ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.3539.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 3539/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné A., spol. s r. o., proti povinné P. I., s. r. o., zastoupené advokátkou, pro 107.800,- Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 27 E 1384/96, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2006, č.j. 20 Co 665/2005-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně usnesením ze dne 21. 4. 2005, č.j. 27 E 1384/96-67, nařídil podle rozsudku Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 20. 1. 1995, č.j. 21 Cm 152/93-40, k vydobytí pohledávky ve výši 107.800,- Kč a nákladů předcházejícího řízení ve výši 7.132,- Kč výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinné.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil („změna“ se týkala pouze upřesnění data vydání podkladového rozsudku). Předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí měl odvolací soud za splněny. Uzavřel, že aktivní a pasivní legitimace účastníků exekučního řízení je vymezena tím, že oprávněné bylo kvalifikovaným způsobem přiznáno určité právo a povinné byla uložena odpovídající povinnost. Exekučnímu soudu nepřísluší zkoumat věcnou správnost exekučního titulu (ostatně z obsahu připojeného spisu odvolací soud zjistil, že v nalézacím řízení povinná námitky proti své pasivní legitimaci nevznesla, naopak k závazku se hlásila a výslovně uváděla, že v rozsahu předmětu sporu došlo k přechodu práv a závazků, a proti rozsudku se ani neodvolala).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jímž namítá nevykonatelnost podkladového rozsudku. Řízení, v němž byl vydán, bylo zahájeno proti jinému subjektu, od určité doby pak začal soud jednat s povinnou, ačkoliv nebyly splněny podmínky pro procesní nástupnictví. Pouze v důsledku nesprávného posouzení listin a složitosti problematiky prodeje privatizovaného majetku se zpočátku domnívala, že na ni závazek, který byl předmětem nalézacího řízení, přešel; rozhodující však je, že k přechodu závazku z hlediska hmotného práva ve skutečnosti nedošlo. Univerzálním sukcesorem státního podniku S. B. se nestala, neboť vymáhaná pohledávka nesouvisí s majetkem nabytým v privatizaci. Dovolatelka má za to, že se nestala účastnicí nalézacího řízení, takže podkladový rozsudek soud doručil jinému než skutečnému účastníku; nemohl proto – argumentuje dále – nabýt právní moci a stát se vykonatelným. V tomto smyslu formuluje otázku, jejíž řešení pokládá za zásadně právně významné. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (soud prvního stupně sice rozhodoval o nařízení výkonu rozhodnutí poté, co jeho dvě předcházející rozhodnutí zrušil odvolací soud, ale vždy stejně, tedy tak, že výkon rozhodnutí nařídil), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem, kterým dovolatelka správnost rozhodnutí poměřuje, je dovolací soud vázán (včetně jeho konkretizace) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí totiž zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem a zda právo není prekludováno.
Dovolatelka sice výslovně zpochybňuje formální vykonatelnost podkladového rozhodnutí, ve svých úvahách však zaměňuje procesní legitimaci s věcnou legitimací účastníka řízení; závěr o nevykonatelnosti totiž založila na zpochybnění své pasivní věcné legitimace v řízení, v němž byl exekuční titul vydán. Dovolatelčiny výtky tak ve skutečnosti směřují proti věcné správnosti vykonávaného rozsudku, případně je jimi namítána vada nalézacího řízení. Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích zdůraznil, že ve vykonávacím řízení soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí; obsahem rozhodnutí, jehož výkon je navržen, je vázán a je povinen z něj vycházet i při rozhodování o nařízení jeho výkonu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2004, poř. č. 62, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2000, poř. č. 4, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2005, poř. č. 58). Nejvyšší soud již také ve své rozhodovací činnosti opakovaně vysvětlil, že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do vykonávacího řízení nepřenášejí (srov. např. usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123, usnesení ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1569/2003). Námitky týkající se pasivní věcné legitimace v řízení, jehož výsledkem bylo vydání podkladového rozsudku, mohla povinná uplatnit toliko v tomto řízení, stejně tak případná pochybení soudu v nalézacím řízení nepředstavují okolnosti, jež by byly rozhodné pro nařízení výkonu.
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl [§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o.s.ř.].
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádná z účastnic.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2008
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu