ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.36.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 36/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné J., s. d. V. M., zastoupené advokátem, proti povinnému I. K., zastoupenému advokátem, pro 8.500.000,- Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 7 E 80/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2006, č.j. 26 Co 633/2005-23, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil (pouze formálně v označení exekučních titulů změnil) usnesení ze dne 11. 11. 2005, č.j. 7 E 80/2005-15, jímž Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou nařídil podle rozsudků téhož soudu ze dne 23. 11. 1993, č.j. 6 C 876/93-21, ze dne 23. 12. 2003, č.j. 6 C 588/94-187, podle usnesení téhož soudu ze dne 1. 4. 2004, č.j. 6 C 588/94-211, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 15 Co 129/2004, k uspokojení pohledávky 8.500.000,- Kč s 3 % úroky z prodlení od 28. 2. 1993 do zaplacení a nákladů předcházejících řízení v celkové výši 406.931,- Kč výkon rozhodnutí prodejem domu č.p. na pozemku parc. č. st. 156, zapsaného na listu vlastnictví č. pro obec H. a katastrální území H. na M., a domu č. p. na pozemku parc. č. st. 183, zapsaného na listu vlastnictví č. pro obec H. a katastrální území Č. H. Odvolací soud uzavřel, že předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí byly splněny. Proti povinnému lze výkon rozhodnutí nařídit, přestože podkladovým rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 23. 11. 1993, č.j. 6 C 876/93-21, byla povinnost k plnění uložena společnosti K., s. r. o.; nemovitosti totiž povinný nabyl od uvedeného dlužníka na základě právního úkonu, který byl rozhodnutím soudu prohlášen vůči oprávněné za právně neúčinný. Ostatními exekučními tituly byla povinnost (k náhradě nákladů řízení) uložena přímo povinnému. Oprávněná výpisy z katastru nemovitostí prokázala, že povinný byl vlastníkem předmětných nemovitostí. Námitkou promlčení se odvolací soud jako nevýznamnou při nařízení výkonu rozhodnutí nezabýval.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), namítá, že není osobou povinnou z rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 23. 11. 1993, č.j. 6C 876/93-21, jímž byla k plnění zavázána obchodní společnost K., s. r. o. Účastníkem řízení, ve kterém byl rozsudek vydán, dovolatel nebyl, právním nástupcem K., s. r. o., není, uložená povinnost na něj nepřešla, za tento závazek ani neručil a neexistuje žádný soudní výrok, ze kterého by bylo možno dovodit, že je osobou povinnou za původního dlužníka. Právo uvedeným rozsudkem přiznané je navíc po nepřerušeném uplynutí desetileté lhůty promlčeno. Podle dovolatele soud nesprávně posoudil otázku neúčinnosti; oprávněné nic nebránilo domáhat se splnění pohledávky po skutečném dlužníkovi. Dále namítá, že nemovitosti nabyl na základě dražebního příklepu, následně uzavřená a podle rozhodnutí soudu vůči věřiteli neúčinná kupní smlouva je proto absolutně neplatná, neboť v době jejího uzavření již společnost K., s. r. o., nemovitosti nevlastnila. Touto okolností se soud v řízení o odpůrčí žalobě nezabýval, ačkoli byla při výslechu účastníků zmíněna, a rovněž v kupní smlouvě je uvedeno, že je sepsána na základě dražby; dražební protokol byl jako nabývací titul dodatečně zapsán i do katastru nemovitostí. Dovolatel se domnívá, že oprávněná se úmyslně nedomáhá, aby byl na základě rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu vymazán jako vlastník z katastru nemovitostí, neboť i když bude kupní smlouva jako nabývací titul z katastrálního operátu odstraněna, nadále tam zůstane dražební protokol a od toho se odvíjející jeho vlastnické právo; proto se účelovou právní konstrukcí snaží dosáhnout, aby nastoupil za společnost K., s. r. o. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně „v části, kde je povinný označen pan I. K., zrušil.“
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
V souzené věci vycházel odvolací soud ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 23. 11. 1993, č.j. 6 C 876/93-21, bylo uloženo společnosti K., s. r. o. v likvidaci, zaplatit oprávněné částku 8.500.000,- Kč s 3 % úroky z prodlení od 28. 2. 1993 do zaplacení a na nákladech řízení 382.520,- Kč. Rozsudkem téhož soudu ze dne 23. 12. 2003, č.j. 6 C 588/94-187, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 15 Co 129/2004, bylo určeno, že právní úkon ze dne 25. 6. 1993, kterým převedla K., s. r. o., na žalovaného (zde povinného) předmětné nemovitosti, dle něhož bylo vloženo vlastnické právo do katastru nemovitostí ke dni 28. 6. 1993 pod č.j. V1-1847/93, je vůči žalobkyni (zde oprávněné) neúčinný, oprávněné byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 10.300,- Kč a odvolacího řízení ve výši 12.836,- Kč. Usnesením ze dne 1. 4. 2004, č.j. 6 C 588/94-211, Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou nařídil předběžné opatření spočívající v povinnosti povinného zdržet se nakládání s předmětnými nemovitostmi a povinnému uložil zaplatit oprávněné na nákladech předběžného opatření 1.275,- Kč.
Dovolatel netvrdí, že rozhodnutí je zásadně právně významné, a hodnocením v dovolání obsažené argumentace k takovému závěru dospět nelze. Není totiž žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování (právních) otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Námitka, že dovolatel není dlužníkem oprávněné z rozsudku ze dne 23. 11. 1993, č.j. 6 C 876/93-21, přípustnost dovolání založit nemůže, tuto otázku odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou soudní praxí. Ta dovodila, že byl-li právní úkon dlužníka prohlášen vůči věřiteli neúčinným (§42a zákona č. 40/1964, občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“), může se věřitel na základě exekučního titulu vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, nýbrž proti osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2000, pod č. 26).
Podstatu institutu odporovatelnosti Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 364/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 4/2003 pod č. 69, v němž uvedl, že vyslovení odporovatelnosti znamená z hlediska hmotného práva nastolení tzv. relativní neúčinnosti právního úkonu. Jí se rozumí stav, kdy právní úkon zůstává platným právním úkonem, který vyvolal všechny předvídané právní následky (např. převod vlastnictví k věci), a pouze v poměru mezi věřitelem a osobou, která od dlužníka nabyla majetek, se na tento právní vztah hledí, jako kdyby k právnímu úkonu nedošlo a jeho účinky nenastaly. Není proto správná úvaha dovolatele, že oprávněná má možnost domáhat se na základě rozhodnutí, jímž bylo vyhověno odpůrčí žalobě, změny zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí.
Námitka, že odporovatelný právní úkon je absolutně neplatným, směřuje proti věcné správnosti rozsudků, jimiž bylo vyhověno odpůrčí žalobě. Jejich obsahem je však exekuční soud při nařízení výkonu rozhodnutí vázán a je povinen z nich vycházet. Tvrdí-li dovolatel, že postižené nemovitosti nenabyl na základě právního úkonu, který byl vůči věřiteli prohlášen za neúčinný, nýbrž na základě jiné právní skutečnosti, jde o okolnost, která je uplatnitelná a o které přísluší rozhodovat v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř., které předpokládá provádění dokazování, a nikoliv již v rámci rozhodování o nařízení výkonu (srov. §253 o.s.ř.).
V souladu s ustálenou soudní praxí je i závěr odvolacího soudu, že při nařízení výkonu rozhodnutí se soud nezabývá otázkou promlčení práva přiznaného exekučním titulem. Tato okolnost je důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř., pokud námitku promlčení návrhem na zastavení výkonu povinný uplatnil (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981 pod poř. č. 21, str. 188-189 /526-527/).
Není-li dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné náklady v tomto stadiu řízení nevznikly; tomu odpovídá výrok, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2008
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu