušen Ústavním soudem) – má povahu skutkovou; o takových námitkách pak obecně platí, že nemohou být relevantním hlediskem pro hodnocení, zda je rozhodnutí zásadního právního významu, takže i právní závěry, které z ní dovolatel – bez ohledu na to, zda správně – dovozuje (že exekuce měla být podle §268 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. zastavena), jsou pro účely daného dovolacího přezkumu bezcenné. Tvrzení, že oprávněnému běží desetiletá promlčecí doba, ve které může uplatnit své nároky, nenaplňuje žádný z taxativně v §241a odst. 2 a 3 o.s.ř. vymezených dovolacích důvodů (ostatně není pochyb o tom, že je na oprávněném, kdy se vynucení povinnosti uložené exekučním titulem bude domáhat).
Není-li dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2008
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu