ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.3547.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 3547/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné G. M. M., a. s., zastoupené advokátem, proti povinnému K. D., zastoupenému advokátem, pro 16.851,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 Nc 4474/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 24. 6. 2005, č.j. 15 Co 253/2005-27, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 18. 11. 2004, č.j. 9 Nc 4474/2004-8, jímž Okresní soud v Táboře nařídil podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 13 C 91/98, k vymožení pohledávky 16.851,- Kč s 21 % úroky od 27. 4. 1998 do zaplacení z dlužné částky, nákladů předcházejícího řízení ve výši 4.426,- Kč a pro náklady exekuce na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil Mgr. O. K., soudního exekutora. Předpoklady pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), měl odvolací soud za splněny, zejména uzavřel, že vykonávané rozhodnutí je formálně vykonatelné, jelikož bylo doručeno opatrovníkovi, který byl povinnému v nalézacím řízení podle ustanovení §29 odst. 2 občanského soudního řádu účinného do 31. 12. 2000 pravomocně ustanoven; soudu rozhodujícímu o nařízení exekuce nepřísluší posuzovat, zda byl opatrovník v nalézacím řízení ustanoven ze zákonných důvodů.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jímž namítá, že na adrese, kam mu Obvodní soud pro Prahu 2 vykonávaný rozsudek doručoval, nebydlel, ani zde nebyl hlášen k trvalému pobytu; správně mu mělo být doručováno na adresu trvalého bydliště. Nalézací soud „nevěnoval velkou pozornost, zda důvody pro ustanovení opatrovníka jsou dány,“ a „pravděpodobně se ani nepokusil zjistit správnou adresu žalovaného.“ Tímto postupem byla povinnému odňata možnost účastnit se jednání a bránit se žalobě oprávněné. Vykonávaný rozsudek tak byl vydán postupem, který odporuje ústavnímu pořádku České republiky, a není proto, byť formálně nabyl právní moci, způsobilým exekučním titulem a nelze jej vykonat. Navrhl, aby dovolací soud posoudil zákonnost napadeného rozhodnutí a po provedením řízení je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.
Oprávněná ve vyjádření uvedla, že povinný pouze tvrdí, ale ničím neprokazuje, že mu exekuční titul nebyl řádně doručen. Soud doručoval na adresu, kterou sám povinný uvedl jako své bydliště v leasingové smlouvě, a není proto rozhodné, že se zdržoval na jiné adrese. Nadto byl povinný v nalézacím řízení zastoupen opatrovníkem, takže k vadě při doručení ani nemohlo dojít. Podle oprávněné měl povinný poté, co se o existenci exekučního titulu dozvěděl, trvat na doručení a podat proti němu odvolání; pokud tak neučinil, nemůže důsledky své procesní pasivity s úspěchem obcházet ve vykonávacím řízení. Závěrem navrhla, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Oprávněná změnila obchodní firmu (z původní G. C. M., a. s., na G. M. M., a. s.); Nejvyšší soud ji proto označil novými údaji.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, §130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byla nařízena exekuce, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem, kterým dovolatel správnost rozhodnutí poměřuje, je dovolací soud vázán (včetně jeho konkretizace) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Povinný argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepředložil a samotným hodnocením obsahu dovolání k takovému závěru dospět nelze.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek, jež jsou ve stadiu nařízení exekuce významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení návrhu na nařízení exekuce totiž zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda – jde-li o vymožení peněžitého plnění – je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo exekuce prováděná jiným způsobem a zda právo není prekludováno.
Je výrazem ustálené soudní praxe že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) nepřenášejí a nepředstavují okolnosti, jež by byly rozhodné pro nařízení exekuce. To platí i o vytýkaném nedostatku šetření předpokladů pro ustanovení opatrovníka v řízení, jehož výsledkem bylo vydání podkladového rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod č. 62).
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2008
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu