ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.4506.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 4506/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Petra Šabaty v exekuční věci oprávněného S. b. d. R., zastoupeného advokátkou, proti povinnému Ing. P. Z., zastoupeného advokátem, pro 10.772,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 28555/2006, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2007, č.j. 53 Co 51/2007-21, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím Městský soud v Praze potvrdil usnesení ze dne 26. 9. 2006, č.j. 13 Nc 28555/2006-5, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 nařídil podle rozsudku téhož soudu ze dne 16. 10. 2000, č.j. 15 C 207/99-24, ve spojení s vykonatelným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2001, č.j. 16 C 200/2001-49, k vymožení pohledávky ve výši 10.772,- Kč, pro náklady exekuce a náklady oprávněného, exekuci a jejím provedením pověřil JUDr. I. I., soudního exekutora (§44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“). Odvolací soud konstatoval, že exekuční titul byl povinnému doručen desátý den od uložení zásilky, kdy nastoupila zákonná fikce doručení, i když se adresát o uložení písemnosti nedozvěděl (§46 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., o občanském soudním řádu ve znění pozdějších předpisů /dále jen „o. s. ř.“/). K námitce povinného směřující k nedostatku aktivní legitimace na straně oprávněného uvedl, že je nepochybné, že účastník exekučního řízení na oprávněné straně je totožný s oprávněným žalobcem v řízení nalézacím a povinný v rámci své odvolací argumentace relevantním způsobem neprokázal, že by oprávněný svých práv, plynoucích mu z exekučního titulu, pozbyl.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §238a odst. 1 písm. c) maje za to, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c), §237 odst. 3 o. s. ř.), jelikož „otázka právního nástupnictví k předmětné pohledávce ve výši 10.772,- Kč a aktivní legitimace oprávněného k jejímu vymáhání je odvolacím soudem rozhodována rozdílně a v rozporu s hmotným právem“. Namítá nedostatek aktivní legitimace oprávněného, který spatřuje v tom, že při vyčlenění B. d. B.-P. v roce 1997 z družstva oprávněného nedošlo k uzavření delimitační dohody dle §29 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů) – dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“ - , a tudíž vymáhána pohledávka přešla na B. d. B.-P. Přestože tedy v době podání návrhu na exekuci disponoval oprávněný exekučním titulem, nebyl k tomu aktivně legitimován, což je nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Navrhl, aby rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, §130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože užití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), lze o přípustnosti dovolání uvažovat již jen z pohledu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem, kterým – podle obsahu podání – dovolatel správnost rozhodnutí poměřuje, je dovolací soud vázán (včetně jeho konkretizace) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Dovolatel tvrdí, že rozhodnutí je zásadně právně významné, nicméně hodnocením v dovolání obsažené argumentace k takovému závěru dospět nelze.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování (právních) otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí totiž zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem a zda právo není prekludováno.
Exekuci je možné nařídit jen ve prospěch toho, kdo má podle titulu právo, a jen proti tomu, kdo má podle titulu tomuto právu odpovídající povinnost plnění. Soud aktivní a pasivní věcnou legitimaci zkoumá jen na základě exekučního titulu. Proti jinému, než kdo má podle rozhodnutí povinnost plnit, nebo ve prospěch jiného, než kdo má podle rozhodnutí na plnění právo, lze nařídit exekuci jen tehdy, je-li prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo právo z titulu. V daném případě je však nepochybné, že oprávněný z exekučního titulu a oprávněný z návrhu na nařízení exekuce je osobou totožnou (kdy toliko došlo ke dni 2. 8. 2005 ke změně obchodní firmy oprávněného), tudíž podmínka aktivní legitimace účastníků byla splněna.
Dovolatelem uplatněnou námitkou, zda došlo k uzavření delimitační dohody podle §29 zákona č. 72/1994 Sb., tj. zda došlo ke změně v osobě oprávněného, se soud při nařízení exekuce zabývat nemůže. Tato námitka je uplatnitelná toliko v řízení o zastavení exekuce.
Napadené rozhodnutí je tudíž v souladu s ustálenou judikaturou; podmínky pro vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. splněny nejsou, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2008
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu