ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.5271.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 5271/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněných a) M. F., b) R. F., zastoupených advokátem, proti povinné A. R., zastoupené advokátkou, pro částku ve výši 435.000,- DEM s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 15200/2002, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2007, č. j. 17 Co 406/2006-92, ve znění opravného usnesení ze dne 23. dubna 2007, č. j. 17 Co 406/2006-93, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2007, č. j. 17 Co 406/2006-92, ve znění opravného usnesení ze dne 23. dubna 2007, č. j. 17 Co 406/2006-93, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. května 2002, č. j. 13 Nc 15200/2002-7, se ruší a věc se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 16. května 2002, č. j. 13 Nc 15200/2002-7, kterým obvodní soud nařídil podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. listopadu 1997, sp. zn. 13 C 4/96, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 1998, č. j. 22 Co 378/98-110, a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. dubna 2000, č. j. 30 Cdo 1755/99-138, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. listopadu 2001, č. j. 29 C 40/99-80, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2002, č. j. 51 Co 8/2002-102, k vydobytí pohledávky ve výši 175 000,- DEM se 17 % úrokem z prodlení od 12. ledna 1995 do zaplacení (pro prvního oprávněného), ve výši 170 000,- DEM se 17 % úrokem z prodlení od 9. prosince 1994 do zaplacení (pro druhého oprávněného), a ve výši 90 000 DEM se 17 % úrokem z prodlení od 11. února 1995 do zaplacení (pro třetí oprávněnou – M. F.), pro náklady předcházejícího řízení ve výši 416 056,- Kč, ve výši 76 190,- Kč (pro prvního oprávněného), ve výši 75 110,- Kč (pro druhého oprávněného), a ve výši 54 030,- Kč (pro třetí oprávněnou), a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinné, jejímž provedením pověřil Mgr. R. V., soudního exekutora. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu o neúčinnosti právního úkonu dlužníka představuje podklad, na jehož základě se oprávnění mohou domáhat výkonem rozhodnutí (exekucí) postižení toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z majetku dlužníka, a to vůči osobě, v jejíž prospěch byl takový právní úkon učiněn, a z tohoto důvodu pak též neobstojí ani námitka odvolatelky ohledně tzv. litispendence.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §238a odst. 1 písm. c) a §237 odst. 1 a 3 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání odůvodnila tak, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále i vadami podle §229 odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka namítla, že rozhodnutí obvodního soudu o nařízení exekuce není v souladu se zákonem, protože soud rozhodl nad rámec návrhu oprávněných na nařízení exekuce (ultra petitum). Soudy dále postupovaly v rozporu s ustanovením §40 exekučního řádu, když nařídily exekuci, aniž by proti dovolatelce svědčil nějaký exekuční titul. Podkladové rozsudky, podle kterých byla v posuzované věci exekuce nařízena, nestanovily dovolatelce žádnou povinnost (žalovaným v rozsudcích byl manžel povinné B. R.). Jedinou její povinností tak zůstává povinnost k úhradě nákladů řízení stanovená rozsudkem, kterým bylo rozhodnuto o odpůrčí žalobě. Závěry odvolacího soudu ve vztahu k významu neúčinnosti právního úkonu pro exekuční řízení nejsou podle dovolatelky správné. Rozsudek, kterým bylo rozhodnuto o odpůrčí žalobě oprávněných, není rozsudkem na plnění a nesplňuje tak podmínky vykonatelnosti. Odpůrčí žalobou (§42a obč. zák.) se zabýval také Nejvyšší soud v rozhodnutí č. 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dovodil, že jejím smyslem je dosáhnout rozhodnutí soudu, v němž bude určeno, že právní úkon dlužníka je vůči jeho věřiteli neúčinný. Takové rozhodnutí potom představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě exekučního titulu vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku. Jiný výklad, tj. že věřitel má právo vůči tomu, kdo měl z odporovaného úkonu prospěch, nepovažuje dovolatelka v dané situaci za správný. Na místě by byl pouze tehdy, pokud by se oprávnění v nalézacím řízení domáhali na tom, komu z právního úkonu vznikl prospěch, vydání plnění. Podkladem pro nařízení exekuce by potom bylo toto meritorní rozhodnutí soudu vydané v nalézacím řízení. Dále dovolatelka namítla, že pokud vydané exekuční příkazy postihly rovněž její byt ve výlučném vlastnictví, a formou srážek také její mzdu, byla porušena její ústavně zaručená práva. Odvolací soud se konečně v napadeném rozhodnutí nijak nevypořádal se skutečností, že jedna z oprávněných v průběhu řízení zemřela, ani se skutečností, že měna, pro kterou byla exekuce nařízena, již neexistuje. Řízení proti povinné nadto brání překážka litispendence, když pro tytéž pohledávky probíhá exekuční řízení i proti B. R.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Oprávnění se k dovolání povinné nevyjádřili.
Dovolání povinné je ve smyslu §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam /§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“)/. Ten je dán tím, že (právní) otázku, zda již při nařízení exekuce musí být v usnesení vymezen majetek, který odporovatelným právním úkonem povinný nabyl a z něhož jedině může být vymáhaná pohledávka uspokojena (a stanoven tak konkrétní způsob provedení exekuce), byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s již ustálenou soudní praxí.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S odvolacím soudem se lze nepochybně ztotožnit v tom, že je výrazem ustálené soudní praxe, že rozhodnutí soudu, kterým bylo vyhověno žalobě na určení, že právní úkon dlužníka je vůči věřiteli neúčinný (§42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“), představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn (srov. rozhodnutí č. 63/1998 a č. 26/2000 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR).
V posuzované věci bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. listopadu 2001, č. j. 29 C 40/99-80, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2002, č. j. 51 Co 8/2002-102, rozhodnuto, že darovací smlouva ze dne 4. prosince 1996, kterou B. R. daroval žalované A. R. nemovitosti, a to dům se stavební parcelou č. 306/1, stavební parcelou č. 306/2 a stavební parcelou č. 1850, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Ch. na LV pro obec a k. ú. S., je vůči žalobcům M. F., R. F. a M. F. právně neúčinná. Citovaný rozsudek obvodního soudu je v posuzované věci podkladem pro výkon rozhodnutí (exekuci) postižením darovaných nemovitostí povinné. Proto také závěr odvolacího soudu, že povinná je v posuzované věci osobou pasivně legitimovanou a že „…mohou se oprávnění pokud se týká nemovitostí ve Skutči uspokojit pouze v řízení proti povinné.“ (str. 3 odůvodnění napadeného rozhodnutí), je správný a dovolací námitky povinné jsou v tomto směru neopodstatněné.
Odvolací soud v rozporu s výše uvedeným právním názorem přesto potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým byla za této situace k vymožení dluhu dlužníka (B. R.) nařízena exekuce na celý majetek povinné. Pro nařízení exekuce, na rozdíl od výkonu rozhodnutí, sice zásadně platí, že soud ji nařídí, aniž by stanovil, jakým způsobem má být provedena (ustanovení §264 odst. 1 o. s. ř. se nepoužije - viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 20 Cdo 166/2003), ovšem jestliže exekuční titul omezuje oprávněného v tom, že vůči povinnému může přisouzenou pohledávku uspokojit pouze z konkrétního majetku, pak toto omezení nemůže soud při nařízení exekuce pominout. V takovém případě nařídí exekuci jen na konkrétní majetek, tj. majetek, který se odporovatelným právním úkonem dostal z dispozice dlužníka, neboť v opačném případě je nařízení exekuce bez vymezení konkrétního majetku v rozporu s exekučním titulem. Toto omezení neplatí, pokud jde o náklady předchozího nalézacího řízení, neboť zde exekuční titul (výše již citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 29 C 40/1999, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 51 Co 8/2002) žádné takové omezení nestanoví a stejně tak toto omezení neplatí pro vymáhání nákladů exekuce /srov. Kasíková M a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 1. vydání: C. H. Beck, 2007, s. 146, dále usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 7 Co 2046/2003/.
Protože odvolací soud z výše uvedeného názoru nevycházel, není jeho rozhodnutí správné. Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) – napadené rozhodnutí zrušil a jelikož se důvody zrušení vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). K tomuto postupu Nejvyšší soud přistoupil i za situace, v níž Obvodní soud pro Prahu 4 již usnesením ze dne 10. prosince 2007, č. j. 13 Nc 15200/2002-120, zastavil exekuci v části vztahující se k postižení bytu ve výlučném vlastnictví dovolatelky a exekuci formou srážek její mzdy, neboť s ohledem na ustanovení §44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb. by povinná nadále nemohla nakládat se svým ostatním majetkem a majetkem patřícím do společného jmění manželů (s danými výjimkami).
Jen pro úplnost Nejvyšší soud k námitce dovolatelky, že exekuce neměla být nařízena, pokud měna, na níž zní exekuční titul, tj.DEM, již neexistuje, připomíná, že v posuzované věci byl exekuční titul, na jehož podkladě byla exekuce nařízena, vydán v době, kdy DEM jako zákonné platidlo existovala. O vykonatelnosti exekučního titulu tak nemůže být ani v tomto směru žádných pochyb. Pokud jde o konkrétní částku, která má být exekucí vymožena, DEM byla s účinností od 1. ledna 2002 nahrazena jednotnou měnou - euro (národní měny zanikly, staly se denominacemi eura, v posuzovaném případě 1 EUR = 1,95583 DEM).
K další námitce dovolatelky je třeba zdůraznit, že „toutéž věcí“ ve smyslu §83 o. s. ř. se pro účely řízení o výkon rozhodnutí (exekuce) rozumí stejný způsob výkonu na týž předmět výkonu (tj. nárok na mzdu, pohledávku povinného z účtu u peněžního ústavu, popř. jinou peněžitou pohledávku nebo majetkové právo, movité věci, nemovitosti, popř. jejich spoluvlastnické podíly, podnik, popř. jeho část nebo podíl) uplatňovaný mezi týmiž účastníky pro pohledávku (její část) přisouzenou stejným exekučním titulem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2003, sp. zn. 20 Cdo 1751/2002, publikováno v časopise Soudní judikatura pod č. 10/2003). To ovšem není posuzovaný případ povinné. Z exekučního příkazu ze dne 7. března 2002, č. Ex 62/01-41 (č. l. 85), ve věci oprávněných 1) M. F., 2) R. F. a 3) M. F. proti povinnému B. R., za účasti manželky povinného A. R., o částku 435 000,- DEM s příslušenstvím, totiž vyplývá, že předmětem této exekuce jsou nemovitosti – byt v domě s byty ve vlastnictví, na pozemku č. parc. 449/6, 449/7, 449/8, 449/9 v k. ú. H. a spoluvlastnický podíl o velikosti id. 720/60230 na společných částech domu, na pozemku č. parc. 449/6, 449/7, 449/8, 449/9 v k. ú. H., zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálním úřadem P. – m., exekuce tak směřuje proti jiným nemovitostem, než je tomu v případě povinné (podle exekučního příkazu ze dne 22. května 2002, č. j. Ex 390/02-7, jde o budovu na pozemku č. parc. 306/1 v k. ú. S. a pozemků č. parc. 306/1, st. 306/2 a st. 1850 v k. ú. S., zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem Ch.).
Proto není důvodná námitka povinné ohledně existence překážky tzv. litispendence a stejně tak nebylo možno přisvědčit jejímu tvrzení, že se soud nevypořádal s úmrtím jedné z oprávněných osob; naopak z č. l. 73 spisu vyplývá, že obvodní soud usnesením ze dne 18. 4. 2006, jež nabylo právní moci dne 10. 5. 2006, rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně oprávněných s a) M. F. a b) R. F.
Zbývajícími výtkami dovolatelky se za daného stavu věci Nejvyšší soud již dále nezabýval.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího řízení (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.), případně bude o náhradě nákladů řízení rozhodnuto ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2008
JUDr. Antonín Draštík, v. r.
předseda senátu