ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.1666.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 1666/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po J. H., zemřelém dne 12. května 1945, za účasti E. H., zastoupeného advokátem, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. D 1753/2001, o dovolání E. H. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. července 2006, č. j. 17 Co 248/2006-464, takto:
Dovolání E. H. se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem podaným u Okresního soudu v Hradci Králové dne 5.11.2001 se E. H. domáhal „zahájení dědického řízení“ po J. H., zemřelém dne 12.5.1945 (dále též jen „zůstavitel“). Uvedl, že „J. H. ve své závěti ze dne 28.12.1941 ustanovil univerzálním dědicem svého syna F. B. H. a jeho, tj. E. H., ustanovil, v souladu s tehdy platným právem, jako fideikomisárního substituta“; že, F. B. H. zemřel v R. dne 25.8.1961, čímž ve smyslu závěti J. H. nastal casus substitutionis a dědictví přešlo na fideikomisárního substituta, tj. na E. H. jako oprávněného dědice“; že „s oficiálním úmrtním listem zůstavitele se č. ú. seznámily v prosinci roku 1946, prostřednictvím manželky zůstavitele Š. H.“; že v případě pozůstalosti po J. H. nebylo dědické řízení na území Č. r. nikdy zahájeno“; že „Č. s. se v poválečném období pokusil pozůstalost po J. H. na základě dekretu zkonfiskovat“; že „ve všech konfiskačních výměrech a vyhláškách se však uvádělo, že subjektem konfiskace byl J. H., který v té době již nežil, a nikde se neuvedlo, že byla zkonfiskována ležící pozůstalost po J. H. zastoupena soudem ustanoveným opatrovníkem“; že „konfiskační řízení bylo pouze řízením zdánlivým, v rámci něhož byly vydány nicotné, absolutně neplatné konfiskační výměry, neboť jak zemřelá osoba, tak ležící pozůstalost, nemají v rámci správního řízení procesní subjektivitu“; že „konfiskační vyhláška, jakož i konfiskační výměr, jejichž subjektem byl J. H., který v době provedení konfiskace (23.6.1945) již nežil, nikdy nebyly doručeny, nenabyly z důvodu nicotnosti právní moci a nevyvolaly žádné právní účinky“.
Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 25.5.2006, č. j. D 1753/2001-454, rozhodl, že „pozůstalost nebude projednávána, poněvadž není jmění“; zamítl „návrh E.a H. na ustanovení opatrovníka ležící pozůstalosti po zůstaviteli J. H.“; rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů soudní komisařky JUDr. J. Č., notářky v H. K. a rozhodl, že „E. H. nemá právo na náhradu nákladů řízení“. Vycházel ze závěru, že „zůstavitel nezanechal žádný majetek, když veškerý nemovitý zůstavitelův majetek byl předmětem konfiskace, jejíž průběh a výsledky, které nastaly před 25.2.1948, již nelze v dědickém řízení přezkoumávat“; že „jiný majetek nebyl zjištěn a ani navrhovatelem nebyl uváděn“; že „vzhledem k tomu, že neexistuje majetek, který by tvořil pozůstalost, není ani důvod neexistující pozůstalosti ustanovit opatrovníka, jak to požaduje navrhovatel“.
K odvolání E. H. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20.7.2006, č. j. 17 Co 248/2006-464, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že „odvolateli se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“. Dospěl k závěru, že „jestliže došlo po úmrtí zůstavitele ke konfiskaci jeho majetku před přijetím pozůstalosti, byl tedy zůstaviteli konfiskován nemovitý majetek, jehož projednání bylo navrženo“; že „navrhovatel netvrdil, ani jinak nevyšlo najevo, že by zůstavitel měl jiné jmění“; že „se nelze účinně domáhat podle obecných předpisů ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25.2.1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“; že „nelze ničeho vytknout ani závěru okresního soudu, že v projednávané věci pro neexistenci pozůstalosti není důvod pro ustanovení jejího opatrovníka“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal E. H. dovolání. Namítá, že „otázka doručování tzv. ležící pozůstalosti, jakožto subjektu správního řízení, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“; že „v daném případě konfiskační řízení proti ležící pozůstalosti vedeno nebylo, nýbrž bylo vedeno proti zůstaviteli“; že „konfiskační výměry byly adresovány subjektu, který již neexistoval, tudíž se jedná o nicotné akty“; že „v době vydání uvedených konfiskačních vyhlášek byl J. H. považován za osobu nezvěstnou a jeho smrt byla československým úřadům doložena koncem roku 1946“; že „konfiskační řízení tedy nemělo subjekt, kterého by se týkalo a který by splňoval podmínku osobních vlastností příslušejících výhradně subjektu konfiskace, rovněž neexistoval subjekt, jemuž by bylo možné konfiskační vyhlášku doručit, a proto nebyly splněny podmínky pro řádné vedení správního řízení stanovené vl. nař. 8/1928 Sb.“, a že „tedy pozůstalost po J. H. byla č. s. v roce 1945 na základě nicotného konfiskačního výměru absolutně neplatně zkonfiskována, neboť zemřelé osobě nelze přiznat hmotně právní a procesní subjektivitu v rámci konfiskačního řízení“; že „se ležící pozůstalost v současné době nachází v neoprávněné držbě třetích osob“ a že „k její ochraně je nutné, aby byla procesně zastoupena opatrovníkem“.
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a zůstavitel J. H., zemřel dne 12.5.1945, tedy před 31.12.2000, je třeba dovolání v posuzovaném případě i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě E. H. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé.
Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř., a přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) o.s.ř., mohla by přípustnost dovolání podaného proti usnesení odvolacího soudu E. H. v dané věci vyplývat již pouze z ustanovení §239 o.s.ř. nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Podmínky přípustnosti dovolání stanovené v ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. však v dané věci nejsou splněny, a to již proto, že odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a E. H. návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním usnesení odvolacího soudu ani neučinil.
Protože E. H. netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by usnesení odvolacího soudu trpělo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., není dovolání v posuzovaném případě přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání E. H. – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř odmítl.
Na místě je dodat, že dovolání by v daném případě nemohlo být - z hlediska uplatněných dovolacích důvodů - přípustné ani podle současné právní úpravy (srov. §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Soudy v předmětné věci totiž při posouzení otázek rozhodných pro závěr, zda je na místě provést dědické řízení po zůstaviteli, postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.12.1999, sp. zn. 22 Cdo 1620/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50, ročník 2001; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.8.2005, sp. zn. 22 Cdo 2255/2004, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 4, ročník 2004; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.12.2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62, ročník 2008; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.12.2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72, ročník 2006). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z hlediska těchto právních otázek, nemůže mít zásadní význam (srov. §237 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2008
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu