ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.3593.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 3593/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobkyně R. K., zastoupené advokátkou proti žalovanému V. P., zastoupenému advokátkou o vyloučení věci z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 178/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2006, č.j. 55 Co 215/2006-149, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozsudkem městský soud potvrdil rozsudek ze dne 1. 12. 2005, č.j. 19 C 178/2004-124, kterým obvodní soud zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby byla specifikovaná bytová jednotka vyloučena z exekuce vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 25 Nc 10517/2001. Odvolací soud neshledal splnění podmínek pro vyloučení věci z exekuce podle ustanovení §267 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), zejména uzavřel, že byť byl příklep udělen pouze žalobkyni, bytová jednotka není v jejím výlučném vlastnictví, ale patří do jejího společného jmění s povinným, jelikož cenu dosaženou vydražením uhradila z účtu, na který byly vloženy výhradně finanční prostředky spadající do společného jmění.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Se závěrem, že bytová jednotka tvoří předmět společného jmění s povinným, vyjadřuje nesouhlas, který odůvodňuje tím, že pouze ona byla účastníkem dražby, ze svých výlučných prostředků složila dražební jistotu a pouze jí byl udělen příklep. K okamžiku jeho udělení se stala jedinou vlastnicí vydražené bytové jednotky, jelikož i cenu dosaženou vydražením doplatila ze svých výlučných prostředků, které jí darovali její rodiče. Od otce dostala na „získání bytu do výlučného vlastnictví“ 460.000,- Kč, matka jí darovala 200.000,- Kč, což bylo prokázáno. Účet č. 162195816 založila žalobkyně v době, kdy s manželem S. K. nevedli společnou domácnost, a výhradně ona měla právo s účtem disponovat. Platila z něj – v souladu s plnou mocí, jíž povinný S. K. zmocnil žalobkyni k prodeji domu v jejich společném jmění, vypořádání společných závazků, vrácení částky 1.600.000,- Kč jeho otci S. K., zůstatek měl být rozdělen rovným dílem po splnění daňové povinnosti – po prodeji domu v prosinci 2000 postupně dluhy vzniklé z podnikání jejího manžela, na účet pana K. staršího převedla v prosinci 2000 částku 1.269.000,- Kč. Protože však pan K. starší v lednu 2001 trval na okamžitém vrácení celé částky 1.600.000,- Kč i dalšího dluhu 49.000,- Kč, který ze svého za manžela žalobkyně zaplatil, „půjčila si“ žalobkyně ze 460.000,- Kč, připravených doma na nákup bytu, částku ve výši 380.000,- Kč, kterou předala panu K. staršímu jako doplatek dluhu s tím, že „si tuto částku ve výši 380.000 Kč vyzvedne z účtu č. 162195816, neboť se jednalo o její výlučné prostředky.“ Mimoto nepatří bytová jednotka podle žalobkyně do společného jmění manželů i s ohledem na nedostatek shodné vůle manželů věc do společného jmění nabýt, jak ona, tak její manžel vydražené nemovitosti za součást společného jmění neměli, od března 2000 spolu nevedli společnou domácnost, podpis manžela na „dražební listině“ považovali žalobkyně i povinný za formální věc. Odvolacímu soudu vytýká, že „po právní stránce nesprávně hodnotil věc a důkazy v řízení předložené, když některé z nich, zásadního významu, neprovedl.“ Podle dovolatelky měl soud na základě „stanoviska Vrchního soudu ... bez přihlédnutí k navrhovaným důkazům žalobkyně rozhodnout, že pan K. byl srozuměn s tím, že vydražené nemovitosti nepatří do SJM.“ Má za to, že soud se vůbec nezabýval otázkou, zda „majetek postižený exekucí“ patří do společného jmění manželů, podle napadeného rozhodnutí má být exekuce provedena i na majetek, který získala z prostředků darovaných pouze jí, a tyto prostředky tak budou nezákonně použity na úhradu „úplně cizího dluhu, se kterým nemá nic společného.“ Současně vyslovuje přesvědčení, že napadeným rozhodnutím je porušováno i „základní ústavní právo obsažené v listině základních práv a svobod týkající se vlastnictví a jeho právní ochrany.“ Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a „věc vrátil k dalšímu řízení.“
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozsudek odvolacího soudu, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze proto odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.). Z uvedeného současně vyplývá, že k přípustnosti dovolání, jež může být založena toliko na úvaze o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu, nemohou vést námitky podřaditelné dovolacím důvodům podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) či §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Odvolací soud vyšel z následujícího skutkového stavu. V exekučním řízení vedeném k návrhu oprávněného V. P. (zde žalovaného) proti povinnému S. K. pověřený soudní exekutor vydal exekuční příkaz č.j. Ex 10/01-31 k provedení exekuce prodejem nemovitosti, a to bytové jednotky č. 972/10 nacházející se v budově Z. P. stojící na parcele st. 1577, LV 13293, vše zapsáno na LV 52648 pro katastrální území P. Předmětnou bytovou jednotku vydražila dne 21. 5. 2001 za cenu ve výši 460.000,- Kč žalobkyně, protokol o dražbě podepsali oba manželé a oba byli k návrhu dražebníka zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci v rámci společného jmění manželů. Dražební cena byla zaplacena tak, že její část ve výši 80.000,- Kč byla složena hotově jako dražební jistota dne 21. 5. 2001 a zbytek ve výši 380.000,- Kč byl dne 23. 5. 2001 převeden ve prospěch účtu dražebníka z účtu č. 162195816, na který byly vloženy jen prostředky z prodeje bytové jednotky ve společném jmění manželů K. Finanční prostředky ve výši 460.000,- Kč, které jí počátkem roku 2001 na pořízení bytové jednotky daroval její otec, žalobkyně na uvedený účet nevložila a použila je na jiný účel, a sice na úhradu dluhů manžela. Žalobkyně a povinný S. K. byli v době vydražení bytové jednotky manžely, jejich manželství dosud trvá, od roku 2000 nevedou společnou domácnost. Ke zúžení společného jmění manželů došlo až smlouvou ze dne 26. 2. 2003.
Dovolatelka argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nepřednesla a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
I když zpochybňuje (právní) závěr odvolacího soudu, že postižená nemovitost není v jejím výlučném vlastnictví, činí tak především námitkami proti skutkovým zjištěním, že finanční prostředky, které jí na pořízení bytu daroval její otec, na úhradu doplatku dražební ceny nepoužila, a proti skutkovému stavu, z něhož vycházel odvolací soud, předkládá vlastní verzi skutku (částku 380.000,- Kč z peněz, které dostala darem od svého otce, na úhradu dluhu otci povinného půjčila s tím, že si je jako své výlučné prostředky vyzvedne z účtu č. 162195816 a takto jimi cenu dosaženou vydražením doplatila). Nesprávnost, případně neúplnost skutkových zjištění však lze v dovolacím řízení namítat podle ustanovení §241a odst. 3, resp. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.; žádný z těchto dovolacích důvodů však přípustnost dovolání – jak bylo výše vyloženo – založit nemůže.
Námitkou absence shodné vůle manželů nabýt věc do společného jmění se dovolací soud zabýval již v řízení o dřívějším dovolání žalobkyně v této věci a v kasačním usnesení ze dne 30. 11. 2004, č.j. 20 Cdo 1578/2003-72, vyjádřil závazný právní názor, podle něhož nelze v situaci, kdy peněžní prostředky pocházely z majetku jen jednoho z manželů, který byl účastníkem dražby, jemuž byl udělen příklep (resp. byl vydražitelem) a ve stanovené lhůtě uhradil cenu dosaženou vydražením, dovozovat z podpisu druhého manžela na potvrzení o nabytí vlastnictví shodnou vůli manželů nabýt věc do jejich společného jmění, jelikož toto potvrzení dražebníka není právním důvodem (titulem) nabytí vlastnictví. Zde však uvedená výhrada, jakož ani okolnost, že příklep byl udělen pouze žalobkyni, k závěru, že jsou splněny podmínky uvedené v §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., nevede. Odvolací soud při právním posouzení věci vycházel z podstatně odlišného skutkového základu (cena dosažená vydražením nebyla zaplacena výlučnými prostředky žalobkyně, ale prostředky ve společném jmění žalobkyně a povinného) a z pohledu uplatněných námitek již napadené rozhodnutí z ustálené soudní praxe nevybočuje, jelikož koresponduje se standardním názorem soudní praxe (vyjádřeným i v usnesení Nejvyššího soudu v této věci ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1578/2003) i právní teorie (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 – 459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, str. 849); byla-li totiž věc nabyta za trvání manželství i jen jedním z manželů, tvoří bez ohledu na vůli jednajícího manžela, stejně jako manžela druhého, předmět společného jmění, není-li dán zákonný či smluvní důvod jejího vyloučení z předmětu společného jmění. Přestože uvedený závěr byl vysloven pro případ nabytí vlastnictví smlouvou, je třeba jej, byla-li cena dosažená vydražením zaplacena prostředky ve společném jmění manželů, vztáhnout i na nabytí vlastnictví příklepem v režimu dobrovolné dražby, a to s ohledem na to, že nejde o žádnou z výjimek taxativně uvedených v ustanovení §143 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a ani z žádného jiného zákonného ustanovení důvod pro vyloučení takto nabyté věci z předmětu společného jmění neplyne. Uvedený důsledek je umožněno manželům eliminovat uzavřením dohody podle ustanovení §143a odst. 1 obč. zák. Zbývá dodat, že zrušení společné domácnosti nemá na existenci společného jmění manželů vliv.
Výhrady, že účet, z něhož byla doplacena cena dosažená vydražením, založila a právo s ním disponovat měla pouze žalobkyně, tvrzení, že o dluzích z podnikání manžela nic nevěděla, ani výtky, že soud nepřihlížel k důkazům, které žalobkyně navrhla, nejsou argumentací podřaditelnou dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Bez ohledu na to, zda jimi dovolatelka mínila uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) či §241a odst. 3 o.s.ř, nemohou přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit.
Výtka, že se odvolací soud nezabýval otázkou, zda „majetek postižený exekucí“ patří do společného jmění manželů, nemá oporu ve spise, odvolací soud své rozhodnutí právě naopak založil na závěru, že bytová jednotka je předmětem společného jmění žalobkyně a povinného.
Lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu; Nejvyšší soud je proto bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. (žalovanému náklady v tomto stadiu řízení nevznikly a žalobkyně na jejich náhradu nemá právo).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2008
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu