ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.5527.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 5527/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné E. s. r. o., zastoupené advokátem, proti povinnému M. U., zastoupenému advokátem, pro částku 637 424,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 15 Nc 7873/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2007, č. j. 11 Co 249/2007-63, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v záhlaví citovaným usnesením změnil rozhodnutí obvodního soudu ze dne 9. ledna 2006, č. j. 15 Nc 7873/2005-7, tak, že návrh oprávněné na nařízení exekuce na majetek povinného, podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2004, č. j. 11 Cm 239/2003-30, k vydobytí pohledávky ve výši 637 424,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 4% ročně od 12. srpna 2002 do zaplacení, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 66 570,- Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, zamítl, oprávněné uložil povinnost zaplatit náklady exekuce, o nichž bude rozhodnuto samostatným usnesením, účastníkům nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a oprávněné uložil povinnost zaplatit povinnému náklady odvolacího řízení. Odvolací soud uzavřel, že rozsudek, na jehož podkladě oprávněná navrhovala nařízení exekuce na majetek povinného, není vykonatelným, protože dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o odvolání, kterým povinný toto rozhodnutí napadl (resp. usnesení o odmítnutí odvolání povinného bylo k jeho odvolání změněno tak, že se odvolání neodmítá).
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání odůvodnila poukazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka předně namítla, že usnesení Vrchního soudu v Praze (ze dne 6. prosince 2006, č. j. 6 Cmo 49/2006-83), kterým bylo v nalézacím řízení rozhodnuto, že se odvolání povinného proti exekučnímu titulu neodmítá, není správné a řízení je proto postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (zamítnutí návrhu na nařízení exekuce). Vrchní soud v řízení nevyhověl návrhu na záměnu účastníka řízení na straně žalobce (za oprávněnou), čímž porušil právo oprávněné na spravedlivý proces, a provedl v posuzované věci neprůkazné výslechy dvou svědků – zaměstnanců žalovaného (aniž by provedl v této věci klíčový výslech poštovní doručovatelky), na jejichž podkladě potom dospěl k závěru, že žalovanému (povinnému) nebyl exekuční titul doručen. Vrchní soud provedené důkazy hodnotil v rozporu s ustanovením §132 o. s. ř. Doručení exekučního titulu prokazuje podle názoru dovolatelky především doručenka (podle níž byl exekuční titul doručen uložením), která má charakter veřejné listiny. Podle ní již povinnému odvolací lhůta uplynula, a exekuční titul je proto pravomocný a vykonatelný. Dovolatelka dále namítla, že odvolací soud v napadeném usnesení vycházel z výše uvedeného rozhodnutí vrchního soudu přesto, že k takové skutečnosti mohl s ohledem na platnou právní úpravu a relevantní judikaturu v odvolacím řízení přihlížet pouze tehdy, pokud by je účastník řízení v odvolání uplatnil. To ovšem není posuzovaný případ povinného (povinný poukázal toliko na odvolání podané proti odmítavému usnesení městského soudu). Pouhé podání odvolání proti exekučnímu titulu není důvodem, aby soud návrh na nařízení exekuce zamítl. Dovolatelka se konečně neztotožnila s odvolacím soudem, ani pokud jde o význam složení dlužné částky spolu s jejím příslušenstvím a náklady řízení na účet soudnímu exekutorovi. Podle §51 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., pověření exekutora k provedení exekuce končí mimo jiné tím, že exekvovaná pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce byly vymoženy; tím potom končí i samotné exekuční řízení. V době rozhodování odvolacího soudu tak již bylo exekuční řízení ukončeno, a odvolací soud proto již neměl odvolání povinného vyhovět. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Povinný se k dovolání oprávněné nevyjádřil.
Dovolání je přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu oprávněné na nařízení výkonu rozhodnutí /§237 odst. 1 písm. a), §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř./. Nejvyšší soud je ale neshledal důvodným.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §37 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), může oprávněný podat návrh na nařízení exekuce, nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul.
Výkon rozhodnutí (exekuci) nařídí soud tehdy, jsou-li splněny zákonné podmínky vymezené v ustanovení §261 a násl. o. s. ř. (§38 zákona č. 120/2001 Sb.). Při věcném posuzování návrhu na nařízení exekuce tak soud zkoumá, zda k výkonu navržený titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je titul vykonatelný pro stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem a zda právo není prekludováno.
Závěr, že k výkonu (exekuci) navržené rozhodnutí je formálně vykonatelné je závěrem právním. Aby však soud mohl k takovému závěru dospět musí učinit potřebná skutková zjištění. Při posuzování formální vykonatelnosti podkladového rozhodnutí, soud vychází především z připojeného stejnopisu rozhodnutí, opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti (§261 odst. 2 o. s. ř.). V případě pochybností je ale soud oprávněn a povinen provést potřebná zjištění přímo ze spisu o řízení, v němž bylo vydáno vykonávané rozhodnutí (zejména zjištění o tom, zda rozsudek byl řádně doručen). Srov. rozhodnutí č. 27/1984 Sbírky rozhodnutí a stanovisek.
V posuzovaném případě takové pochybnosti v důsledku tvrzení přednesených povinným v odvolání (č. l. 9) skutečně vznikly; odvolací soud se tak již nemohl spokojit s doložkou vykonatelnosti, jíž byl opatřen vykonávaný rozsudek, ale musel provést další šetření ze spisu nalézacího soudu. Právní závěr odvolacího soudu je potom v souladu s ustálenou soudní praxí (i judikaturou na níž odkázala dovolatelka). Odvolací soud již měl k dispozici (v době podání odvolání nebyl výsledek odvolacího řízení ještě znám) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2006, č. j. 6 Cmo 49/2006-83, ze kterého plyne, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2005, č. j. 11 Cm 239/2003-45, jímž bylo odvolání povinného proti nyní vykonávanému rozsudku jako opožděné odmítnuto, vrchní soud změnil tak, že se „odvolání neodmítá“. V tomto rozhodnutí dospěl nalézací soud k závěru, a odvolací soud se ve vykonávacím řízení s jeho závěry plně ztotožnil (srov. str. 2 napadeného rozhodnutí), že podkladový rozsudek nebyl povinnému řádně doručen, proto nemohlo obstát ani odmítnutí odvolání povinného pro jeho opožděnost. Odvolání povinného je tak nutno považovat za včasné, a tedy mající ve smyslu ustanovení §206 odst. 1 o. s. ř. suspenzívní účinek. Právní názor odvolacího soudu, že v posuzované věci exekuční titul (rozsudek pro zmeškání) není pravomocný ani vykonatelný je proto správný.
Pokud jde o správnost podkladového rozsudku, Nejvyšší soud připomíná, že v dovolacím řízení nelze věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí nebo jiného titulu přezkoumávat; okolnost, že soudní řízení, které předcházelo vydání takového rozhodnutí bylo postiženo vadou (dovolatelka namítala, že soud v nalézacím řízení provedl nesprávně dokazování a dospěl tak k nesprávným skutkovým zjištěním a dále, že včas nevyhověl procesnímu návrhu na záměnu účastníka řízení), nezakládá současně vadu vykonávacího řízení. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, publikované pod č. 62/2004 Sbírky rozhodnutí a stanovisek NS ČR. Dovolatelce přitom nic nebrání v tom, aby v případě, když odvolání povinného nebylo shledáno opožděným, své námitky uplatnila v nalézacím řízení.
Pokud dovolatelka namítla, že v době rozhodování odvolacího soudu již bylo exekuční řízení skončeno (povinný v mezidobí složil vymáhanou částku i s jejím příslušenstvím a náklady řízení na účet soudního exekutora), odvolací soud proto již neměl odvolání povinného vyhovět, Nejvyšší soud připomíná, že při nařízení exekuce soud nezkoumá, zda a v jaké míře plnil povinný oprávněnému; okolnosti tohoto rázu mohou být hodnoceny jen v případě řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) ve smyslu ustanovení §268 o. s. ř. (srov. rozhodnutí č. 69/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitky dovolatelky proto nejsou opodstatněné.
Okolnost, že v době podání odvolání nebylo ještě rozhodnutí vrchního soudu v nalézacím řízení známo potom nelze klást povinnému k tíži. Jak sama správně zdůraznila dovolatelka, soud musí vždy postavit na jisto, zda předložené rozhodnutí je vykonatelné. Okolnost, že proti podkladovému rozhodnutí bylo podáno odvolání tuto jistotu samo o sobě neposkytuje; k tomu je třeba vyčkat rozhodnutí o tomto odvolání, anebo otázku, zda bylo podáno včas, musí soud výkonu rozhodnutí posoudit sám (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004). V posuzovaném případě proto soud na podkladě odvolacích námitek povinného vyčkal rozhodnutí vrchního soudu v nalézacím řízení a ve shodě s tímto rozhodnutí poté dospěl k závěru, že odvolání povinného proti podkladovému rozhodnutí bylo podáno včas a podkladové rozhodnutí proto není vykonatelné.
Jelikož správnost napadeného rozhodnutí se nepodařilo argumenty přednesenými v dovolání zpochybnit, Nejvyšší soud dovolání oprávněné zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení odpovídá tomu, že žádnému z účastníků, kromě neúspěšné dovolatelky, náklady v tomto stadiu řízení nevznikly (§243b odst. 5, věta první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. června 2008
JUDr. Antonín Draštík, v. r.
předseda senátu