ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.1380.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 1380/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po V. P., zemřelé dne 24. října 1999, za účasti 1) Ing. J. P., zastoupeného advokátem, 2) Ing. Z. P., zastoupeného advokátkou, 3) J. E., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 33 D 1048/99, o dovolání Ing. J. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2004, č. j. 24 Co 199/2004-405, takto:
Dovolání Ing. J. P. se zamítá.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po V. P., zemřelé dne 24.10.1999 (dále též jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením vydaným Obvodním soudem pro Prahu 10 dne 18.11.1999, č. j. 33 D 1048/99-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena JUDr. J. Z., notářka v P. (§38 o.s.ř.).
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 13.1.2003, č. j. 33 D 1048/99-360, opraveným usnesením ze dne 28.2.2003, č. j. 33 D 1048/99-367, a usnesením ze dne 15.12.2003, č. j. 33 D 1048/99-399, určil obecnou cenu majetku zůstavitelky částkou 3.678.309,50 Kč, výši dluhů částkou 11.118,70 Kč a čistou hodnotu dědictví po zůstavitelce částkou 3.667.190,80 Kč (výrok I.); potvrdil, že dědictví po zůstavitelce, sestávající z věcí a jiných majetkových hodnot v rozhodnutí blíže popsaných, nabyli rovným dílem Ing. J. P., Ing. Z. P. a J.E. (výrok II.) a uložil jmenovaným povinnost zaplatit rovným dílem notářce JUDr. J. Z. odměně a náhradu hotových výdajů celkem ve výši 22.610,- Kč (výrok III.). Vycházel ze závěru, že „zůstavitelka zemřela a zanechala závěť sepsanou notářským zápisem JUDr. J. K. – notářem v P., dne 21.1.1998 č. j. NZ 15/98, N 17/98, ve které odkázala veškerý majetek pozůstalým synům Ing. J. P. a Ing. Z. P. a dceři J. E., s výjimkou bytu, který odkázala pozůstalému synovi Ing. Z. P.“; že „zůstavitelka v závěti uvedla, že jedinou výjimku bude tvořit její dosavadní byt, který má v budoucnu nabýt do svého osobního vlastnictví a její spoluvlastnický podíl na společných částech a příslušenstvích domu v k.ú. V., a eventuální podíl na pozemcích k tomuto domu náležejících“ a že „tento majetek odkazuje pouze svému synovi Ing. Z. P., který bude koupi tohoto majetku investovat“; že „obsahem vůle zůstavitelky bylo odkázat byt pouze pozůstalému synovi Ing. Z. P.“; že „vzhledem k tomu, že v této části závěti jsou opomenuti pozůstalý syn Ing. J. P. a pozůstalá dcera J. E., náleží jim dle §479 občanského zákoníku aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona“.
K odvolání Ing. J. P. a J. E. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.9.2004, č. j. 24 Co 199/2004-405, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že „Ing. Z. P. nabývá celý členský podíl v bytovém družstvu D. L. (zahrnující tržní hodnotu členských práv a povinností uvedenou v napadeném usnesení pod samostatnou položkou) v ceně 1.100.600,- Kč“; že „Ing. J. P. a J. E. na tomto majetku žádný podíl nenabývají“ a že „na dluzích dědictví se podílejí Ing. Z. P. částkou 5.924,10 Kč, Ing. J. P. částkou 2.597,30 Kč a J. E. částkou 2.597,30 Kč“; že „odměna JUDr. J. Z. se určuje částkou 21.980,- Kč a náhrada nákladů částkou 631,-Kč“, přičemž „na celkové částce 22.611,- Kč se Ing. Z. P. podílí částkou 12.047,- Kč, Ing. J. P. částkou 5.282,- Kč a J. E. částkou 5.282,- Kč“; že „Ing. Z. P. je povinen zaplatit JUDr. J. Z., pověřené soudní komisařce, částku 4.175,- Kč“ a že „Ing. J. P. a J. E. se vrací přeplatek, každému ve výši 2.591,- Kč“; současně rozhodl, že „jinak se usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. potvrzuje“, že „ve výroku I. zůstává usnesení soudu prvního stupně nedotčeno“ a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že „z citované závěti lze jednoznačně dovodit přání zůstavitelky, které je nezbytné respektovat, aby byt nacházející se ve L. ulici, který užívá, připadl jako dědictví jejímu synovi Ing. Z. P.“; že „je evidentní, že v době pořizování závěti zůstavitelka, vzhledem k okolnostem, předpokládala, že tento byt v budoucnu nabude do svého vlastnictví“; že „pokud se tak nestalo a zůstavitelka se po pořízení závěti stala členkou bytového družstva a na základě členství užívala uvedený byt jako byt náležející bytovému družstvu, je nutné v dědickém řízení projednat její členský podíl v bytovém družstvu, jehož členkou byla ke dni smrti“; že „není přitom možné vycházet z názoru, že závěť je v uvedeném bodě neplatná pro neurčitost ohledně předmětného bytu vzhledem k tomu, že zůstavitelka nebyla ke dni smrti vlastníkem bytu ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb. a neobsahuje vůli zůstavitelky pořídit o členských právech a povinnostech v bytovém družstvu, které navíc v době pořízení závěti neexistovalo“; že „je skutečností, že zůstavitelka v době pořízení závěti nemohla předvídat, zda v době, kdy bude realizována její vůle vyjádřená v závěti (tedy v době její smrti), bude již byt v jejím vlastnictví, či zda bude mít charakter bytu družstevního“; že „v dědickém řízení je nutné projednat takový majetek, který zůstaviteli náležel ke dni smrti, a jestliže v tomto případě zůstavitelka ke dni smrti neměla uvedený byt ve svém vlastnictví, ale byla členkou bytového družstva s právem užívat tento byt, pak předmětem dědického řízení se stane členský podíl v bytovém družstvu, a s ohledem na její vůli vyjádřenou v závěti, aby tento byt připadl pozustalému synovi Ing. Z. P., je na místě určit Ing. Z. P. dědicem členského podílu, k němuž náleží právo tento byt užívat“; že „soud prvního stupně se však dopustil pochybení, když při potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů tyto podíly stanovil s přihlédnutím k ustanovení §479 obč. zák., kterým je upravena velikost dědických podílů tzv. neopomenutelných dědiců, tj. potomků zůstavitele“; že „podle tohoto ustanovení je závěť neplatná v části, v níž se zletilým potomkům nedostává alespoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona“; že „aplikace tohoto ustanovení však připadá v úvahu pouze tehdy, pokud se takový dědic této relativní neplatnosti závěti výslovně dovolá“; že „ze spisu je zřejmé, že k takovému úkonu ze strany pozůstalého syna Ing. J. P. ani ze strany pozůstalé dcery J. E. nedošlo, jak ostatně tito dědici sami namítají v odvolání“; že „navíc vzhledem k tomu, co tito dědici na základě závěti nabývají ve vztahu k výši obecné ceny majetku, který se stal předmětem dědictví, by ani aplikace citovaného ustanovení nepřicházela v úvahu, neboť jejich dědické podíly stanovené závětí převyšují polovinu dědických podílů podle zákona“; že „v dané věci je na místě vycházet z toho, že členský podíl v bytovém družstvu má podle předložené závěti nabýt pozůstalý syn Ing. Z. P. a ostatní majetek mají nabýt všechny tři děti rovným dílem“; že „pojem použitý v napadeném usnesení ‚členský podíl k bytovému družstvu‘ je skutečně nepřesný“; že „předmětem dědictví se stal členský podíl v bytovém družstvu D. L.“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal Ing. Jiří Přinosil dovolání. Namítá, že „nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že zdědění bytu (jednotky) ve vlastnictví může být, byť v závěti, zaměňováno za dědění práv a povinností spojených s členstvím v družstvu“; že „nelze jinak než konstatovat, že částečná neplatnost předmětné závěti je způsobena neurčitostí závěti ohledně předmětného bytu“; že „zde v pořadu práva dědického nastupuje a platí ustanovení zákona, kterým jsou povoláni k dědění jako dědicové majetku neuvedeného v závěti všechny tři děti zůstavitelky“; že „z toho důvodu má pak dovolatel ve vztahu k členským právům a povinnostem právo na zákonný podíl o velikosti 1/3 z hodnoty členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu“; že „vytýká odvolacímu soudu, že obsah vůle zůstavitelky obsažené v předmětné závěti nesprávně posoudil v souvislosti s majetkem, který měla zůstavitelka v době smrti“; že „byt, který nebyl ke dni smrti zůstavitelky v jejím majetku (resp. vlastnictví) nemohl být odkázán žádnému z dědiců“; že „jedinou hodnotou, která mohla být odkázána dědicům, pak byly ke dni smrti zůstavitelky členská práva a povinnosti k předmětnému bytu a členství v družstvu“; že „takovou vůli zůstavitelky však závěť v žádném případě neobsahuje a dovolatel je toho názoru, že tak extenzivní výklad projevu vůle zůstavitelky, jaký učinil jak odvolací soud, tak i předtím soud prvého stupně v této věci, nelze připustit“. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“) a zůstavitelka V. P. zemřela dne 24.10.1999, tedy před 31.12.2000, je třeba dovolání v posuzovaném případě i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §243a odst. 1 věty první o.s.ř. bez nařízení jednání a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že zůstavitelka pořídila dne 21.1.1998 závěť formou notářského zápisu sepsaného JUDr. J. K., notářem v P. pod sp.zn. NZ 15/98, N 17/98. Touto závětí „ustanovila univerzálními dědici veškerého svého kdekoliv se nalézajícího majetku, práv a pohledávek své tři děti“ J. E., Ing. J. P. a Ing. Z. P. s tím, že „jedinou výjimku bude tvořit její dosavadní byt, který má v budoucnu nabýt do svého osobního vlastnictví, a její spoluvlastnický podíl na společných částech a příslušenství domu v k.ú. V., eventuálně podíl na pozemcích k tomuto domu náležejících“ a že „tento majetek odkazuje pouze svému synovi Ing. Z. P., který bude koupi tohoto majetku investovat“.
Podle ustanovení §476 odst. 1 a 2 obč. zák. zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu. V každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná.
Podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§37 odst. 1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel a postupem podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. dospěl ke správnému závěru, že právní úkon závěti, který učinila zůstavitelka dne 21.1.1998 je v celém rozsahu určitý (§37 odst. 1 obč. zák.), že „ze závěti lze jednoznačně dovodit přání zůstavitelky, aby byt nacházející se ve L. ulici, který užívá, připadl jako dědictví jejímu synovi Ing. Z. P.“; že „je evidentní, že v době pořizování závěti zůstavitelka, vzhledem k okolnostem, předpokládala, že tento byt v budoucnu nabude do svého vlastnictví“; že „pokud se tak nestalo a zůstavitelka se po pořízení závěti stala členkou bytového družstva a na základě členství užívala uvedený byt jako byt náležející bytovému družstvu, je nutné v dědickém řízení projednat její členský podíl v bytovém družstvu, jehož členkou byla ke dni smrti“; že „v dědickém řízení je nutné projednat takový majetek, který zůstaviteli náležel ke dni smrti, a jestliže v tomto případě zůstavitelka ke dni smrti neměla uvedený byt ve svém vlastnictví, ale byla členkou bytového družstva s právem užívat tento byt, pak předmětem dědického řízení se stane členský podíl v bytovém družstvu, a s ohledem na její vůli vyjádřenou v závěti, aby tento byt připadl pozustalému synovi Ing. Z. P., je na místě určit Ing. Z. P. dědicem členského podílu, k němuž náleží právo tento byt užívat“.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno (ani tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud České republiky dovolání Ing. J. P. podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. července 2008
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu