ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.148.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 148/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci dědictví po V. D., zemřelé dne 8. února 1996,, za účasti 1) B. P., zastoupené advokátkou, 2) H. D., zastoupené advokátem, 3) MUDr. J. H., zastoupené advokátkou, 4) V. H., zastoupené advokátkou, 5) Mgr. B. P., 6) MUDr. H. P., 7) J. S., 8) E. H., 9) V. B., 10) V. H., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 1693/96, o dovolání MUDr. J. H. a V. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2006, č. j. 24 Co 193/2006-638, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po V. D., zemřelé dne 8. února 1996 (dále též jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením vydaným Obvodním soudem pro Prahu 10 dne 27.8.1996, č.j. 27 D 1693/1996-1. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byla pověřena JUDr.J. Z., notářka v P. (§38 o.s.ř.).
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 28.4.2004, č. j. 27 D 1693/96-568, rozhodl, že „v dědickém řízení bude nadále jednáno s pozůst. dcerou B. P., s pozůst. dcerou H. D., s pozůst. dcerou MUDr. J. H., s pozůst. dcerou V. H., s pozůst. vnučkou Mgr. B. P., s pozůst. vnučkou MUDr. H. P., s pozůst. vnučkou J. S., s pozůst. vnučkou E. H., s pozůst. vnučkou V. B., s pozůst. vnukem V. H.“. Vycházel ze závěru, že „písemnost ze dne 6.10.1989 splňuje formální náležitosti závěti zůstavitelky“; že „tato závěť může obstát vedle závěti sepsané zůstavitelkou později, tj. 9.3.1994, která taktéž splňuje formální náležitosti závěti“; že „pozůst. dcery B. P. a H. D. předložily dne 5.6.2001 písemnost datovanou 30.12.1991, na které je však vlastní rukou zůstavitelky uvedeno, že tato litina ‚neplatí‛, a tudíž nebylo vůlí zůstavitelky, aby bylo podle této písemnosti děděno“; že „po vyšetření podmínek dědického práva pro dcery zůstavitelky tj. V. H., MUDr. J. H., B. P., H. D. a pro pozůst. vnučky tj. Mgr. B. P., MUDr. H. P., J. S., E. H., V. B. a pozůst. vnuka V. H. nadále bude jednáno s pozůst. dcerami, vnučkami a vnukem shora uvedenými, jejichž dědické právo vyplývá z holografiích závětí zůstavitelky, sepsaných dne 6.10.1989 a 9.3.1994“.
K odvolání V. H. a MUDr. J. H. Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že „v daném případě šlo o posouzení, zda písemnost ze dne 6.10.1989 splňuje náležitosti platné závěti“; že „jde o dopis zůstavitelky, který je psán vlastní rukou, obsahuje datum a podpis zůstavitelky“; že „v tomto směru tedy obsahuje formální znaky vyžadované zákonem pro platnou závěť“; že „text závěti dostatečně určitě vymezuje jak okruh dědiců, kterými jsou vnoučata zůstavitelky, tak majetek, který má být předmětem dědění“; že „skutečnost, že dopis nebyl adresován přímo vnoučatům, na tomto závěru nemůže nic změnit, neboť podstatné pro závěr, že se jedná o závěť, je úmysl zůstavitelky povolat v dopise uvedené osoby (vnoučata) za své dědice“; že „v tomto směru je obsah dopisu nepochybný, takže námitka, že šlo pouze o jakousi úvahu zůstavitelky, není, s ohledem na jasně formulovanou vůli zůstavitelky, namístě“; že „termín ‚zbytek rozdělit vnoučatům‛ označuje velikost dědického podílu jednotlivých dědiců (vnoučat) a nelze jej pokládat za podmínku ve smyslu §478 obč.zák.“; že „napadeným usnesením soud prvního stupně rozhodl správně o okruhu dědiců předmětného dědického řízení ve smyslu §175k odst. 1 o.s.ř.“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podaly MUDr. J. H. a V. H. dovolání. Namítají, že „závěť ze dne 9.3.1994 má dvě části, jednu, která začíná oslovením ‚Moje drahé děti‛ a končí podpisem zůstavitelky“; že „k části této listiny, která následuje pod podpisem zůstavitelky, by vůbec nemělo být přihlíženo, když po ní již žádný podpis nenásleduje“; že „to ještě významněji, když je dětem zůstavitelky textem přímo ukládáno, aby peníze, které po ní zdědí, spravedlivě rozdělili vnukům s tím, aby jim tak pomohly dobře se uplatnit v životě a ne, aby peníze utratily za nákupy nehodnotné“; že „je zřejmé, že zůstavitelka záměrně svěřovala peníze do rukou svých přímých potomků, aby tak mohli mít a měli kontrolu nad financemi, kterými budou z prostředků, pocházejících z dědictví zůstavitelky, financovat hodnotné nákupy a investice tak, aby ty byly významnými pro jejich budoucnost, nikoliv, aby je vnuci utratili za nákupy, které by význam pro jejich budoucnost neměly, případně měly význam negativní“; že „je zřejmé, že je zůstavitelkou hovořeno výhradně k jejím čtyřem dcerám“; že „i kdyby bylo k textu závěti ze dne 9.3.1994, následujícímu po podpisu zůstavitelky až do jeho samotného konce přihlíženo, jednalo by se o případnou podmínku v závěti, ke které se ze zákona nepřihlíží“; že „i toto bylo jako námitka, resp. jeden z odvolacích důvodů s poukazem na nesprávné právní posouzení věci dovolatelkami v odvolacím řízení uvedeno, avšak odvolacím soudem k tomu nebylo přihlíženo“; že „kdyby měla zůstavitelka na mysli to, aby byli mezi dědici také její vnoučata, promlouvala by o bdění nad financemi, vynakládanými pro jejich potřeby jinak, tzn. jinou formou vyjádření, kdy by zcela jistě hovořila přímo k nim, což se nikde v závěti neobjevilo“. Navrhly, aby Nejvyšší soud ČR usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
B. P. a H. D. uvedly, že „všech šest vnoučat zůstavitelky by mělo být účastníky řízení o dědictví tak, jak soud správně určil okruh dědiců v napadeném usnesení“.
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitelky (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“) a zůstavitelka V. D., zemřela dne 8. února 1996, tedy před 31.12.2000, je třeba dovolání v posuzovaném případě i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas, Nejvyšší soud České republiky projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě MUDr. J. H. a V. H. dovoláním napadají usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.1.2004, sp. zn. 30 Cdo 1847/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 2005).
Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř., a přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) o.s.ř., mohla by přípustnost dovolání podaného proti usnesení odvolacího soudu MUDr. J. H. a V. H. v dané věci vyplývat již pouze z ustanovení §239 o.s.ř. nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Podmínky přípustnosti dovolání stanovené v ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. však v dané věci nejsou splněny, a to již proto, že odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a MUDr. J. H. a V. H. návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním usnesení odvolacího soudu ani neučinily.
Protože dovolatelky netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by usnesení odvolacího soudu trpělo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., není dovolání v posuzovaném případě přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání MUDr. J. H. a V. H. – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2008
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu