ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.3506.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 3506/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné O. s. s. z. J. n. N., zastoupené advokátem, proti povinnému L. T., zastoupenému advokátem, pro 295.383,- Kč, zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 E 38/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 29. 3. 2006, č.j. 30 Co 38/2006-23, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 18. 10. 2005, č.j. 5 E 38/2005-17, jímž Okresní soud v Jablonci nad Nisou nařídil podle platebních výměrů oprávněné ze dne 29. 11. 2004, č. 711/04/04/OSVČ/VN/PV a č. 712/04/OSVČ/VN/PV, pro pohledávky 2.775,- Kč a 292.608,- Kč výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva ke spoluvlastnickému podílu povinného ve výši jedné čtvrtiny na označených nemovitostech v katastrálním území M. n. N. Předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí měl odvolací soud za splněny (§251, §338b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“). Platební výměry jsou vykonatelné, neboť byly 4. 1. 2005 doručeny povinnému, a po uplynutí patnáctidenní lhůty od doručení jsou formálně vykonatelné bez ohledu na to, zda proti nim podal povinný odvolání; oprávněná nemovitosti, k nimž navrhovala zřídit zástavní právo, přesně označila a výpisem z katastru nemovitostí ze dne 26. 5. 2005 vydaným Katastrálním úřadem pro L. k., Katastrálním pracovištěm J. n. N., doložila, že jsou v rozsahu jedné čtvrtiny ve vlastnictví povinného. Ostatní výtky povinného (že výše pohledávky podle platebních výměrů neodpovídá součtu částek uváděných oprávněnou v přehledu pohledávek a že oprávněná včas nereagovala na jeho upozornění, kde má movitý majetek, z jehož prodeje mohla být alespoň zčásti uspokojena) označil pro tento výkon rozhodnutí za nevýznamné.
V dovolání povinný odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu jeho výtky stran výše vymáhané pohledávky a dřívějšího sdělení o umístění movitých věcí, z jejichž prodeje by se mohla oprávněná uspokojit. Znovu namítá, že předmětné nemovitosti nikdy nebyly v jeho vlastnictví ani ve společném jmění s jeho bývalou manželkou; vycházel-li proto odvolací soud toliko z výpisu z katastru nemovitostí, aniž si zapsané údaje ověřil ze souboru listin, pochybil. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byl výkon rozhodnutí nařízen, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je dovolací soud vázán (včetně jeho konkretizace) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Z uvedeného současně vyplývá, že k přípustnosti dovolání, jež může být založena toliko na úvaze o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu, nemohou vést argumenty podřaditelné ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci); takovou je v souzené věci výtka, že šetření odvolacího soudu ohledně vlastnického práva povinného k postiženým nemovitostem bylo neúplné.
Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nepřednesl a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí totiž zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem a zda právo není prekludováno.
Námitka, že částky uvedené v podkladových platebních výměrech neodpovídají přehledu pohledávek, směřuje proti věcné správnosti exekučních titulů. Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích zdůraznil, že v řízení o výkon rozhodnuti soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí, jehož výkon je navržen, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2004, poř. č. 62, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2000, poř. č. 4, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2005, poř. č. 58).
Ani výhrada, že odvolací soud při posouzení předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem nezohlednil okolnost, že oprávněná nevyužila možnosti alespoň částečného uspokojení pohledávky prodejem movitých věcí, není opodstatněná. Povinný netvrdil, že výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí (a jakých) je vhodnějším způsobem, a ze spisu navíc vyplývá, že tímto způsobem dříve nařízený výkon rozhodnutí byl bezúspěšný. Účelem zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitosti ostatně není vydobytí pohledávky, nýbrž její zajištění s důsledky stanovenými v §338d odst. 2 o.s.ř. (srov. i §338e odst. 1 o.s.ř.).
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl [§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o.s.ř.].
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok, že na náhradu nákladů řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2008
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu