ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.5078.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 5078/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné České republiky – Ministerstva financí, proti povinnému Z. d. P., pro částku 2.653.416,25 Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. E – Nc 2208/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. května 2007, č. j. 40 Co 46/2007-193, takto:
I. Dovolání do výroku I. usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. května 2007, č. j. 40 Co 46/2007-193, se odmítá.
II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. května 2007, č. j. 40 Co 46/2007-193, a usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 13. října 2006, č. j. E - Nc 2208/2004-174, se ve výrocích II. ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 13. října 2006, č. j. E - Nc 2208/2004-174, zastavil exekuci prodejem nemovitostí povinného – bytového domu na parcele č. st. 212 zapsané pro katastrální území O. u H., obec O., v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro O. k., katastrální pracoviště H. na LV, bytového domu na parcele č. 4323 zapsané pro katastrální území R., obec R., v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro O. k., katastrální pracoviště H. na LV a budovy bez čp. / če. na parcele č. st. 172 zapsané pro katastrální území P., obec P., v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro O. k., katastrální pracoviště H., na LV, podle exekučního příkazu JUDr. M. R., soudního exekutora, ze dne 1. listopadu 2004, č. j. 77 Ex 2577/04-27 (výrok I.), a návrh povinného na zastavení exekuce zamítl (výrok II.).
Proti tomuto rozhodnutí okresního soudu podal povinný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 29. května 2007, č. j. 40 Co 46/2007-193, tak, že odvolání povinného proti výroku I. napadeného usnesení odmítl a výrok II. napadeného usnesení potvrdil. Odvolací soud odmítl odvolání povinného, když dospěl k závěru, že povinný nebyl osobou oprávněnou k jeho podání, protože mu rozhodnutím nebyla způsobena žádná újma na jeho právech (nemovitosti, ohledně nichž bylo exekuční řízení zastaveno, byly prodány mimo rámec nařízené exekuce; rozhodnutím soudu se tak postavení povinného v exekučním řízení nijak nezhoršilo). Ve zbytku se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že v posuzovaném případě nejsou dány důvody pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Exekuce byla nařízena na základě titulu, který je vykonatelný po stránce formální i materiální (výpis ze seznamu přihlášených pohledávek v konkursu vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 K 6/2002). Okolnost, že na povinného byl prohlášen konkurs, sama o sobě není důvodem pro zastavení exekuce. Výkon rozhodnutí (exekuci) lze nařídit i po prohlášení konkursu, ale nelze jej (ji) provést.
Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu podal povinný včas dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání odůvodnil poukazem na ustanovení §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a namítl, že exekuce není zákonná, pokud zde není pravomocný exekuční titul, na jehož podkladě by mohla být nařízena. Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2002, č. j. 22 K 6/2002-33 a rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. července 2004, č. j. 2 Ko 193/2002-111, byla zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2007, č. j. 29 Odo 7/2005-297 (s odůvodněním, že účastníku řízení byla v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem). Konkursní řízení, v němž byl seznam pohledávek sestaven, tedy nebylo zákonné a soud jím pouze nahrazoval sporné řízení. K posuzování přihlášených pohledávek nebyl dán žádný právní podklad. Nebyl-li exekuční titul (seznam přihlášených pohledávek) vykonatelný, potom jsou veškeré úkony, které byly provedeny v průběhu exekuce nezákonné. Proto je nesprávné též rozhodnutí, kterým odvolací soud odmítl odvolání povinného proti odstavci 1 výroku soudu prvního stupně. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k novému řízení.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání povinného namítla, že ze zákona o konkursu a vyrovnání a relevantní judikatury vyšších soudů vyplývá, že není podstatné z jakého důvodu bylo konkursní řízení zrušeno. Výpis ze seznamu přihlášených pohledávek zůstává platným exekučním titulem, pokud (jako v posuzovaném případě) není pohledávka výslovně popřena. Výrokem I. rozhodnutí soudu prvního stupně byla postižena toliko oprávněná, nikoli povinný, proto je rozhodnutí odvolacího soudu správné. Oprávněná navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo ponecháno v platnosti.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání (v části, kde námitky dovolatele směřují proti výroku II. odvolacího soudu, který potvrdil, že se návrh povinného na zastavení exekuce zamítá) přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam /§237 odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř./, daný tím, že otázka, zda exekuční titul, v daném případě výpis ze seznamu přihlášených pohledávek v konkursním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 K 6/2002, je vykonatelný, byla vyřešena v rozporu s ustálenou soudní praxí.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Z obsahu spisu vyplývá, že usnesením Krajského soudu v Ostravě byl dne 30. dubna 2002, sp. zn. 22 K 6/2002, na majetek povinného prohlášen konkurs; k odvolání úpadce odvolací soud – po přezkumném jednání dne 28. ledna 2003, při němž byla do seznamu přihlášek zapsána i vymáhaná pohledávka – uvedené usnesení změnil tak, že se návrh navrhovatelky na prohlášení konkursu na majetek dlužníka zamítá. Usnesením ze dne 26. června 2007, sp. zn. 29 Odo 7/2005, Nejvyšší soud obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §40 odst. 1 písm. g) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jsou exekučním titulem jiná – než pod písmeny a) až f) cit. ustanovení uvedená – vykonatelná rozhodnutí, schválené smíry a listiny.
Pro posouzení, zda seznam přihlášených pohledávek má (jako „jiná listina“ ve smyslu shora citovaného ustanovení) povahu exekučního titulu, je – se zřetelem k době, kdy se stal součástí zápisu o přezkumném jednání – rozhodný zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 328/1991 Sb.“.
Podle §45 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., lze na základě seznamu přihlášených pohledávek pro zjištěnou pohledávku, kterou úpadce výslovně nepopřel, po zrušení konkursu vést výkon rozhodnutí na úpadcovo jmění.
Způsobilost seznamu přihlášek být exekučním titulem je vázána na tyto podmínky: musí se jednat o pohledávku zjištěnou (§23 odst. 1, věta první, zákona č. 328/1991 Sb.), pohledávka nesmí být úpadcem výslovně popřena a musí dojít ke zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2005, sp. zn. 20 Cdo 17/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2005 pod č. 40, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2007, sp. zn. 20 Cdo 2479/2006).
Názor soudů, podle něhož seznam přihlášek je exekučním titulem i v případě, že konkurs byl zrušen před vydáním rozvrhového usnesení, tedy není správný. V posuzované věci navíc konkurs dosud zřejmě nebyl ani vůbec prohlášen (viz shora citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2007).
Nejvyšší soud proto bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), podle §243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. napadené usnesení (v jeho výroku II.) zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok II.), dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu řízení.
Dovolání proti výroku I. napadeného usnesení odvolacího soudu není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. I když je přípustnost dovolání proti rozsudkům a usnesením odvolacího soudu (obecně) upravena ustanoveními §237 až §239 o. s. ř., ve věcech výkonu rozhodnutí jde především o úpravu vyjádřenou v §238a odst. 1 písm. c), d), e), f) a g), odst. 2 o. s. ř.
Tomu odpovídá, že se naopak v řízení o výkon rozhodnutí neuplatní – samostatně – ustanovení §237 o. s. ř., jež upravuje přípustnost dovolání i proti usnesením ve věci samé, ačkoli některá rozhodnutí vydávaná v tomto řízení povahu rozhodnutí ve věci samé mají; uvedené ustanovení je použitelné toliko prostřednictvím §238a odst. 2 o. s. ř.
Platí tedy, že proti jiným rozhodnutím vydaným v řízení o výkon rozhodnutí než vyjmenovaným v §238a odst. 1 písm. c) až g) o. s. ř. dovolání přípustné není, přičemž okolnost, zda jde o rozhodnutí ve věci samé, popř. zda jsou splněny další podmínky podle §237 odst. 1 a 3 o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.), významná není.
Předpokladem objektivní přípustnosti dovolání podle návěty ustanovení §238a o. s. ř. je, že dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně. Výrok I. dovoláním napadeného usnesení však takovým rozhodnutím není.
Lze tak uzavřít, že proti rozhodnutí, jímž odvolací soud odmítl odvolání povinného (z důvodu, že povinný není osobou věcně legitimovanou k podání odvolání) proti usnesení, kterým soud prvního stupně částečně zastavil exekuci na majetek povinného, není dovolání přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání povinného proti výroku I. napadeného usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.), případně se o náhradě nákladů rozhodne ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. července 2008
JUDr. Antonín Draštík, v. r.
předseda senátu