ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.1028.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 1028/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) F. n. m. Č. r., a 2) České republice – Ministerstvu zemědělství, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 759/96, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2007 č.j. 49 Co 118/2003-271, takto:
Usnesení odvolacího soudu ve znění usnesení ze dne 1. března 2007 č.j. 49 Co 118/2003-279 a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. prosince 2002 č.j. 4 C 759/96-229 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hodoníně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaní 1) (původně S. a t. s., s. p.) a 2) společně a nerozdílně zaplatili na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.7.1994 do 30.11.2002 částku 537.570,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval, a aby mu společně a nerozdílně od 1.12.2002 platili pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 7.508,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že jako zaměstnanec národního podniku S. a t. s. H. utrpěl dne 19.8.1974 pracovní úraz, pro jehož následky se stal v roce 1975 plně invalidním. Zaměstnavatel „uznal plnou odpovědnost“ za pracovní úraz a platil žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti až do 1.6.1994, kdy byl privatizován formou přímého prodeje, přičemž „nový majitel“ – S. s. s. s.r.o odmítl žalobci tuto „rentu, která mu patří dle zákona“, platit. Po několikeré změně okruhu žalovaných subjektů požadoval žalobce dlužnou a další „rentu“ (vypočtenou s přihlédnutím k příslušným valorizacím) po jejím posledním plátci a jeho zakladateli.
Okresní soud v Hodoníně [který jednal s F. n. m. ČR jako právním nástupcem žalovaného 1) S. a t. s. H., s. p.] rozsudkem ze dne 2.12.2002 č.j. 4 C 759/96-229 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 88.810,20 Kč k rukám advokátky a České republice na účet Okresního soudu v Hodoníně „náklady státu – znalečné“ ve výši 4.577,- Kč. Vycházel ze zjištění, že z původního odpovědného subjektu – S. a t. s. n.p. H., jehož odpovědnost za odškodnění pracovního úrazu žalobce vyplývá z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17.9.1975 č.j. 7 C 632/75-11, přešla veškerá práva a povinnosti na státní podnik S. a t. s. H. V rámci privatizace tohoto státního podniku byla část jeho majetku v červnu 1994 prodána na základě přímých prodejů třem nabyvatelům, přičemž soud prvního stupně „má za prokázáno“, že na žádnou z těchto „nástupnických firem“ povinnost k odškodnění pracovního úrazu žalobce „nebyla převedena“. Protože podle výpisu z obchodního rejstříku byl státní podnik S. a t. s. H. ke dni 31.3.1997 zrušen bez likvidace s tím, že „veškerá práva a závazky zrušeného státního podniku přechází na F. n. m.“ (výmaz proveden ke dni 8.9.1998), soud prvního stupně dovodil, že „subjektem oprávněným k realizaci výplat náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je Č. r., kterou zastupuje v těchto případech jednak Ministerstvo zemědělství a dále F. n. m. ČR, na které přešly citovaná práva a povinnosti“ v průběhu řízení zaniklého žalovaného 1) - státního podniku S. a t. s. H. Uvedené orgány státní správy v privatizačním projektu jmenovaného státního podniku „jednoznačně neuvedly závazek žalobce vůči právním nástupcům tohoto podniku“, proto tyto subjekty (mající pro případ zániku zaměstnavatele bez právního nástupce uzavřenu smlouvu s příslušnou pojišťovnou) „odpovídají rukou společnou a nerozdílnou za takto nevypořádaný a neupokojený nárok žalobce“. Vycházeje ze závěrů znaleckého posudku Ing. J. B. soud prvního stupně přiznal žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.7.1994 v požadované výši.
K odvolání Fondu národního majetku ČR a žalované 2) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28.2.2007 č.j. 49 Co 118/2003-271, ve znění usnesení ze dne 1.3.2007 č.j. 49 Co 118/2003-279, rozsudek soudu prvního stupně „ve vztahu k žalovanému 1) S. a t. s. H., státní podnik“ zrušil a řízení zastavil, „ve vztahu k žalovanému 2) České republice – Ministerstvu zemědělství“ tento rozsudek rovněž zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zdůraznil, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z titulu pracovního úrazu byla žalobci vyplácena až do doby privatizace státního podniku S. a t. s. H. (právního nástupce původně odpovědné S. a t. s., n.p. v H.), privatizovaného na základě privatizačního projektu formou přímého prodeje třem určeným nabyvatelům, s nimiž – jako „realizátor“ privatizace – uzavřel dne 22.6.1994 smlouvy o prodeji části podniku P. f. ČR. Vzhledem k tomu, že pracovní poměr žalobce z důvodu jeho plné invalidity skončil již v roce 1975 a že jednotliví nabyvatelé privatizovali pouze část zmíněného státního podniku, dospěl odvolací soud k závěru, že práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobce, včetně závazku k odškodnění jeho pracovního úrazu, na nabyvatele „v souvislosti s privatizací nepřešla“. Podle ustálené soudní praxe přitom – jak dále uvedl - nemohla přejít ani na F. n. m. ČR, neboť zákon mu „nedával možnost“, aby s majetkem určeným k privatizaci, který na něj byl převeden, provozoval podnikatelskou činnost, a z téhož důvodu ani na P. f. ČR, byl-li rozhodnutím o privatizaci určen „realizátorem“ privatizačního projektu. Protože uplatněné nároky žalobce z odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu vznikly přede dnem 1.1.1993 a nevztahuje se na ně zákonné pojištění podle ustanovení §205d zák. práce ani povinné smluvní pojištění podle zvláštních předpisů, a protože státní podnik S. a t. s. H. byl rozhodnutím ministra zemědělství ČR ke dni 31.3.1997 zrušen bez likvidace, „řídí se uspokojení nároků žalobce podle názoru odvolacího soudu první větou ustanovení §251 zák. práce, ve znění účinném do 28.5.1992“, podle níž orgán, který zaměstnavatele ruší, určí, kdo je povinen uspokojit nároky zaměstnanců zrušeného zaměstnavatele. Jestliže však v daném případě Ministerstvo zemědělství ČR, které jako zřizovatel rozhodlo o zrušení státního podniku S. a t. s. H., „tímto způsobem nepostupovalo“ a „v rozporu“ se zmíněným ustanovením neurčilo jinou právnickou (popř. fyzickou) osobu, která je povinna pracovní úraz žalobce ze dne 19.8.1974 odškodňovat (v úvahu proto přichází odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem), je podle názoru odvolacího soudu „odůvodněn závěr, že S. a t. s. H., státní podnik, jde-li o nároky žalobce z pracovního úrazu, zanikla bez právního nástupce“; za právního nástupce přitom „není možno považovat“ ani žádnou z pojišťoven, se kterými Ministerstvo práce a sociálních věcí uzavřelo dne 20.12.1995 v této oblasti smlouvu, neboť s uzavřením takové smlouvy zákon (§251b zák. práce ve znění do 30.9.1999) „nespojuje“ právní nástupnictví v oblasti pracovněprávních vztahů. Za tohoto stavu odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že po zániku státního podniku S. a t. s. H. „nesprávně jednal“ jako s jeho procesním nástupcem na místě žalovaného 1) s F. n. m. ČR, ačkoli „správně měl postupovat podle ustanovení §107 odst. 5 o.s.ř.“ a řízení ve vztahu k žalovanému 1) zastavit; jeho nesprávný postup proto odvolací soud zhojil „za použití ustanovení §221 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. c) o.s.ř.“. Kromě toho podle názoru odvolacího soudu „nelze přehlédnout“, že Česká republika – Ministerstvo zemědělství, kterou – s ohledem na shora podaný výklad – „též nelze považovat za osobu povinnou k upokojení uplatněných nároků žalobce“, se zatím nestala „řádným“ účastníkem řízení, neboť dosud nebylo rozhodnuto o jejím odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 13.3.2000 o připuštění jejího vstupu do řízení; soudu prvního stupně proto uložil, aby ve vztahu k žalované 2) v naznačeném směru zjednal nápravu.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu [do jeho výroku o zastavení řízení ve vztahu k žalovanému 1)] podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Poukázal na skutečnost, že k vyplácení jeho „renty“ došlo poté, co žalovaný 1) - státní podnik S. a t. s. byl privatizován formou přímého prodeje, „ale bez převedení nároku žalobce na rentu, byť nabyvatel o něm věděl a projevil velmi intenzivní zájem o jeho převzetí“. Závazek vůči žalobci k výplatě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti tak zůstal na jmenovaném státním podniku, který byl po ukončení privatizace ke dni 8.9.1998 vymazán z obchodního rejstříku bez likvidace s tím, že veškerá jeho práva a závazky přecházejí na F. n. m. ČR. Podle názoru dovolatele tudíž na tento subjekt přešla i povinnost platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku, kterou žalobce „nedostává“ od 1.6.1994, přičemž – jak dále zdůraznil - v současnosti po zrušení F. n. m. ČR ke dni 1.1.2006 přešla tato povinnost na Ministerstvo financí ČR. Kromě toho žalobce dovozoval, že v dané věci je dána i odpovědnost Ministerstva zemědělství ČR (jako zřizovatele žalovaného státního podniku) „za to, že v privatizačním projektu nárok žalobce nepřevedlo, byť o něm jednoznačně vědělo“. Vzhledem k tomu, že nárok žalobce vůči žalovanému státnímu podniku „nemohl jeho likvidací zaniknout“ a „není možné povolat pojišťovnu“ dovolatel „žádá“ dovolací soud, aby vyslovil právní názor, na koho a z jakého titulu přešel nárok žalobce na rentu a kdo je ji tedy povinen vyplácet, a aby napadené usnesení odvolacího soudu „v bodě I.“ zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V projednávané věci původně žalovaný 1) – S. a t. s., státní podnik – byl usnesením býv. Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 8.9.1998 ke dni 31.3.1997 vymazán z obchodního rejstříku „bez likvidace“ s tím, že „veškerá práva a závazky přechází na F. n. m. ČR“. Protože tedy tento účastník ztratil po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, soud prvního stupně poté začal s F. n. m. ČR jednat jako s procesním nástupcem původního žalovaného. Odvolací soud však oproti tomu dospěl k závěru, že F. n. m. ČR nepřevzal práva a povinnosti zaniklé právnické osoby, o něž v řízení jde, a že tedy soud prvního stupně „správně měl postupovat podle ustanovení §107 odst. 5 o.s.ř. a ve vztahu k žalovanému (S. a t. s., státní podnik) řízení zastavit“.
Postup odvolacího soudu nelze sdílet, neboť neuvážil okolnost, že otázku procesního nástupnictví je třeba řešit i v současné době – vzhledem k tomu, kdy došlo k zániku původně žalovaného 1) – S. a t. s., s. p. - podle zákona č. 99/1963 Sb., Občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31.12.2000 (srov. část. dvanáctou, Hlavu I, bod 17 zákona č. 30/200 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Na procesní nástupnictví v občanském soudním řízení dopadalo tehdy ustanovení §107 odst. 1 o.s.ř., podle něhož - jestliže účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda má řízení zastavit nebo přerušit, anebo zda v něm může pokračovat. Uvedenou otázku řešil soud (na rozdíl od současné právní úpravy) v rámci daného řízení jako otázku předběžnou.
Procesní nástupnictví je odvozeno od nástupnictví hmotněprávního. Posouzení této otázky „podle povahy věci“ tedy představovalo i v tehdejší době objasnění, zda práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, přešla či nepřešla podle hmotného práva na jiného, a v kladném případě též objasnění, kdo je právním nástupcem zaniklého účastníka; právní nástupce zaniklého účastníka je pak i jeho nástupcem v řízení. Uvedené objasnění byl soud povinen provést z úřední povinnosti; případnými návrhy žalobce v tomto směru není vázán. Procesním nástupcem je proto vždy ten, kdo převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Přešla-li práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, na jiného, dochází ke vstupu právního nástupce zaniklého účastníka do řízení ze zákona a soud o něm nevydává zvláštní rozhodnutí (je ovšem třeba, aby se s otázkou procesního nástupnictví vypořádal v odůvodnění rozhodnutí, jímž řízení končí).
Z obsahu spisu je nepochybné, že žalobcův nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zák. práce z důvodu pracovního úrazu ze dne 19.8.1974 vznikl v roce 1975, kdy mu byl z tohoto důvodu přiznán plný invalidní důchod. Protože žalovaný 1) – S. a t. s., s. p. - zanikl ke dni 31.3.1997 (k tomuto dni byl vymazán z obchodního rejstříku), bylo za této situace pro posouzení, zda povaha věci umožňuje pokračovat v řízení, především významné, zda povinnost uspokojit nárok žalobce přešla po zániku žalovaného (jeho zaměstnavatele) na jiného a na koho.
Podle ustanovení §251 zákoníku práce (ve znění účinném do 28.5.1992) ruší-li se organizace, určí orgán, který organizaci ruší, která organizace je povinna uspokojit nároky pracovníků zrušené organizace, popřípadě uplatňovat její nároky. Provádí-li se však při zrušení organizace její likvidace, má tuto povinnost orgán provádějící likvidaci, popřípadě stát.
Podle ustanovení §251 zákoníku práce (ve znění zákona č. 231/1992 Sb. účinném do 31.12.2000) ruší-li se organizace, určí orgán, který organizaci ruší, která organizace je povinna uspokojit nároky pracovníků zrušené organizace, popřípadě uplatňovat její nároky. Provádí-li se však při zrušení organizace její likvidace, má tuto povinnost likvidátor; pokud likvidátor ke dni skončení likvidace neuspokojí nároky pracovníků organizace, která má podle zákona postavení státního orgánu, má tuto povinnost stát. Od 1.6.1994 je třeba „organizací“ rozumět „zaměstnavatele“ (srov. čl. I bod 4 zákona č. 74/1994 Sb.).
Podle ustanovení §251 odst. 2 zákoníku práce (ve znění zákonů č. 155/2000 Sb. a č. 220/2000 Sb. účinném od 1.1.2001) ruší-li se zaměstnavatel, určí orgán, který zaměstnavatele ruší, který zaměstnavatel je povinen uspokojit nároky zaměstnanců zrušeného zaměstnavatele, popřípadě uplatňovat jeho nároky. Provádí-li se při zrušení zaměstnavatele jeho likvidace, postupuje se podle zvláštního předpisu.
Podle ustanovení Čl. III bodu 8 zákona č. 231/1992 Sb. (účinného od 29.5.1992) podle dosavadního ustanovení §251 zákoníku práce (tj. podle ustanovení §251 zákoníku práce ve znění účinném do 28.5.1992) se řídí povinnost uspokojit nároky pracovníků zrušené organizace, pokud jde o nároky na náhradu škody při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, na jejichž uspokojování se nevztahuje zákonné pojištění podle tohoto zákona nebo povinné smluvní pojištění podle zvláštních předpisů.
Podle ustanovení §205d odst. 1 zákoníku práce (ve znění zákona č. 231/1992 Sb. a č. 37/1993 Sb. účinném od 1.1.1993) organizace zaměstnávající alespoň jednoho pracovníka jsou pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání pojištěni u Č. p., akciová společnost, pokud s ní měli sjednáno toto pojištění k 31. prosinci 1992. Ostatní zaměstnavatelé jsou pojištěni u K., č. d. p., a. s., popřípadě jejího právního nástupce v České republice. To se nevztahuje na organizační složky státu. Podle ustanovení §205d odst.8 zákoníku práce (ve znění zákona č. 231/1992 Sb. a č. 37/1993 Sb. účinném od 1.1.1993) pokud při zániku organizace nepřejdou práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu na jinou organizaci, má poškozený (pozůstalý) právo přímo vůči pojišťovně, aby mu škodu nahradila v témže rozsahu, v jakém by mu ji byla povinna nahradit sama pojištěná organizace. Od 1.6.1994 je třeba „organizací“ a „pracovníkem“ rozumět „zaměstnavatele“ a „zaměstnance“ (srov. čl. I body 3 a 4 zákona č. 74/1994 Sb.).
Z uvedených ustanovení vyplývá, že, zanikl-li zaměstnavatel, aniž by práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přešla na jiného zaměstnavatele (jako je tomu například v případě zániku právnické osoby po ukončení likvidace), je nároky zaměstnance z odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání (včetně nároku na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zákoníku práce) povinna uspokojit pojišťovna, u níž byl zaměstnavatel (naposledy) pojištěn, jde-li o nároky, které vznikly po 1.1.1993 nebo které vznikly sice v době do 31.12.1992, avšak na jejich uspokojování se vztahuje zákonné pojištění podle ustanovení §205d zákoníku práce nebo povinné smluvní pojištění vzniklé podle zvláštních předpisů v době do 31.12.1992; skutečnost, zda jde o nároky, které zaměstnanci „vznikly“ před nebo až po zániku zaměstnavatele, je přitom nerozhodná. V případě, že zaměstnanci vznikl nárok z odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání v době do 31.12.1992 a že se na něj nevztahuje zákonné pojištění podle ustanovení §205d zákoníku práce nebo povinné smluvní pojištění podle zvláštních předpisů, řídí se jejich uspokojení i nadále - včetně plnění, poskytovaných po 1.1.1993 - ustanovením §251 zákoníku práce ve znění účinném do 28.5.1992 (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. ledna 2004 sp. zn. 21 Cdo 1704/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura roč. 2004, pod poř. č. 31).
Znamená to mimo jiné, že tyto nároky, provádí-li se likvidace zaměstnavatele, je povinen uspokojit likvidátor (orgánem provádějícím likvidaci uvedeným v ustanovení §251 zákoníku práce ve znění účinném do 28.5.1992 je třeba rozumět likvidátora), a, neučinil-li tak (pro nedostatek prostředků likvidovaného zaměstnavatele nebo z jakýchkoliv jiných důvodů), pak stát; státem se z hlediska tohoto ustanovení rozumí Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995 sp. zn. 6 Cdo 69/94, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 2/96 na str. 74).
Z uvedeného je zřejmé, že práva a povinnosti, o něž v řízení v projednávané věci před soudy šlo, přešla na jiného, i když - jak dovodil odvolací soud - „Ministerstvo zemědělství, které jako zřizovatel rozhodlo o zrušení S. a t. s. H., s.p., v rozporu s ustanovením §251 věty první zák. práce ve znění účinném do 28.5.1992, a §15 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, neurčilo“ „jinou právnickou (popř. fyzickou) osobu, která je povinna pracovní úraz žalobce ze dne 19.8.1974 odškodňovat“. Povaha projednávané věci tedy umožňovala, aby bylo v řízení pokračováno, a nebyl tedy důvod k zastavení řízení podle ustanovení §107 odst.5 o.s.ř.
Odpověď na otázku, zda povinnost uspokojit žalobou uplatněný nárok přešel podle ustanovení Čl. III bodu 8 zákona č. 231/1992 Sb. po zaniklém žalovaném 1) na pojišťovnu nebo na stát, závisí na zjištění, zda se na uspokojení nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zákoníku práce (vzniklý - jak uvedeno výše - v roce 1975) vztahovalo zákonné pojištění podle ustanovení §205d zákoníku práce nebo povinné smluvní pojištění vzniklé podle zvláštních předpisů v době do 31.12.1992; okolnost, že žalobce v tomto řízení požadoval náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1.7.1994 do 30.11.2002, není z tohoto hlediska rozhodná. Odvolací soud se však - veden chybným právním názorem - věcí z tohoto pohledu nezabýval.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Vzhledem k tomu že jde o případ, kdy z (výše uvedených) právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu [§242 odst. 2 písm. d) o.s.ř., §243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky též toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Hodoníně k dalšímu řízení (§243b odst.3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. září 2008
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu