ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.3560.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 3560/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Krajského soudu v P., proti povinnému I. G., zastoupenému advokátem, pro 49.716,- Kč, srážkami z pracovní odměny, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10, pod sp. zn. 32 E 1583/2005, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 28. 4. 2006, č.j. 51 Co 130/2006-14, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil usnesení z 29. 11. 2005, č. j. 32 E 1583/2005-6, ve znění opravného usnesení z 12. 1. 2006, č. j. 32 E 1583/2005-9, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí k vymožení částky 49.716,- Kč, přiznané oprávněné usnesením Krajského soudu v Praze ze 4. 5. 2005, č. j. 2 T 18/2004-326, ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze z 13. 7. 2005, č. j. 7 To 78/2005-337, jako náhrada za odměnu vyplacenou ustanovenému advokátovi povinného a za jeho hotové výdaje v trestním řízení.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje – pouze – z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž však vysvětluje, v čem by měl spočívat zásadní právní význam rozhodnutí, povinný namítá, že „jeho obhájce nevykonával v trestním řízení svou činnost v jeho prospěch a projednání jeho záležitosti tak bylo nespravedlivé a vina tudíž nebyla prokázána zákonným způsobem ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR. Ustanovený obhájce nesplnil to, oč jej (povinný) žádal, t.j. uplatnění provedení rekonstrukce činu v rámci přípravného trestního řízení, a nezabezpečil ani porovnání otisků prstů, které by jej vyloučily z okruhu podezřelých. Proto tak byly – v rozporu s příslušnými ustanoveními trestního řádu – v rámci přípravného trestního řízení obstarávány pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch. V řízení před (trestním) soudem pak tyto nedostatky nebylo již možno odstranit.“
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Jak plyne z ustanovení §261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§264 odst. 1 o.s.ř.). Nesprávnost právního posouzení věci v uvedených směrech dovolatel odvolacímu soudu ostatně ani nevytýkal, naopak v dovolání uplatnil výlučně skutečnosti – pro posouzení, zda jsou splněny podmínky pro nařízení exekuce – nerelevantní. Takovouto námitkou je zejména výtka věcné nesprávnosti podkladového rozhodnutí (ostatně povinný sám projevil v dovolání nespokojenost s tím, že se odvolací exekuční soud nezabýval okolnostmi uvedenými v jeho stížnosti /čl. 331 připojeného trestního spisu/ proti usnesení podle §151 odst. 3 tr. řádu, ze 4. 5. 2005, č. j. 2 T 18/2004-326); k přezkumu věcné správnosti podkladového rozhodnutí nalézacího soudu však exekuční soud povolán není a rozhodnutím nalézacího soudu je vázán nehledě na to, že odvolacími námitkami vznesenými proti usnesení podle §151 odst. 3 trestního řádu se věcně zabýval odvolací trestní soud ve svém potvrzujícím rozhodnutí z 13. 7. 2005, č. j. 7 To 78/2005-337.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2008
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu