ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.79.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 79/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné L. L., zastoupené advokátem, proti povinným 1) P. U., a 2) J. V., zastoupenému advokátem, pro 5 104,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 5 Nc 1944/2005, o dovolání povinného 2) proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 1. 9. 2006, č.j. 19 Co 362/2006-86, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud odmítl odvolání povinné 1) s odůvodněním, že neobsahovalo žádné skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce (§44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), a potvrdil ve vztahu k povinnému 2) usnesení ze dne 2. 1. 2006, č.j. 5 Nc 1944/2005-19, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 nařídil podle svého rozsudku ze dne 28. 2. 1991, sp. zn. 21 C 41/91, proti oběma povinným exekuci a jejím provedením pověřil Mgr. O. K., soudního exekutora. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1751/2002 dospěl k závěru, že nařízení exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb. na základě téhož podkladového rozhodnutí netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté; o tu by mohlo jít až po vydání exekučního příkazu, který by k vymožení uvedené povinnosti stanovil jako způsob exekuce prodej movitých věci. Námitkou splnění vymáhané povinnosti se soud ve stadiu nařízení exekuce nezabýval.
V dovolání – jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – povinný 2) namítá existenci dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Vadu řízení spatřuje především v tom, že soudní exekutor zabavil dne 29. 3. 2006 jeho věci a o několik dní později jeho účty u peněžního ústavu, aniž by mu cokoliv sdělil, a zřejmě teprve dodatečně vyhotovil tři exekuční příkazy (dva ze dne 25. 4. 2006 a jeden ze dne 16. 5. 2006), které mu doručil dne 18. 10. 2006. Jako další vady řízení uvádí, že v centrální evidenci exekucí nenalezl žádný záznam o exekuci vedené proti jeho osobě a že soudy připustily, aby oprávněná měla v téže věci dva právní zástupce. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku překážky věci pravomocně rozhodnuté, pokud staví jen na tom, že soudním exekutorem nebyl vydán exekuční příkaz. Rovněž namítá, že vymáhanou pohledávku již zaplatil. Navrhl, aby napadené usnesení a s ním i usnesení soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání povinného 2) zamítl; soudní exekutor v exekučním řízení sám volí postup k úspěšnému provedení exekuce (§58 odst. 3 zákon č. 120/2001 Sb.), vystupuje nezávisle a soudem může být ovlivněn pouze tam, kde pro soud vyplývá jednoznačné zmocnění. Povinný 2) dlužnou pohledávku dne 14. 4. 2006 zcela uhradil. Oprávněná nejednala v rozporu s ustanovením §24 o.s.ř., pokud udělila plnou moc ve věci výkonu rozhodnutí Mgr. J. B. a v exekučním řízení JUDr. J. R., neboť se jedná o dvě samostatná řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. a §130 zákon č. 120/2001 Sb. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Povinný 2) argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice přednesl, jejich hodnocením však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož v situaci, kdy v době rozhodování nebyl dosud vydán exekuční příkaz a není tedy zřejmé, jakým způsobem bude provedena exekuce, nelze posoudit překážku věci pravomocně rozhodnuté, je v souladu s ustálenou soudní praxí, jež dovodila, že účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu nemá samotné nařízení exekuce podle §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., ale – právě v důsledku absence způsobu provedení – teprve vydání exekučního příkazu (§47 odst. 2, věta první, zákona č. 120/2001 Sb.); poté bude možno posoudit případnou totožnost způsobu postižení (soudním výkonem a exekucí) majetku povinného a totožnost předmětu, jehož se soudní výkon, resp. exekuce, bude týkat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1751/2002, publikované v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003 pod č. 187).
Pokud se odvolací soud ve stádiu nařízení exekuce nezabýval námitkou, že vymáhaná pohledávka byla zaplacena, byl jeho postup v souladu s §44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., neboť tato skutečnost je uplatnitelná a přísluší o ní rozhodovat jen v řízení o zastavení exekuce podle §55 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. a §268 odst. 1 písm. g) o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 20. 8. 1965, sp. zn. 5 Cz 57/65, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR č. 9, ročník 1965 pod č. 69). Důvod zastavení exekuce pak bude zohledněn při rozhodování o nákladech řízení.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud nesrozumitelně uvedl v posledním odstavci na straně č. 3 napadeného usnesení k možnosti zastavení exekuce „§52 odst. 1 o.s.ř.“, neuplatňuje tímto (jak se mylně domnívá) žádný z důvodů dovolání podle §241a odst. 2 a §241a odst. 3 o.s.ř. Jen pro úplnost lze dodat, že odvolací soud měl – v rámci poučení o důvodech zastavení exekučního řízení – zřejmě na mysli §55 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., podle kterého se pro exekuční řízení přiměřeně použijí ustanovení občanského soudního řádu (v daném případě pak §268 o.s.ř.). Pokud dovolatel v tomto směru žádá sjednání nápravy, může se ji domáhat návrhem na opravu zřejmé nesprávnosti v usnesení podle §164 a §167 odst. 2 o.s.ř..
Námitkou, že soudní exekutor zabavil věci a účty povinného u peněžního ústavu, a teprve dodatečně vydal exekuční příkazy, jakož i námitkami, že v centrální evidenci exekucí není záznam o exekuci proti jeho osobě a že soudy připustily, aby oprávněná měla v téže věci dva právní zástupce, uplatňuje dovolatel nové skutečnosti, které vnesl do řízení až prostřednictvím mimořádného opravného prostředku (v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně předneseny nejsou a odvolací soud je k dispozici neměl). Protože však v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti a důkazy (§241a odst. 4 o.s.ř.), nelze k těmto námitkám přihlížet. Navíc vznesené námitky by bylo třeba podřadit pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., který je vyhrazen vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a který – jak již bylo uvedeno – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (§238a odst. 2 o.s.ř.) založit nemůže.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o.s.ř.).
O nákladech vzniklých oprávněné v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. ledna 2008
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu