ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.4980.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 4980/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného J. Č., zastoupeného advokátkou, proti povinnému městu M., pro částku 900,- Kč s příslušenstvím, přikázáním pohledávky z účtu povinného, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 29 E 804/2006, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. února 2007, č. j. 10 Co 169/2007-36, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví citovaným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 29 E 804/2006-27, kterým okresní soud zamítl návrh oprávněného na nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného pro částku 900,- Kč s úrokem z prodlení od 19. září 2006 do zaplacení a pro náklady řízení výkonu rozhodnutí ve výši 20,- Kč podle rozhodnutí odboru sociálních věcí M. m. M. ze dne 15. září 2006. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že v posuzované věci nejsou splněny podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí, když rozhodnutí, na jehož podkladě oprávněný navrhl výkon rozhodnutí, není vykonatelné.
Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu podal povinný včas dovolání, v němž namítl, že soudy pochybily, pokud dospěly k závěru, že exekuční titul v posuzované věci není vykonatelný. Exekuční titul je rozhodnutím na plnění, jehož doručením vznikl oprávněnému nárok na dávku sociální potřebnosti a povinnému povinnost plnit. Pokud rozhodnutí není opatřeno doložkou vykonatelnosti, odvolací soud měl povinného k odstranění této vady vyzvat nebo sám doložku zajistit. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu jakož i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Povinný se k dovolání oprávněného nevyjádřil.
Dovolání oprávněného není přípustné.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, kterému nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Oprávněný argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam dovolacímu soudu sice přednesl, ale jejich hodnocením k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Podle §251 o. s. ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Uvedené ustanovení se použije nejen na výkon rozhodnutí vydaných v občanském soudním řízení, ale i na výkon dalších titulů, uvedených v ustanovení §274 o. s. ř.
Základní podmínkou, aby mohl být nařízen a veden výkon rozhodnutí (exekuce), je existence rozhodnutí, jímž byla povinnému stanovena konkrétní povinnost k plnění, kterou dobrovolně nesplnil (tj. existence exekučního titulu, který musí splňovat podmínky materiální a formální vykonatelnosti). Z obsahu výrokové části dovolatelem tvrzeného exekučního titulu (tj. rozhodnutí M. m. M. M. m. M. ze dne 15. září 2006, v němž je uvedeno, že „…rozhodl přiznat účastníku řízení: Č. J…“ podle §8a /tehdy platného a účinného/ zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů, „…jednorázovou dávku sociální péče ve výši 900,- Kč formou poukázky k nákupu zboží…“) žádná taková povinnost pro povinného nevyplývá a v důsledku toho v něm nemůže být stanovena ani lhůta k plnění. Dovolateli bylo k jeho žádosti pouze přiznáno právo na poskytnutí dávky sociální péče, a to formou věcného plnění (poukázky k nákupu zboží). Proto v posuzované věci nejsou naplněny formální a materiální předpoklady výkonu rozhodnutí. Z tohoto důvodu není třeba se dále zabývat ostatními dovolacími námitkami oprávněného, nicméně pro úplnost lze též připomenout, že jednou ze základních náležitostí materiální vykonatelnosti je, aby práva a odpovídající povinnosti byly ve vykonávaném rozhodnutí určeny přesným a nepochybným způsobem. Rozhodnutí musí vždy obsahovat přesnou individualizaci oprávněného a povinného, přesné vymezení práv a povinností k plnění, jakož i přesný rozsah a obsah plnění. Rozhodnutí, které tyto náležitosti nemá, není rozhodnutím vykonatelným a nemůže být podkladem pro výkon rozhodnutí (srov. Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. února 1981, Cpj 159/79, publikované pod č. 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je třeba též připomenout, že Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 21. června 2006, sp. zn. 20 Cdo 1691/2005, se vyjádřil k povaze rozhodnutí o příspěvku na výživu dítěte se závěrem, že se nejedná o exekuční titul, a tento závěr lze přiměřeně vztáhnout i k nyní posuzované problematice.
Rozhodnutí (výkazy nedoplatků apod.) jiných orgánů vypočtená v ustanovení §274 o. s. ř. musí mít listinnou formu odpovídající příslušným procesním předpisům stanoveným pro řízení, v němž byly vydány. Musí být vykonatelné podle těchto předpisů. Tam, kde lhůtu k plnění nestanoví přímo sám příslušný procesní předpis, musí být přesně vymezena i lhůta k plnění. Nebyla-li v rozhodnutí správního orgánu stanovena lhůta k plnění a není-li tato lhůta stanovena ani příslušným předpisem, nemůže ji určit soud při soudním výkonu rozhodnutí (srov. Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. února 1981, Cpj 159/79, publikované pod č. 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzovaném případě je ve výroku podkladového rozhodnutí M. m. M. ze dne 15. září 2006, uvedeno, že tento úřad rozhodl „… přiznat účastníku řízení: Č. J…“ …jednorázovou dávku sociální péče ve výši 900,- Kč formou poukázky k nákupu zboží…“ Je tedy zřejmé, že již z povahy rozhodnutí, jehož výkon je navrhován, povinnému (městu M.) nevyplývá ke splnění povinnosti (vyplacení dávky sociální péče) žádná lhůta, a protože takovou lhůtu nelze dovodit ani ze zákonů (zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů), podle nichž byla dávka sociální péče přiznána, rozhodnutí není vykonatelné a závěr soudů je proto správný. Rovněž ustanovení správního řádu (srov. §74 odst. 2 zák. č. 500/2004 Sb.) upravující tzv. předběžnou vykonatelnost vyžaduje, aby v rozhodnutí byla stanovena lhůta ke splnění. Shodně je tato otázka upravena též v ustanovení §103 odst. 1 správního řádu. Výše citovaným rozhodnutím toliko vznikl nárok dovolatele na sociální dávku. Takové rozhodnutí je sice vykonatelné v tom smyslu, že žadateli o sociální dávku byla taková dávka přiznána, aniž ovšem se současně jedná o rozhodnutí, kterým by byla stanovena určitá povinnost povinného k plnění. Proto na podkladě tohoto rozhodnutí se nelze domáhat jeho nuceného výkonu vůči tomu, kdo rozhodl o přiznání této dávky (vůči povinnému).
Protože řešení otázky formálních a materiálních předpokladů vykonatelnosti rozhodnutí nečiní v aplikační praxi žádné potíže a závěry soudů v této věci odpovídají stabilizované judikatuře, není dána podmínka přípustnosti dovolání zakotvená v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení odpovídá tomu, že žádnému z účastníků, kromě neúspěšného dovolatele, náklady v tomto stádiu řízení nevznikly (§243b odst. 5, věta první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. srpna 2008
JUDr. Antonín Draštík, v. r.
předseda senátu