ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.950.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 950/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v právní věci žalobkyně MUDr. H. T., zastoupené advokátem, proti žalované C., L., zastoupené advokátem, o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 218/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 22. 6. 2006, č. j. 56 Co 550/2005-94, ve znění opravného usnesení z 29. 6. 2006, č. j. 56 Co 550/2005-102, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 22. 6. 2006, č. j. 56 Co 550/2005-94, ve znění opravného usnesení z 29. 6. 2006, č. j. 56 Co 550/2005-102, se odmítá.
II: Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Opavě z 22. 9. 2005, č. j. 12 C 218/2004-62 se zastavuje.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 4 800,- Kč k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek z 22. 9. 2005, č. j. 12 C 218/2004-62, jímž okresní soud zamítl návrh na vyloučení tam uvedené nemovitosti z výkonu rozhodnutí. Odvolací soud dospěl – ve shodě se soudem prvního stupně – k závěru, že „obsah veřejných listin (t. j. notářského zápisu a výpisu z katastru nemovitostí) deklarujících, že dům je výlučným vlastnictvím žalobkyně, se ocitl v příkrém rozporu se skutečnostmi, které byly zjištěny dokazováním v exekučním řízení vedeném u okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 22 E 930/97. V jeho průběhu žalobkyně a její manžel (ve vykonávacím řízení povinný) uvedli, že do výstavby domu investovala částku 300.000,- Kč získanou do jejího výlučného vlastnictví darem od rodičů, zatímco zbývající investice stavby v rozsahu 450.000,- Kč až 500.000,- Kč byly pokryty ze společných finančních prostředků obou stavebníků (z půjček, státního příspěvku a z příjmů z výdělečné činnosti získaných za trvání manželství). K těmto skutečnostem jmenovaní předložili také listinné důkazy, konkrétně smlouvy o půjčkách a o poskytnutí státního příspěvku. Za dané situace podle odvolacího soudu nelze než veřejné listiny předložené v této (excindační) věci označit za listiny pořízené účelově, kdy správnost toho, co jimi mělo být potvrzeno, byla ve smyslu §134 o.s.ř. vyvrácena důkazem opaku“.
Z uvedených skutečností podle názoru odvolacího soudu vyvodil okresní soud přiléhavý právní závěr, jestliže za použití §143 odst. 1 a §144 občanského zákoníku uzavřel, že předmětná nemovitost náleží do společného jmění manželů (žalobkyně a povinného) a že žalobkyně tudíž nemá k nemovitosti právo nepřipouštějící exekuci ve smyslu ustanovení §267 odst. 1 o.s.ř.
V dovolání (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje – pouze –s obecným odůvodněním, že „v daném případě jde o rozhodování o otázce, zda důkaz o nedoložení listin podle §335 dost. 1 o.s.ř. je důvodem, k němuž je soud povinen přihlédnout při rozhodování o žalobě podle §267 o.s.ř.“) žalobkyně ohlašuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy nesprávné právní posouzení věci. Kromě toho, že v prvním odstavci odůvodnění svého dovolání (č. l. 106) popisuje, čeho se žalobou domáhala, ve druhém odstavci pak, jak rozhodl soud prvního stupně a ve třetím a čtvrtém odstavci, jak rozhodl soud odvolací a čím soudy obou stupňů svá rozhodnutí odůvodnily, však dovolatelka již pouze vyjadřuje přesvědčení, že v řízení o excindační žalobě „prokázala, že žalovaná ve vykonávacím řízení nedoložila listiny uvedené v ustanovení §335 odst. 1 o.s.ř.“
Žalovaná navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
V daném případě však již samotné odůvodnění dovolatelčina názoru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí způsobilé vést k závěru o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není. Podle dovolatelky totiž (viz výše) spočívá zásadní právní význam rozhodnutí v tom, že „jde o rozhodování o otázce, zda důkaz o nedoložení listin podle §335 odst. 1 o.s.ř. je důvodem, k němuž je soud povinen přihlédnout při rozhodování o žalobě podle §267 o.s.ř.“ Předně je uvedená formulace po obsahové stránce nesrozumitelná – zásadní právní význam rozhodnutí nemůže spočívat v tom, že jde o rozhodování „o otázce, zda určitý důkaz ….. je důvodem, k němuž je soud ….. povinen přihlédnout“, (řečeno podstatně přesněji, může být neprovedení navrženého důkazu vadou řízení ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., což je ovšem /viz výše/ důvod k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezpůsobilý). I kdyby však nepřesnost formulace té části dovolání, v níž žalobkyně odůvodňuje svůj názor o přípustnosti dovolání, byla pominuta, a i kdyby Nejvyšší soud tuto část dovolání vyložil v souvislosti se závěrem dovolání, kde žalobkyně vyjadřuje přesvědčení, že v řízení své důkazní břemeno unesla a že je tedy dovolání důvodné, pak stejně k závěru o přípustnosti dovolání dospět nelze.
V řízení o excindační žalobě totiž nejde o to, aby žalobce prokázal, že žalovaný (tedy v exekučním řízení oprávněný) svou povinnost předepsanou mu ustanovením §335 odst. 1 o.s.ř., upravujícím nařízení exekuce, nesplnil (usnesení o nařízení exekuce ostatně žalobkyně ani její manžel jako povinný ve vykonávacím řízení odvoláním nenapadli), ale pouze – a jedině – o to, aby unesl důkazní břemeno stran svého tvrzení, že má k postihovanému majetku právo exekuci nepřipouštějící.
V tomto ohledu soudy obou stupňů po zhodnocení důkazů, tedy jak notářského zápisu a výpisu z katastru nemovitostí na jedné straně, tak výpovědí účastníků učiněných v exekučním řízení (viz č. l. 17, 18 připojeného spisu 22 E 930/97) a smluv o půjčce a o poskytnutí státního příspěvku na straně druhé, dospěly k závěru, že žalobkyně své důkazní břemeno neunesla. Hodnocení důkazů však ani jedním z taxativně vymezených dovolacích důvodů (§241a odst. 2, 3 o.s.ř.) úspěšně napadnout nelze. Na jeho nesprávnost lze totiž usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů, zakotvené v ustanovení §132 o.s.ř. – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení (a dovolání žádnou takovou výtku neobsahuje), pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. (vykládáno obecně) namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, účastníku či listině nebo že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné apod.
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je – aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Odmítnuto jako nepřípustné muselo být dovolání (napadající usnesení odvolacího soudu výslovně „ve všech jeho výrocích“), i v části směřující proti jeho výrokům o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, jelikož nejde o žádný z taxativně vyjmenovaných případů přípustnosti uvedených v ustanoveních §238, 238a ani §239 o.s.ř.; přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., jelikož v této části není napadené usnesení rozhodnutí meritorním, tedy ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998 pod č. 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997 pod č. 88).
Jelikož dovolání směřovalo i proti rozsudku soudu prvního stupně, muselo být dovolací řízení v této části zastaveno. Z ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o.s.ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím, že žalobkyně „dovolání“ směřuje (i) proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutím soudu prvního stupně trpící touto vadou podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000 pod poř. č. 45).
Dovolání bylo odmítnuto, žalované tedy podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o.s.ř. vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty spočívají v částce 4.500,- Kč představující sazbu odměny za zastoupení advokátem – §1 odst. 1, §2 odst. 1, §10 odst. 3, §8, §14 odst. 1, §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, účinné dnem 1. ledna 2001 – sníženou o 50% podle §18 odst. 1 vyhlášky, a v částce 300,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2008
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu