ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.84.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 84/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslav Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) F. Ř. a b) M. Ř., zastoupených advokátem, proti povinným 1) F. P. a 2) B. P., provedením prací a výkonů, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 E 926/2001, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Praze z 28. 4. 2006, č. j. 25 Co 70/2006-146, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 8. 10. 2004, č. j. 1 E 926/2001-96, ve znění „doplňujícího“ usnesení z 2. 11. 2004, č. j. 1 E 926/2001-99 (jímž okresní soud k původnímu rozhodnutí pouze připojil poučení o odvolání), byla povinným k vynucení jejich povinnosti „zdržet se takového chovu včel, při němž dochází k bezprostřednímu nalétávání včel nad míru přiměřenou poměrům na pozemkovou parcelu oprávněných“ uložena pokuta v částce 100.000,- Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že podmínky pro pokračování výkonu rozhodnutí uložením další pokuty byly splněny, jelikož dvě předchozí uložené pokuty v částkách 8.000,- a 20.000,- Kč k vynucení titulem uložených povinností nevedly.
Usnesením z 28. 4. 2006, č. j. 25 Co 70/2006-146, krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně „změnil“ pouze tak, že pokutu stanovil částkou 55.000,- Kč (výrok I.), jinak usnesení okresního soudu potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Svůj „měnící“ výrok odvolací soud odůvodnil „celkovými osobními a majetkovými poměry povinných a faktickou vymahatelností pokut“; potvrzující výrok pak odůvodnil s poukazem na ustanovení §351 odst. 1 o.s.ř. zásadou, že při ukládání pokut soud nezkoumá, zda povinný uloženou povinnost splnil, případně v jakém rozsahu ji splnil, že v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného, že v daném případě oprávnění své břemeno v tomto směru splnili a že v případě nepravdivosti jejich tvrzení by byl dán nárok povinných vůči oprávněným na náhradu škody ve výši zaplacené pokuty.
V dovolání, jeho přípustnost dovozují (pokud jde o „měnící“ výrok) z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. a z poučení o dovolání, jež podle jejich názoru proti svému potvrzujícímu výroku připustil odvolací soud, povinní namítají, že řízení trpí vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. spatřují v tom, že odvolací soud přehlédl, že
- oprávnění se zavázali „pozastavit“, resp. přerušit vykonávací řízení, přestěhují-li povinní včelstva a smění-li s oprávněnými dotčené pozemky (viz zápis o jednání účastníků z 2. 3. 2004 v kanceláři odboru výstavby a ÚP MěÚ ve Vlašimi /č. l. 84/ a návrh oprávněných na „pozastavení“ vykonávacího řízení z 15. 3. na č. l. 85),
- povinným ještě nevypršela lhůta stanovená onou dohodou z 2. 3. 2004 ke dni 31. 12. 2004;
Vadu řízení dovolatelé spatřují také v tom, že odvolací soud – ač součástí spisu již byl návrh na zastavení výkonu rozhodnutí z 22. 10. 2004, doručený okresnímu soudu dne 29. 10. téhož roku (č. l. 98) – se tímto návrhem nezabýval a rozhodnutí soudu prvního stupně o uložení pokuty potvrdil, ačkoli mohl (dle názoru odvolatelů) „sám rozhodnout o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí s tím, že by rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení“; okresní soud ostatně výkon rozhodnutí usnesením z 15. 9. 2006, č. j. 1 E 926/2001-153 podle §268 odst. 1 písm. g) o.s.ř. zastavil.
Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné, a v tomto ohledu dospěl k závěru, že tomu tak není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o.s.ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však v dané věci nejde.
Podle §238, §238a a §239 o.s.ř. dovolání přípustné není, neboť usnesení o uložení či neuložení další pokuty podle §351 odst. 1 věty druhé o.s.ř. – na rozdíl od usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí a s tím spojeným uložením první pokuty – v taxativních výčtech těchto ustanovení vyjmenováno není.
Dovolání nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1, 3 o.s.ř., protože tato ustanovení jsou v řízení o výkon rozhodnutí uplatnitelná pouze prostřednictvím §238a odst. 1 a 2 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1520/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2004 pod č. 233).
Na nepřípustnosti dovolání nic nemění ani nesprávné poučení v napadeném usnesení, podle kterého dovolání proti němu je přípustné; takové poučení přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 2003 pod č. 51).
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněným náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měli právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. června 2008
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu