ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.5177.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 5177/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Petra Šabaty ve věci žalobců a) I. P., a b) D. – P., spol. s. r. o., zastoupených advokátem, proti žalovanému P. Ť., zastoupenému advokátkou, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 381/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2007, č. j. 55 Co 34/2007-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 23. února 2005, č. j. 5 C 381/2003-29, jímž obvodní soud rozhodl, že se žaloba o vyloučení věcí z exekuce žalobkyně I. P. - sada golfových holí v počtu 10 ks zn. L., vak na golfové hole zn. B. M. – D. S. a obrazy autorů K. o rozměrech 40 x 60 cm, Z. o rozměrech 14 x 44 cm, K. o rozměrech 50 x 20 cm, P. o rozměrech 25 x 21 cm a obrazu „Z. k.“ nesignováno o rozměrech 20 x 13 cm (výrok I.), a žaloba o vyloučení věcí z exekuce žalobce D. – P., spol. s. r. o. – barevný televizor zn. S., typ K., W. a stolek pod televizi zn. S. S. (výrok II.) zamítají, a žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně náklady řízení; současně rozhodl tak, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení. Odvolací soud se totiž ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně též v tom, že ohledně věcí, u nichž již došlo k realizaci exekuce jejich prodejem v dražbě, nemůže mít úspěch žaloba na jejich vyloučení z exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když podle jejich názoru má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem (odvolací soud sice aplikoval správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil). Dovolání odůvodnili poukazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud pochybil, pokud dospěl k závěru, že majetek dovolatelů (sepsaný soudním exekutorem do soupisu movitých věcí povinného) je postižitelný exekucí. V řízení bylo mimo jiné prokázáno, že bezpodílové spoluvlastnictví žalobkyně (I. P.) a povinného (D. P.) bylo zrušeno ke dni 6. února 1998 rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. ledna 1998, sp. zn. 21 C 221/1997, exekutor proto nemohl sepsaný majetek automaticky považovat za majetek náležející do bezpodílového spoluvlastnictví, případně do jiného majetkového společenství povinného a žalobců. Po uplynutí tří let od právní moci rozsudku o zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů, v situaci, kdy ani jeden z manželů nepodal v této lhůtě k soudu návrh na jeho vypořádání, nastala nevyvratitelná domněnka, podle níž movité věci se staly vlastnictvím toho, kdo je měl v držení. S ohledem na místo sepsání movitých věcí (byt žalobkyně I. P., kde povinný nemá trvalé bydliště, ani se zde nezdržuje, toliko zde navštěvuje své nezletilé děti) je potom zřejmé, že věci jsou ve vlastnictví žalobkyně (I. P.) a soudní exekutor tak ani při sepisování věcí nemohl dospět k závěru, že sepsané movité věci jsou ve vlastnictví povinného. V řízení bylo mimoto vlastnictví žalobců jednoznačně prokázáno (sada golfových holí byla dámská nikoli pánská a nabytí televize prokázal žalobce D. – P., spol. s. r. o., na něj vystavenou fakturou).
Dovolatelé dále namítli, že po sepsání věcí soudním exekutorem požádali o odložení provedení výkonu rozhodnutí podle §266 odst. 2 o. s. ř. (případně podali návrh na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) a f) o. s. ř.), což podle jejich názoru samo o sobě vylučuje zpeněžení věcí soudním exekutorem, dokud není o těchto návrzích rozhodnuto. Soud však o jejich návrzích dodnes nerozhodl a soudní exekutor pak sepsané věci neoprávněně zpeněžil. Ustanovení §57 exekučního řádu o nemožnosti navrácení v předešlý stav nelze vykládat tak, jak v posuzované věci činí odvolací soud, tj. že se vztahuje už k věcem, které byly exekutorem sepsány nebo zabaveny; k realizaci exekuce dochází až samotným zpeněžením věcí. Takový výklad by znemožnil ochranu oprávněných zájmů vlastníků sepsaných věcí. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení, a aby v této souvislosti též, jako soud poslední instance, zvážil podání předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru ve smyslu čl. 234 SES, když výklad odvolacího soudu je v rozporu také se stávající evropskou judikaturou.
Žalovaný se k dovolání žalobců nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, kterému nepředcházelo kasační rozhodnutí, předvídané ustanovením §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Ačkoliv žalobci argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam v dovolání přednesli, jejich hodnocením k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Nejvyšší soud již judikoval (v rozsudku ze dne 27. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1229/2003, publikovaném v Přehledu judikatury ve věcech výkonu rozhodnutí a exekuce, K., V., vydaném nakladatelstvím ASPI, a. s., a v usnesení ze dne 28. června 2006, sp. zn. 20 Cdo 3093/2005), že příklepem v dražbě, provedené v rámci výkonu rozhodnutí (exekuce) prodejem věcí movitých, dochází k přechodu vlastnického práva k vydražené věci na vydražitele, i když povinný nebyl vlastníkem věci. Předchozí vlastník se nemůže úspěšně domáhat jejího vydání vydražitelem; má k dispozici jen žalobu z lepšího práva proti tomu, komu byl vyplacen výtěžek z prodeje věci. Nejvyšší soud neshledal důvodu ke změně této již ustálené soudní judikatury (viz též usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 17 Co 473/2003, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 7 Co 343/2006), a proto se v tomto směru plně ztotožnil se závěry napadeného rozsudku. K obecnému tvrzení dovolatelů, že právní úprava /§57 zákona č. 120/2001 Sb., (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů/ a aplikační praxe soudů neposkytují dostatečnou ochranu vlastnictví a že z tohoto důvodu by se Nejvyšší soud měl v této otázce obrátit na Soudní dvůr Evropských společenství, je třeba odkázat na výše již zmiňovaný vnitrostátní prostředek právní ochrany cestou tzv. žaloby z lepšího práva, přičemž není vyloučen ani postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (srov. též §32 zákona č. 120/2001 Sb.).
Dovolatelé dále zpochybnili závěr soudu, že žalobci neprokázali právo k věcem nepřipouštějící výkon rozhodnutí (vlastnictví); učinili tak ovšem způsobem neregulérním. Ve skutečnosti totiž (hodnoceno podle obsahu dovolání) polemizují se závěrem soudů, že jimi předložené důkazy (fotografie z bytu rodičů I. P., výpověď žalobkyně, svědecká výpověď Ing. M. a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. ledna 1998, kterým bylo ke dni 6. února 1998 zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví žalobkyně I. P. a povinného D. P.) vlastnické právo k sepsaným věcem neprokazují. Tato argumentace je ovšem kritikou samotného hodnocení důkazů, jež však se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) nelze napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobů, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi či účastníku, nebo že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý nebo že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné.
Námitky dovolatelů, že soud dosud nerozhodl o jejich návrhu na odložení vykonatelnosti rozhodnutí podle §266 odst. 2 o. s. ř. (případně o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. e) a f) o. s. ř.), podřaditelné pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), nejsou samy o sobě způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne k vadě podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. To ale není posuzovaný případ. Pouze pro úplnost tak Nejvyšší soud dodává, že námitky dovolatelů nejsou ani nijak opodstatněné, neboť žádný takový ani obdobný návrh žalobců součástí předloženého spisu obvodního soudu není.
Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal dovolací soud žádnému z účastníků, protože žalovanému, kterému toto právo vzniklo podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., v tomto stádiu řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. srpna 2008
JUDr. Antonín Draštík, v. r.
předseda senátu